„Ve svém volném čase jsem nemohla dělat v podstatě nic. Měla jsem pocit, že musím být pořád na telefonu a že jakmile začnu například s jógou, vyskočí mi na mobilu hovor z práce. Tak jsem skončila u toho, že jsem se věnovala pouze práci a i tak jsem byla neustále unavená,“ popisuje Jana, která syndrom vyhoření (burnout) zažila.
Podle terapeutky Kateřiny Chytry se jedná o stav již chronického stresu, který je důsledkem dlouhodobého napětí, přetížení a opakovaného sebepotlačování. Projevuje se ve fyzické rovině obrovskou únavou a vyčerpáním, nespavostí, nechutenstvím, pocity pálení v oblasti solaru, hrudníku či hrdla, úzkosti a podobně. V rovině emoční a psychické pak přichází pocity zklamání, neschopnost soustředění, ztráta motivace a vůbec celkového smyslu konání, pocity nedostatečnosti, apatie, cynismus, podrážděnost, nezájem, nezřídka se připojí i deprese. „Dotyční jedinci zahoří pro svoji práci natolik, že veškerý svůj oheň vloží do dané činnosti. Zapomenou však přikládat polínka zvenku, neboli nevyváží investovanou energii pasivním či aktivním odpočinkem, zaměřením na vztahy a podobně,“ objasňuje.
Jana zažívala to stejné – neustálý stres, kontrolování telefonu, nespavost, sny o práci, nechuť k ní, pozastavení cvičení i randění, špatné jídlo a celkově odbývání sebe samé. A rozhodně není jediná. V důsledku lockdownu zůstala celá řada lidí na home office a museli změnit svou pracovní rutinu. To pro mnoho z nich znamená kombinovat práci, pomáhání dětem se školou, vaření, uklízení a v některých případech i pečování o své příbuzné. Někteří zaměstnanci navíc očekávají, že když je člověk doma, tak má na vše spoustu času a je v pořádku, když mu přidělí více úkolů. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) z těchto důvodů (přičtěme ještě nejistotu v době koronavirové) již došlo během pandemie ke snížení chuti k práci a zvýšení výskytu syndromu vyhoření. Nemluvě o druhé skupině zaměstnanců, která naopak na HO zůstat nemohla, ale musela dělat přesčasy a denně za nemocné nasazovat životy. Jedná se o ty v první linii (lékaři, zdravotníci, sestry apod.), přičemž studie situovaná v Itálii, kde byla situace nepříznivá zejména v první vlně COVIDU, ukázala, že se u italských doktorů zvýšilo riziko vzniku burnoutu 2,5x.
Máte k burnoutu sklony?
Problémem je, že syndrom vyhoření může potkat úplně každého, ať je v jakékoliv situaci. Obecné charakteristiky člověka, který má k němu sklony, jsou podle Chytry následující:
Perfekcionista – má tendenci se přepínat a vyžaduje od sebe ty nejlepší výsledky. Dostává se do obrovského tlaku a je pro něj náročné práci delegovat.
Workholik – člověk žije doslova svou prací, identifikuje se se svou pozicí a vše ostatní odsouvá na vedlejší kolej.
Člověk, který nezná své limity – přestože pociťuje v začátcích únavu a přepjetí jak psychické tak fyzické, namísto odpočinku projevy potlačí (kávou, léky, psychofarmaky) a pokračuje dál ve svém nasazení. Při dlouhodobém potlačování příznaků již varovné signály ani nepřicházejí. Přichází rovnou energetický kolaps, naprosté vyčerpání a podrážděnost.
Člověk, který nerespektuje svoje hranice – v pracovních vztazích je pro něj těžké říci ne, díky čemuž se dostává do situací, ve kterých ani nechce být a je tak pod větším tlakem.
Člověk s absencí kvalitních vztahů – pakliže setrvává v nefunkčním partnerství, má málo přátel nebo nedostatek láskyplné podpory od své rodiny, nemá kolem sebe osobní vztahovou síť. Výrazně se tak orientuje na práci a výsledky v ní.
A několik z těchto charakteristik sedí i na Janu. „Já jsem určitě perfekcionista i workoholik a uvědomuji si, že jsem si to vyhoření způsobila z velké části sama. Všechno vždy raději překontroluju, abych neudělala chybu, čímž si tu svou práci komplikuji a prodlužuji. Jiný člověk na mém místě by si to možná dokázal přečíst jednou a stačilo by mu to,“ zmiňuje. A při každodenním nasazení v tomto stylu se u ní postupně projevily symptomy vyhoření. „Začala jsem si všímat, že jsem měla například v neděli večer špatný pocit v žaludku a netěšila se na pondělí, byla jsem podrážděná na lidi kolem sebe, dokázala jsem se rozbrečet z ničeho nic a poslední 2 týdny jsem byla už jen v takové mlze, kdy mi někdo něco říkal a já ho vůbec nevnímala,“ popisuje.
Jde o život
Problém u burnoutu je, že přichází plíživě. Člověk si tak obvykle uvědomí, že něco není v pořádku, až když je úplně zoufalý. „Byla jsem v rozjetém vlaku a neměla jsem čas racionálně myslet. Automaticky jsem tak dělala všechno jako dřív, ale situace se potom začala najednou zhoršovat. Poslední fáze byla, že jsem začala dělat chyby,“ vysvětluje naše respondentka. „Nakonec to skončilo tak, že jsem si musela vzít měsíční dovolenou, abych se vrátila zase do normálního života,“ dodává.
A postupovala tak naprosto správně. „V případě již plně rozvinutého syndromu vyhoření jde skutečně o život, proto je potřeba učinit zásadní kroky. Je důležité dopřát sidelší období klidu (ať už dovolená či přerušení výkonu činnosti), popřípadě změnit prostředí a nechtít po sobě výkony. Nejprve potřebuje vaše tělo dočerpat dostatek sil, abyste měli vůbec energii přemýšlet. S tím souvisí nastavení správné výživy pro tělo a zdravý spánkový rytmus. Poté postupně přidávat zdravý pohyb na čerstvém vzduchu. Když tělo načerpá dostatek energie, začnete nad věcmi i jasněji přemýšlet. Je důležité naučit se vnímat signály svého těla, ať už děláte cokoliv. Jakmile ucítíte únavu, respektujte ji a upravte podle toho svůj program. Podstatné je pak především stanovit si, co je to, po čem v životě nejvíce toužíte. A uvědomte si, co vám brání to žít,“ vysvětluje terapeutka.
Rozhodně je dobré syndrom vyhoření nepodceňovat a nejlépe oslovit odborníka, který vám s ním pomůže. Dostat se z něj je totiž dlouhodobý proces, který zahrnuje uvědomění, co vás do onoho stavu dostalo, naučení se nových návyků, poznání svého těla, psychiky i emocí a práce s nimi, včetně znovunalezení vnitřních hodnot a smyslu života. Předejít mu můžete především tím, že se budete starat o sebe samé a snažit se vyvažovat práci a osobním život.
