Psát úvodník k číslu, kde poprvé v rámci české edice ELLE najdete i přílohu věnovanou dětem, byla pro mě docela výzva. A to z jednoduchého důvodu – sama děti zatím nemám. Jedno moc fajn jsem sice vyvdala, takže si zkouším rodičovství nanečisto, ale rozhodně se necítím na to, abych v této oblasti udělovala jakékoli rady. Proto jsem se rozhodla na to jít z té opačné strany. Z pohledu dítěte.
Na dětství je nejúžasnější to, že jde o jediné období v životě, kdy nemáme obavy z budoucnosti. Máme totiž sny. Sny, které nezačneme okamžitě zpochybňovat. Fantazie nám jede na plné obrátky a nic nám nepřipadá nemožné.
Děti jsou ti nejlepší motivační spíkři. Nemusejí si pouštět TED Talks nebo číst knihy o seberozvoji. V jejich očích je možné opravdu vše a nesabotují samy sebe. Nepřiřadí ke každému snu deset překážek, kvůli nimž se ho okamžitě vzdají. A co na tom, že se jim sny střídají jak na běžícím pásu? Hlavní je, že před sebou mají neustále pozitivní a hezké vyhlídky.
Děti se bojí strašidel pod postelí a čertů. Ne teoretického neúspěchu. Sny se jim sice často rozplynou, ale ne s hořkým nádechem, naopak, dají hned prostor něčemu jinému, co je v danou chvíli dělá šťastnějšími. Vezměme si z nich příklad! Přeloženo do dospělé mluvy: nebát se, být otevřený novým věcem, a když se něco nepovede, posunout se jinam. Všechny tyto zásady, jež nám mohou dopomoct ke spokojenému životu, se nám snažili rodiče předat. Ale stejně jako oni jsme na ně nějak zapomněli.
Třeba strach. Nejde si nevšimnout, že naše vyspělá společnost se strachy celá třese. Z toho, jak se vyvine koronavirová pandemie, jak dopadnou volby, ale především z toho, co každý z nás může nebo nemůže říct. Žijeme přece v „době korektní“.
Nechápejte mě špatně, jsem proti diskriminaci všeho druhu, a když je pácháno jakékoli bezpráví, jsem vzteky bez sebe. Stejně tak ale nesnáším netolerantnost k rozdílným názorům nebo absenci smyslu pro humor a nadhled. Děti přece učíme říkat pravdu. Kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe! Ale v dospělosti se pravda najednou ohýbá dle názorové většiny, aby nás ostatní neupálili zaživa. Také generacemi prověřenou výchovnou otázku „Když Hanka skočí z okna, ty skočíš taky?“ bychom si mohli občas položit i po dovršení plnoletosti. Je v ní víc moudra, než se může na první pohled zdát. Nabádá nás nebrat ohledy na to, „co řeknou lidi“, protože jednáme po svém a nejdeme s proudem.
Co ale když nás pak potká neúspěch? Jednoduše: rychle vstát, nechat si chvíli na případný pláč a pofoukání bolístek a pokračovat dál. Stejně jako se malé dítě na ulici natáhne jak široké, tak dlouhé, ale za chvilku o tom neví. Jde pořád o stejné vzorce, jen si je jako dospělí zbytečně komplikujeme. Kdybychom se řídili starým dobrým maminčiným „Já ti to říkala!“, bylo by nám mnohem líp. Jen si vzpomenout, co nám to ta maminka říkala, když jsme byli dětmi.
