Ona si dá čaj, já upíjím kávu, dělí nás stovky kilometrů a spojuje internet. Ihned mi nabídne tykání – s přáním, aby si naše povídání v přátelském tónu přečetli i další. „Včera jsem tady v Tatrách měla práci, dnes se přesouváme do Žiliny, pozítří do Kežmarku a v nedělí letím do Londýna na koncert Diany Ross,“ říká na úvod. V tu ránu je mi jasné, že si budeme rozumět. Zrovna mi dohrála skladba I’m Coming Out právě od Diany, která je na mém playlistu on repeat už řadu let.
Začínala jsi jako opravdu mladá. Od samého začátku své kariéry jsi pod drobnohledem v Česku i na Slovensku…
V devíti letech jsem natočila své první album, které bylo hned úspěšné, a rázem jsem vyprodávala koncerty. Vlastně to se mnou šlo už od prvního momentu z kopce. V dobrém slova smyslu.
Co tě vlastně motivovalo? Bylo to pro tehdy malou Daru opravdu vnitřní puzení, nebo si do tebe své touhy promítlo okolí?
Co mě motivovalo? Nic. Můj příběh neměl žádný podtitul, předepsaný plán ani jasně vypočítaný kalkul. Jednoduše šlo o dětskou touhu dělat to, co mi šlo. Když jsem tehdy zjistila, že dokážu vykouzlit úsměv na tváři nejen své rodině, ale i cizím lidem, bylo jasno. Žádná školní besídka se neobešla bez mého vystoupení. Nikdo mě nemusel přemlouvat, naopak – byla jsem to já, kdo přemlouval lidi, aby ještě neodcházeli, protože já mám těch písniček v repertoáru víc.
Nejlepší je, když se věci dějí přirozeně, že?
Vždycky říkám, že se vlastně necháváš vézt na vlně flow. A nemyslím tím, že by ses nechávala tím, co se děje, nějak semlít. Myslím z pozitivního úhlu pohledu – že když se to děje, tak se zároveň všechno přitahuje. Nestáli za mnou ambiciózní rodiče, ale jenom já sama. Rodiče ve mně lásku k tomu, co dělám, podporovali.
Kdo tě na tvé cestě ovlivňoval hudebně?
Měla jsem několik vzorů. Žili jsme v Bratislavě, měli jsme kapitalistický svět „za rohem“, díky blízkosti Rakouska jsme přijímali tamní televizní relace. Já v osmdesátkách milovala fantastický pořad Solid Gold, který přenášel americkou hudbu. Tam jsem se poprvé seznámila s ikonami, jako jsou Stevie Wonder, Lionel Richie, Diana Ross, Dionne Warwick, Whitney Houston, Michael Jackson, Prince a spousta dalších. Naše rodina žila hudbou a já v tom příznivém prostředí žila od narození.
Musela ses pak vymanit z úzké škatulky, kam tě veřejnost zařadila?
Dlouho jsem bojovala s nálepkou toho, že Daru utvořil jen hit Zvonky štěstí. Asi bych dnes nebýt toho songu nevyprodala O2 arenu třikrát za sebou. Ale mám spoustu muziky před tímto hitem i po něm. Navzdory tomu byl zásadní a to nechci popírat, protože mě katapultoval do hvězdných výšin. Ale hudebně mě formulovala úplně jiná muzika. Funk, R&B, to vše lidé neznali, ale uměli zpaměti zazpívat Zvonky štěstí.
Následuješ svoji flow a od Zvonků ses – s vděčností, kterou jim dlužíš – odklonila?
Mým zvykem a přirozeností je pomyslet si – tohle jsem nikdy nedělala, s tím člověkem jsem ještě nikdy nespolupracovala, toto jsem si nikdy nevyzkoušela, tak proč to nezkusit? Nová výzva, možná zpočátku lehce nekomfortní, mě krátkodobě vychýlí někam jinam, kde to ještě neznám. A přesně to na svém životě miluju. Věřím, že život každého z nás sestává z těchto momentů.
Jsi pro mnoho žen módní ikonou a inspirací. Jak vnímáš propojení módy a hudby?
Móda mě nesmírně zajímá. Přijde mi jako další druh umění. Ani na pět minut jsem nikdy neměla potřebu tuto sféru nějakým způsobem dehonestovat. Mám pro módu a pro lidi, kteří se v ní pohybují, obrovský respekt, protože, jak čas ukázal, móda je opravdu nedílnou součástí každé showbusinessové hvězdy. A jestli se někdo tváří, že ne, že je milion věcí důležitějších, tak je to nesmysl. Protože si myslím, že to, co tvoří opravdovou hvězdu showbusinessu, je schopnost číst trendy a transformovat je na věci uměleckého charakteru. Dávám zcela úmyslně ve své kariéře prostor módě a má u mě významné místo. Pomyslný obal je pro mě důležitý. Neumím si například představit natáčet videoklip bez přítomnosti nejlepších stylistů, bez toho, abych byla oblečená v tom, co trendy velí, grafiku alba pak svěřím těm, kdo vědí, co teď aktuálně je v jejich profesi nejvíc in… Móda nás reprezentuje.
Kdo se podle tebe na československé scéně obléká opravdu skvěle?
Myslím si, že tady máme opravdu velmi zdatné módní ikony. Je to dáno citem. Baví mě, když si každý jede to své. Na české scéně je to například osobitá Eva Che. Fantasticky se obléká Simona Krainová, která podle mě opravdu vnímá módu, z jiného konce styl uchopuje Jitka Schneiderová. Nebo Jana Plodková! Bože, ona a její styl! Každá je jiná, mohla bych jmenovat dál a dál, ale hlavní je to, že každá reprezentuje něco jiného a v tom módním žánru, ve kterém se pohybuje, je neomylná.
Máš nějaký kousek, který si vezmeš, když si potřebuješ dodat sebevědomí? Viděla jsem tě před pár týdny na Le Défilé: Walk Your Worth show pod taktovkou L’Oréal Paris, která proběhla pod Eiffelovou věží a kde se po mole procházely největší hvězdy – Kendall Jenner, Dakota Fanning, Eva Longoria, Viola Davis, Cindy Bruna, Coco Rocha nebo třeba Helen Mirren. Nemohla jsem si nevšimnout, že jsi na sobě měla metalické kozačky…
Přiznám se, že nejsem na podpatky. Jednoznačně mě reprezentují tenisky. A když se oblékám na show, obouvám obvykle kozačky. Mám je ve všech možných barvách a provedeních. Metalické, kožené, semišové, látkové, s kamínky... Když jsem se v Paříži spolu se stylistkami chystala na Le Défilé, šaty jsme vybraly velmi rychle. A pak jsme začaly zkoušet boty. Jedny překrásné, přenádherné lodičky za druhými. Až jsem musela říct — dobrá, chápu, ale jistá si jimi nejsem, nevystihují mě a nejsem to já. Načež se mě stylistky zeptaly, co bych chtěla jinak. Já otevřela kufr a odhalila jim plejádu svých kozaček. Začaly se smát: „O. k., tak tento krok už necháme na tobě, tady končíme, sama víš, co pro tebe bude dobré.” A tak se mé kozačky dostaly až na pařížskou runway.
Ptají se tě často kamarádky na to, co máš na sobě? Chodí za tebou pro módní rady?
To ano, například mi některá z nich pošle textovku, ve které se zeptá, co jsem to měla na sobě, když jsme toho dne společně zašly na kafe. Ale mám to spíš obráceně — jsem denně obklopená výrazně mladšími tanečnicemi, které jsou pro mě velkou inspirací. A mám to tak i se svou patnáctiletou dcerou Laurou. Roste z ní dívka s dobrým vkusem. Náš styl je podobný, možná právě proto, že nenosím šaty a podpatky, ale chodím v denimu a pohodlných teniskách. Laura mi vlastně v mém vlastním módním žánru rozšiřuje obzory. Mapuje nové značky a sleduje, kdy bude drop nějaké limitované kolekce. A je skvělé, že si spolu rozumíme i skrze módu. Je to často Laura, kdo formuje můj styl a učí mě novým věcem.
Inspiruješ dceru naopak ty v oblasti krásy? Jak ji učíš přistupovat ke svému tělu?
Myslím, že Lola má tyto věci dobře vypozorované. Vidí, jak se o sebe ve svém věku starám – že se každý večer odličuji a po koupeli mažu tělovým mlékem… Obě víme, jak moc je naše tělo důležité, péče o duši i tělesnou schránku nám není cizí. Musím se smát, když vejdu do Lauřiny koupelny a vidím celý arzenál produktů, kterých má tak dvakrát tolik než já. Beauty segment má v malíčku, hodně se zajímá a vzdělává. Sama přemýšlí nad tím, co je v jakém krému obsaženo a co si na své tělo dává. Je skvělé, že ji na péči o sebe samu nemusím upozorňovat a je to pro ni naprosto samozřejmá záležitost. Je pro mě také významným hlasem při vyvíjení nových beauty produktů pro mou značku Vermi. Tak to vlastně máme stejně jako v případě té módy…
Jak hledáš balanc v tom, jak moc vystavovat Lauru médiím? Kde jsou vaše hranice?
Pracujeme s tím velmi jednoduše. Myslím si, že dobře cítím její přání a potřeby, možnosti a limity. Často nás oslovovaly různé magazíny s přáním mít nás obě na titulní straně. A s rodinou jsme o tom vždy mluvily. V roli mámy a táty se s Matějem (zpěvák Matěj Homola, Lauřin otec, pozn. red.) necítíme jako ambiciózní rodiče s nenaplněnými sny. Nemáme potřebu plnit si své sny přes dítě a Lauru nechceme nikam tlačit. Až se jí naskytne situace natolik zajímavá, že ji bude vnímat jako zkušenost a příležitost, má svobodu se rozhodnout. Nedávno například absolvovala focení pro slovenský magazín, v jehož rámci si vyzkoušela roli modelky. Vyhodnotila ji jako tvrdou práci, která není tak jednoduchá, jak se může zdát. Díky těmto zkušenostem máme už také seznam věcí, které v životě dělat nechce, a to je také dobré vědět. Například víme, že nechce být zpěvačkou. Chce si jít vlastní cestou a těší se na objevování toho, co ji opravdu bude reprezentovat a bavit. Jsem za toto zralé rozhodnutí ráda. Měla jsem to doma podobně, moji rodiče mi také poskytli prostor objevovat a zkoušet. Mým a Matějovým snem je dceru podpořit ve všem, ať už se vydá směrem doprava, doleva, střemhlav rovně, či oklikou.
Jakým způsobem sama podporuješ ženy kolem sebe?
Mou nejsilnější fanouškovskou základnu tvoří ženy mého věku. Těší mě, že mohu být inspirací nejen jim, ale i třeba mladším. Doufám, že je ta radost z toho cítit, i z mé muziky a textů. Chci, aby mé vystupování bylo manifestací woman power, a ne jen nějakou pózou. Co prezentuju, to opravdu žiju. Mám po svém boku například sedm tanečnic ze své taneční skupiny Dara Force, se kterými pravidelně trávím víkendy, protože jsou se mnou na všech vystoupeních, na jevišti i v soukromí. Jsme si opravdu velmi blízké a já prostě miluju ženskou společnost! Jsou pro mě ohromnou inspirací, jsem na ně pyšná za to co umějí, nejen za jejich taneční nasazení, ale i za to, jak jsou uznávané ve svých profesních životech. Žena je pro mě neskutečně zajímavý tvor a jsem šťastná za to, že jsem jednou z nich a že můžu být považována za jednu z těch, která inspiruje ty další!
Neustále tě sleduje široká veřejnost… Potřebovala jsi někdy sama podpořit v těžkých chvílích? Kdo tě v takovém momentu podržel nad vodou?
Samozřejmě že jsem se v životě potýkala s chvílemi, ve kterých se nikdo z nás ocitnout nechce, ale bohužel se do nich dostane. A být v takové situaci v showbusinessu nepomůže. Úspěch a sláva jsou dvě rozdílné věci. Když je člověk umí rozumně ustát, nějak se od toho dna odrazí. Vybavím si hned několik momentů, kdy mi bylo smutno a kdy mi vadilo, že se mnou mé problémy nebo smutky řeší ne jedna, ale rovnou dvě republiky. Jasně že tě život někdy semele, ale na to máme právo přece všichni. Důležité je se z toho vyhrabat, ustát to a jít dál.
Článek v plném znění vyšel v prosincovém vydání ELLE. Nenechte si jej uniknout a rovnou si dopřejte třeba předplatné magazínu. Obojí si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a poštovným zdarma na tomto odkaze.
Zdroj: autorský rozhovor
