Only in print: Existují „krásné“ rozchody? Ptá se Filip Titlbach

KDYŽ JSME SE POTKALI, potýkal jsem ve svém životě se silnými úzkostmi. Oba jsme měli před sebou komplikovaná léta a rozhodli jsme se jimi projít vedle sebe, spolu, ve dvou. Nebylo to samozřejmě tak racionální rozhodnutí, jak ho popisuji dnes. Budoucnost jsme neznali. Zafungovala mezi námi chemie a zamilovali jsme se do sebe. Vzniklo z toho pět respektujících, náročných a zároveň láskyplných let. Ale jak už to ve vztazích někdy bývá, ocitli jsme se nakonec každý trochu někde jinde. Ne že bychom si přestali rozumět, jen už jsme nedokázali najít dost společných průsečíků na to, abychom na nich mohli stavět náš vztah dál. Společně jsme se rozhodli, že bude pro oba nejzdravější, když náš vztah ukončíme a pokusíme se z něj vytvořit přátelství.

Je to velká životní zkušenost, při které jsem zjistil, že to jde. Že lze prožít rozchod, který člověk může zpětně označit za krásný, byť v tu chvíli prožívá hluboký smutek – v našem případě jsme jej ale spolu otevřeně sdíleli. Plakali jsme. Měli jsme spoustu hlubokých pillow talks, při kterých jsme si vyjasňovali staré rány, vzpomínali na to, co bylo krásné, a snažili se jeden druhého uklidňovat při pohledu do nejistoty, která nutně s rozpadem vztahu přicházela. Nechtěli jsme o sebe přijít. A motivace z obou stran byla tak silná, že se to podařilo.

Dneska bydlíme asi sto metrů od sebe, jsou z nás velmi dobří přátelé, dokonce se můj expartner spřátelil i s mým současným partnerem. Rád peče a občas přinese výbornou domácí žemlovku a hrajeme společně hry na PlayStationu. Když jsme pryč, chodí k nám domů nakrmit a pohladit kočky. Loni jsme byli na společné dovolené ve Francii. Letos letíme na výlet na Mallorcu. Zažil jsem krásný vztah, který skončil krásným rozchodem a přetavil se v krásné přátelství. Stačil k tomu jen vzájemný respekt, empatie a silná motivace neztratit v životě jeden druhého.