Sdce mu bušilo ve spáncích, když rukama ztuhlýma chladem vysvobozoval kytaru z futrálu. Podchodem u kobyliského metra musel za život projít snad tisíckrát, ale dnes mu jeho prostory přišly jiné, nové, neznámé. Neměl totiž v plánu se jím mihnout jako vždycky, hodlal z něj učinit své první pódium. Tréma a stud se patnáctiletého kluka zmocnily natolik, že prvních pár písniček odehrál se zavřenýma očima. Bál se selhání, příchodu policie i reakcí kolemjdoucích, ale zpíval, jak nejlíp uměl, zatímco jeho hlas ulpíval v ozvěně a na zdech průchodu. Když se po chvíli odvážil pootevřít oči, díval se do tváře starší paní, která se na něj mile a smířlivě usmála. Ta dáma dnes může říkat, že stála u samého zrodu pěvecké kariéry Mikolase Josefa.
„Měl jsem pocit, že tam hrozně nechci být, ale věděl jsem, že to, co chci, si musím vydřít. Dnes jsem za tyhle začátky šťastný. Jsem hrdý, že jsem dokázal začít zezdola,“ říká třiadvacetiletý hudební talent s vizáží světové popstar, jehož jméno figuruje jako konstanta ve zdejších hitparádách.
TRÉNINK ULICE
Dostat se pěšky z bodu A do bodu B může být pro Mikolase Josefa zábavou na půl dne. Dodnes se totiž se zájmem zastavuje u každého pouličního hudebníka. „Beru to jako povinnost vytáhnout peněženku a podpořit jej, jinak bych si zadělal na špatnou karmu. Je to takový můj rituál,“ pousměje se. Jeho prvním publikem byli náhodní kolemjdoucí v Praze, Curychu, Frankfurtu, Hamburku, Vídni i Oslu. Právě tam si pro něj osud připravil zkoušku vnitřní síly, když mu jeden z posluchačů vysypal do futrálu pytel koňské mrvy. „Stál jsem v naprosté hanbě a bylo mi do breku. Zatím jsem v kariéře nezažil těžší okamžik. Ale věděl jsem, že pokud si opravdu stojím za tím, co dělám, seberu se a na tu ulici se vrátím,“ vzpomíná muzikant, který na cestách spával v dálničních pangejtech, riskoval pokuty a na svém každodenním adrenalinovém boji s existenčními výzvami si skoro vytvořil závislost. „Bylo mi jedno, jestli mrzne, nebo je vedro. V ringu ulice jsem se vytrénoval tak, že mě na velkých pódiích už nic nepřekvapilo,“ dodává zpěvák, pro něhož je teď vlastní šatna v zákulisí rájem.
Hraní venku mezi lidmi Mikolasovi přineslo i euforické momenty, třeba když se kolem něj v Hamburku vytvořila šťastná podkova tancujících cizinců, kteří zapomněli, odkud kam šli, dovolili svým končetinám oddat se hudbě a společně zablokovali průjezdnost silnice. Po intenzivním životě pouličního umělce se mu ovšem nestýská. Chvíle, kdy vkročí na koncertní stage a dav platících fanoušků začne skandovat refrén jeho písně, mají koneckonců taky něco do sebe.
Ne, PĚTKU Ne
I když pózuje jako profesionál a je vidět, že jej baví být ve středu fotografova hledáčku, slibně rozjetou kariéru modela Mikolas před časem opustil. „V modelingu jste pouze tvář, nikoli jméno ani charakter. Jako umělec si mohu vybrat, co, kde a s kým chci dělat, nemusím se zodpovídat nikomu druhému, dělat nic, co se mi nelíbí, nejsem nástrojem vyjádření někoho jiného,“ vysvětluje charismatický mladý muž, kterého si do služeb najaly značky Prada, Replay či Diesel. Kvůli nekompromisnosti, s jakou touží dělat věci po svém, vystřídal sedm manažerů a momentálně se řídí sám.
Na židli sedí obkročmo, rukou si často přejíždí po čerstvě oholené hlavě a věty artikuluje s rozhodnou dikcí. Lidé ho přirovnávají k Justinu Bieberovi, teď však připomíná spíš filmového hrdinu, který se na špinavých ulicích Detroitu naučil drsným pravdám života, než propadl tanci, zpěvu, kung-fu, zápasení či rapování.
Film o Mikolasu Josefovi by byl v každém případě hitem: sledoval by životní cestu nadaného samorosta, synka chudých dříčů, který musel do osmi let spávat se sourozenci na jedné matraci, pral se a školu považoval za ztrátu času. Se sluchátky na uších se izoloval od vrstevníků, kteří jej měli za podivína, dokud jim jednoho dne nevytřel zrak vydáním singlu, jenž na půl roku obsadil hitparády.
... čtěte dál v novém čísle magazínu ELLE Man, který je právě na stáncích!
