Vyšťavila jsem se skoro na dno svých sil. Chodila jsem bez make-upu v tom prvním, co mi padlo pod ruku, vlasy stočené v co nejjednodušším účesu a ve tváři trvale usazený výraz štvané zvěře. Mohly za to schůzky. Obracíte oči v sloup, že je mají všichni a nikdo se z toho nehroutí? Chápu, ale nechte mě to vysvětlit. Normálně mám poměrně klidnou rutinu, kdy ráno vyřídím maily a domluvím se s kolegy, co je třeba udělat. Pak se dám do práce a pokračuju, dokud nemám hotovo. V tom zmiňovaném vyšťavovacím období mi ale schůzek výrazně přibylo – jejich počet z obvyklých dvou týdně vyskočil na čtyři denně. Seděla jsem nešťastně před počítačem a říkala si: „Je devět, v půl mi začíná ten meeting. To už vůbec nemá smysl něco začínat, za půlhodinu to nedodělám.“ Schůzka skončila a před druhou jsem měla hodinovou pauzu. Vědomí, že je to jen šedesát minut, během nichž třeba stihnu částečně vyřídit ty maily, ale rozhodně ne pustit se do vlastní tvůrčí práce, mě paralyzovalo. Řešila jsem to tak, že jsem přes den absolvovala schůzky a na „svých věcech“ si dělala v noci. Prostě mi v šest večer začínal druhý pracovní den, ovšem rotace Země kolem Slunce se kvůli mně (doteď se tomu divím) nezměnila, takže se musel vejít do 24 hodin. Čili sbohem, spánku, a vítej, permanentní únavo… Život mi změnil článek amerického počítačového mága Paula Grahama. Trocha toho patosu a nadsázky je namístě, uvidíte.
Manažeři versus tvůrci
Jestli máte v okolí programátory, určitě jste si všimli nechuti, se kterou se zúčastní schůzek, a po jejich skončení pak často organizátorovi kysele sdělují, že to mohl být mail. Graham vysvětluje, že je to proto, že programátory tyhle meetingy stojí mnohem víc než ostatní. Fungují totiž v jiném režimu. V zásadě existují dva: manažerský a tvůrčí. Ten manažerský je, logicky, pro šéfy: každý pracovní den je v něm rozkostičkovaný na hodiny a někdy si můžete vyblokovat kostiček najednou víc, ale v podstatě se to, co děláte, s každou hodinou mění. Když na čas nahlížíte tímhle způsobem, dát si s někým schůzku je jenom praktická otázka – najdete v rozvrhu volnou kostičku, a je to.
Programátoři (a „psavci“ taky!) ale fungují jinak. Den si rozkládají maximálně napůl, protože za hodinu prostě program nenapíšete. Ani článek do časopisu. A týká se to samozřejmě i spousty dalších profesí, které využívají tvůrčí režim. Když v něm pracujete, je každá schůzka takovou malou osobní katastrofou. Nejenže dokáže nabourat celé odpoledne, protože ho přeřízne na dvě části, příliš krátké na to, aby mělo smysl něco začínat, ale navíc musíte myslet na to, že na ni vůbec máte jít. Manažeři jsou zvyklí dívat se do kalendáře, co přijde na řadu v příštích hodinách, tvůrci ne, musejí si to pamatovat.
Oba režimy fungují samostatně dobře, problém ale nastává, když se setkají – ty šedé vlasy, které mi přibyly, to potvrzují. Co tedy dělat, když se potřebujete setkávat s lidmi, ale i pracovat na svých projektech? Důsledně rozlišovat, ve kterém režimu právě fungujete, a zorganizovat si program podle toho. Dnes když vím, že budu mít důležitý meeting, snažím se daný den absolvovat co nejvíc dalších schůzek. Následující den pak opět nastoupí tvůrčí režim a schůzky nepřijímám, přes to prostě nejede vlak. A když je někdo dotčený, že mu ze svého zdánlivě volného dne nechci obětovat ani hodinku, podle rady Paula Grahama mu celou záležitost se dvěma režimy vysvětlím. Zkuste to taky, funguje to!
Zdroj: ELLE
