Veřejný prostor je zrcadlo společnosti, říká kunsthistorička Drápalová

Když veřejný prostor funguje správně, skoro si ho nevšimneme. Když ne, cítíme to na každém kroku. Ve sdílených prostorech totiž vytváříme společný svět, společnou zkušenost. Kunsthistorička a politička Kristýna Drápalová dlouhodobě usiluje o to, aby Praha byla přívětivějším a lépe fungujícím místem pro všechny. Působí v pražské městské straně Praha Sobě a před dvěma lety spolu s kamarády založila Studio Bistro – projekt zaměřený na kultivaci veřejného prostoru. Podle ní je jeho podoba zrcadlem společnosti, a když o něj budeme pečovat, bude se nám lépe žít.

Proč bychom si měli hýčkat veřejný prostor?

Myslím, že veřejný prostor ovlivňuje náš život mnohem víc, než si často uvědomujeme. Na jedné straně je to místo, kde se jako společnost skutečně setkáváme – můžeme tam potkat lidi, kteří nejsou součástí naší sociální bubliny, lidi, které bychom si třeba sami do života nevybrali, ale kteří jsou jeho přirozenou součástí. Pak je tu ale i ta praktická rovina. Kvalita veřejného prostoru rozhoduje o tom, jestli budeme mít chuť chodit pěšky, jezdit na kole, trávit volný čas v parcích, anebo zda budeme z města spíš utíkat pryč. A když jsou ulice přívětivé pro chodce, když máme kvalitní městskou zeleň, zlepšuje to náš každodenní život i celkovou atmosféru města.

Možná se o tom tolik nepřemýšlí, když jsme mladí, zdraví a pohyb ve městě nám nepředstavuje žádný problém. Ale ve chvíli, kdy se po městě musíte pohybovat s kočárkem, o berlích nebo třeba s nějakým dlouhodobým zdravotním omezením, najednou se ukáže, jak zásadní kvalita veřejného prostoru opravdu je. Pokud v něm narážíte na bariéry, město se pro vás stává nepřístupným. Když je naopak dobře navržené, může vám být oporou. A to je něco, co ovlivňuje život nás všech – jen si to někdy uvědomíme až ve chvíli, kdy se nás to začne osobně týkat.

Dnes se hodně mluví o individualismu a atomizaci společnosti. Mohlo by tedy kultivování veřejného prostoru přispět k její soudržnosti?

Určitě. Dokonce si myslím, že podoba veřejného prostoru hodně odráží to, jaká ta společnost je. Pokud v ní dominují lidé, kteří mají prostředky, vliv a moc, ale zároveň postrádají ohledy na ostatní, projeví se to i ve způsobu, jakým se s veřejným prostorem nakládá. Naopak pokud je tvořen s respektem k potřebám všech – rodičů s dětmi, seniorů, lidí s hendikepem – vytváří to prostředí, které je skutečně sdílené.

Jak jste se dostala k tématu veřejného prostoru?

Na dějinách umění jsme hodně chodili po Praze, obcházeli jsme kostely, paláce a učili se rozeznávat, kdo co postavil, třeba podle tvaru říms nebo rozměru a tvaru oken. To mi sice přišlo zajímavé, ale trochu odtržené od současnosti – zvlášť když byl dům, u kterého jsem dokázala přesně určit architekta, zalepený reklamou a měl na barokních sklech výlohy Coca-Colu a Eidam. Došlo mi, že Praha se takových vizuálních nánosů potřebuje zbavit, aby její skutečné hodnoty mohly vyniknout. Skrze vizuální smog jsem se pak začala zabývat i dalšími aspekty kultivace veřejného prostoru.

Co si představit pod pojmem vizuální smog?

Je to zahlcení prostoru křiklavými reklamami, které člověka unavují, když se v takovém prostředí pohybuje nebo v něm žije. Pokud je jich příliš, nedají mu vydechnout. Navíc často esteticky i funkčně degradují město nebo krajinu – snižují jejich hodnotu, ať už historickou, památkovou, nebo krajinářskou.

Reklama tu byla a bude. Jak ji integrovat do městského prostředí bez negativního dopadu?

Myslím si, že reklama do města patří, ale zároveň nemusí být vizuálním smogem. Podle mě existují dvě hlavní kritéria pro dobrou reklamu. Zaprvé by měla být individuálně vytvořená – nemělo by jít o jednotný vizuál, který zaplaví celé centrum a vypadá všude stejně. A zadruhé by měla mít určitou řemeslnou úroveň nebo uměleckou hodnotu a reflektovat místo, kde se nachází. Například reklamní označení obchodu může být přínosné, pokud je citlivě navržené a odpovídá charakteru dané lokality.

V posledních měsících se objevilo několik kauz – například okolo opravy Pragerových kostek, zavření Kasáren Karlín a ukončení činnosti kavárny Super Tramp ve Vilímkově nakladatelském domě, ze kterého se má stát hotel. Reakce veřejnosti ukázaly, jak silnou sentimentální vazbu lidé k některým místům mají...

Myslím si, že naše generace už víc chápe, že hodnota místa není jen v tom, jak vypadá nebo kolik se do něj investovalo, ale i v tom, co se v něm děje a jaký k němu mají lidé vztah. To, co si tam sami vytvoří, je strašně důležité, i když to nejde ekonomicky vyčíslit. My se snažíme pracovat s veřejným prostorem tak, aby tyto vazby podporoval, ale bohužel ne každý to tak vnímá. Pro někoho to není relevantní hodnota.

Jaká města vás inspirují?

Je jich spousta! Nedávno jsem byla v Kodani a nadchlo mě, jak tam všechno funguje. Zároveň jsem ale měla pocit, že je to dost vzdálené naší realitě. Například v některých čtvrtích tam chodníky pokračují i přes silnici ve stejné výšce. Chodci tak nemusí sestupovat na úroveň vozovky, aby přešli – naopak auta musí zpomalit a přizpůsobit se. To ukazuje přístup města a jeho priority. Celkově se tam s auty už moc nepočítá, v nově vybudovaných čtvrtích převažují pěší zóny, což se samozřejmě propisuje do atmosféry a kvality města.

Zajímavá je i Barcelona, která je z hlediska veřejného prostoru velmi inspirativní. A pak Berlín – tam je skvělé, jak lidé spontánně oživují své čtvrti a starají se o ně. Působí to bezpečně, zabydleně, i když to třeba není esteticky dokonalé. Mám ráda tenhle trochu punkovější způsob, jak si lidé zabydlují veřejný prostor.

Jak si stojí Praha v porovnání s Evropou?

Jsme vždycky někde mezi východem a západem – a občas mám pocit, že si z obojího bereme to horší. Máme tu spoustu legislativy, která paradoxně brání aktivní proměně veřejného prostoru k lepšímu. Existuje nespočet norem, které určují, jak má veřejný prostor vypadat, takže se tu bojuje doslova o každý strom, který má být vysazen. Z tohoto hlediska jsme na tom spíš špatně a na Praze je to vidět. Na druhou stranu vnímám, že se situace začíná měnit. Lidé si čím dál víc uvědomují, že kvalita veřejného prostoru ovlivňuje jejich každodenní život. A Praha je nádherné město – máme skvělé parky, o které se dobře pečuje, historické čtvrti s obrovskou hodnotou… ale pak jsou tu i lokality, které jsou úplná tragédie.

Například?

Vysočany.

Jak si představujete Prahu za deset let?

Ráda bych si mohla projít Prahou, aniž bych se musela rozčilovat, že někde chybí přechod a musím přebíhat nebo si nesmyslně zacházet. Takže jedna z priorit by měla být lepší síť přechodů – chůze po městě by měla být naprosto normální a prioritou všech. Je to zdarma, člověk se při tom hýbe, a město by na to mělo brát ohled. Další věc jsou nové tramvajové tratě. A z hlediska vizuálního smogu bych si přála zákaz polepů ve výlohách – to je podle mě jedna z věcí, která nejvíc ničí krásu historické architektury.

Co lidé potřebují od města ke spokojenosti?

Kromě praktických věcí, jako jsou přechody nebo kvalitní veřejná doprava, je důležité, aby se lidé ve městě cítili dobře. Tady bych zmínila docela slavný příklad – park Superkilen v Kodani. Nachází se v problematické čtvrti s velkou komunitou přistěhovalců a město se rozhodlo pro jeho velkou revitalizaci. Architekti pojali projekt originálně – do parku umístili prvky z různých světových měst, aby odrážely různorodost kultur místních obyvatel. Cílem bylo vytvořit prostor, kde se lidé budou cítit jako doma, ať už pocházejí odkudkoli.

U nás v Praze není téma migrace tak zásadní, ale princip je univerzální – veřejný prostor by měl být přívětivý, zábavný a měl by nabízet něco, s čím se lidé mohou ztotožnit. Bylo by skvělé, kdyby i naše veřejná prostranství byla koncipovaná tak, aby si v nich každý našel něco, co mu zpříjemní den a co mu umožní cítit se ve městě dobře a doma.

Myslíte, že v tomhle hraje roli i naše národní mentalita?

Máme strašně složitý vztah k tomu, co je společné. Hodně je to dané dědictvím socialismu – čtyřicet let bylo všechno veřejné, ale zároveň to nikdo nevnímal jako opravdu své. Společný majetek se často spíš rozkrádal, než aby se o něj lidé starali. Pak přišly devadesátky a s nimi kapitalistický přístup, který kladl důraz na soukromé vlastnictví – starat se o své a o veřejné už ne. Jenže v kontextu veřejného prostoru se ukazuje, že tohle nefunguje. Když veřejný prostor nikomu nepatří a nikdo necítí odpovědnost se o něj starat, nebude nikdy kvalitní. Dnes se to pomalu mění, ale vztah k veřejnému prostoru si pořád hledáme těžko. Je to proces – učíme se to, možná ještě uděláme spoustu chyb, ale je důležité tím projít. Teprve když pochopíme, že veřejný prostor je náš společný, a budeme o něj pečovat, bude se nám tu všem lépe žít.

A co my můžeme pro kultivaci veřejného prostoru udělat?

Je toho hodně. Třeba mnoho měst a městských částí už má participativní rozpočty – část peněz obce je vyčleněná na projekty, které navrhnou sami občané. Každý si může zjistit, jestli něco takového existuje i u něj, a přijít s vlastním návrhem – třeba na nový skatepark, dětské hřiště nebo amfiteátr.

Další možností je boj proti vizuálnímu smogu. Každý může napsat na radnici s dotazem, proč někde stále stojí billboard, a požádat, aby mu nebyla prodloužena smlouva. V Praze pak existuje například projekt Pražské židle, kde si lidé mohou půjčit židle od města, umístit je na vhodné místo a pečovat o ně. Můžou se třeba domluvit se sousedy, zasadit zeleň a vytvořit prostor, kde se lidé budou rádi potkávat.

A pak jsou tu i větší kauzy. Krásným příkladem je nedávná záchrana Pragerových kostek. Stačilo „jen“ 3000 podpisů pod peticí a přítomnost lidí na projednávání – a politici, kteří ještě měsíc předtím odmítli projekt podpořit, najednou změnili názor a tvářili se, že jim na tom celou dobu záleželo. Byla za tím práce malé skupiny pěti až deseti lidí, kteří se tomu intenzivně věnovali asi měsíc a půl – a dokázali obrovskou změnu. A není to ojedinělý případ. To je podle mě skvělá zpráva: když se lidé angažují, opravdu to má smysl. A navíc to přináší i radost. Když pak člověk chodí kolem místa, které pomohl zachránit nebo vylepšit, je to skvělý pocit – připomínka, že změna je možná.