Potkaly jsme se v pražském domě Langhans, den po premiéře dokumentu Nice Ladies. Režisérka a autorka námětu Mariia Ponomarova aktuálně žije v Nizozemsku, její rodina pochází z Kyjeva. Od prvního momentu jsme se ponořily do rozhovoru o tom, jaké to je tvořit v době války – války, která se děje u tebe doma. A stejně jako v dokumentu, i v ten moment byla válka všudypřítomná, avšak pouze jako děsivá kulisa k životu ve složité době. Době, kdy potřebujeme silné ženské protagonistky víc než kdy jindy – a tento dokument jasně ukazuje proč.

Pro Marii Ponomarovou vše začalo v roce 2019, kdy při procházení sociálních sítí narazila na krátkou reportáž ukrajinské veřejnoprávní televize o týmu roztleskávaček Nice Ladies z Charkova, složené z žen ve věku 50+, které soutěží ve stejné kategorii jako jejich mladší kolegyně. Její první reakce byla: „To není možné! Už o nich přece někdo musí natáčet film. To nevidíte?“ Byla v úžasu nad tím, že takový příběh dostal pouhé tři minuty a že úspěch těchto žen byl redukován jen na to, jak je skvělé, že i v jejich věku zvládnou provaz. Viděla v jejich příběhu mnohem větší potenciál.

Nice Ladies mohly být úplně jiným příběhem. Co jste v nich viděla v roce 2019 vy?

Nebylo to vlastně jen o nich – bylo to i o mně a o tom, v jaké fázi života jsem tehdy byla. Měla jsem za sebou hrané i dokumentární filmy a produkovala jsem celovečerní dokument. Ale čím dál víc mě frustrovalo, jak jsou ženy zobrazovány, obzvlášť v reklamě. Myslím, že to byl právě mix mé vlastní frustrace a fascinace těmito ženami, který mě přiměl se jimi víc zabývat. Kromě toho mě k nim přitáhla i jejich energie, jejich sesterství. Neskutečně si to užívaly – ne proto, že by otevřeně rebelovaly nebo se snažily něco dokázat, protože ony nejsou aktivistky. Nedělaly to s nějakým politickým záměrem. A přesto, svým způsobem, něco sdělovaly, aniž by si to možná uvědomovaly. To mě na nich fascinovalo.

To, že pro vás byl film hodně osobní záležitostí, bylo v dokumentu zjevné. Objevily jste se ve filmu před kamerou – nejen vy, ale i váš ženský štáb. Proč jste se tak rozhodly?

Můj postoj před ruskou invazí byl jasný – jako režisérka tam budu, divák bude cítit moje osobní zaujetí, ale zároveň jsem byla opatrná, abych do filmu příliš nevkládala svůj feministický pohled na věc. Na začátku jsme hodně diskutovaly s mým ukrajinským ženským štábem, jestli bychom se samy měly ve filmu objevit, jestli bychom měly být transparentní a "vyložit karty na stůl“.  Byly jsme čtyři ženy v autě, jely jsme z Kyjeva do Charkova a řešily jsme tyhle otázky ještě před natáčením. Byly jsme si vědomé toho, že si ten příběh nechceme přivlastnit, ale zároveň jsme cítily, že jsme ve věku soutěžících. Kdybychom byly cheerleadingový tým, závodily bychom ve stejné kategorii jako Nice Ladies. To mě motivovalo k tomu, aby ve filmu byla patrná i naše přítomnost.

A jak se váš přístup vyvinul po vpádu ruské armády na Ukrajinu?

Po invazi nic z toho nehrálo roli. Najednou šly stranou nějaké konceptuální úvahy a začalo jít o přežití. Kladli jsme si otázky: Co můžeme udělat? Jak jim můžeme pomoct? Pamatuju si ten moment, kdy mi přišla zpráva: Tahle rodina už je ve vlaku do zahraničí, ale nikoho tam neznají. Najednou jako bychom se ocitli v jiné realitě s jinými prioritami a jinou zodpovědností. Musela jsem jednat rychle – snažila jsem se zjistit, jak se co nejdřív dostat k hranicím z Nizozemska, zatímco oni byli z druhé strany na cestě do Polska. Vůbec jsme netušili, co bude dál. Volala jsem rodičům, řešila, že mému tátovi ještě není šedesát a nesmí opustit Ukrajinu, zatímco manžel jedné z Nice Ladies, kterému bylo sedmdesát, hranici překročit mohl. Už nás nezaměstnávaly filozofické otázky, ale zcela praktické problémy, které jsme museli ve filmu zachytit.

Jak náročné pro vás bylo film dokončit?

Museli jsme film nejen dokončit, ale vlastně ho celý přestavět. Byl to obrovský úkol. Našli jsme nový příběh, který jsme zároveň chtěli nějak propojit s původními myšlenkami. To už se ale odehrálo až ve střižně, protože jsem tvrdohlavá a některých věcí jsem se prostě nechtěla vzdát. Možná to ovlivnilo některá kreativní rozhodnutí, ale měla jsem silný pocit, že určité momenty musím ve filmu zachovat. Naštěstí jsem spolupracovala s vynikající nizozemskou střihačkou Annelotte Medema, další ženou, která k tvorbě filmu přistupovala citlivě a zároveň měla - narozdíl od nás - potřebný odstup. Nebyla u natáčení, neprošla tou cestou, kterou jsme prošly my, a právě to nám pomohlo nahlédnout na film objektivněji. Díky tomu jsme ho mohly vidět ne jako to, co jsme chtěly natočit, ale jako to, co jsme doopravdy natočily. Protože před invazí jsme měli obrovské plány, co všechno ještě natočíme – ale realita byla nakonec úplně jiná.

Proč jste se rozhodla udělat ze Svety ústřední postavu? 

Události se začaly vyvíjet takovým způsobem, že najednou něco, co jsem si nikdy nemyslela, že by mohlo být ohroženo – tedy jednota týmu – se dostalo do krize. To bylo něco, co jsem vůbec nečekala, ani v roce 2019, ani 2020, ani 2021. Brala jsem jako samozřejmost, že tým drží pohromadě. Když se jednota týmu otřásla, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, jak je možné, že něco tak pevného se může ocitnout v ohrožení.

A pak je tu samotná Sveta. Mnoho z jejích pochybností a vnitřních bojů jsem sama dobře rozpoznávala. Sama jsem sice nebyla nucena opustit svůj domov, ale přesto jsem se potýkala se survivor’s guilt – pocitem viny přeživšího. Byla jsem v bezpečí, ale moji rodiče nebyli. Musela jsem přijít na to, jak se s tím vyrovnat, jak to přetavit v něco aktivního, jak si znovu najít určitou kontrolu nad situací.

Kdybyste měla vybrat někoho dalšího z těch skvělých žen, kdo by to byl?

Tohle je zajímavá otázka, zvlášť když vezmeme v úvahu, že žijeme v patriarchální společnosti, kde jsou ženská přátelství často zobrazována jako soutěživá. Existují toxické stereotypy o tom, že mezi ženami nemůže být opravdová podpora, protože se vždycky musí „přetahovat“ o něco nebo o někoho. A jistě, určitá míra soutěživosti existuje a některé pocity mohly být zraněné, když některé z těch skvělých žen zjistily, že film nakonec stojí na jednom centrálním příběhu. Mou počáteční vizí bylo pracovat se sborovou strukturou – chtěla jsem, aby zaznělo víc hlasů. Natočili jsme tři další rozhovory s postavami, které se nakonec do finální verze nedostaly. Bylo tu několik žen, jejichž příběhy jsme rozpracovávali a natáčeli s nimi scény, ale prostě nebylo možné zachytit všechny.

Jednou z těch postav byla další Sveta v týmu, která nakonec kvůli rodinným okolnostem uprchla do Německa. Její životní styl byl úplně jiný – hodně se věnovala zahradničení a starala se o svůj malý venkovský domek. Byla praktická a neokázalá. Ale pak si najednou oblékla kostým, začala chodit na tréninky, a protože neměla nikoho, kdo by jí pohlídal vnuka, brala ho s sebou. A o to mi šlo – zkoumat, co člověk dělá z vlastní volby a co dělá proto, že nemá jinou možnost. Co všechno ovlivňuje silný sociální systém, a co naopak ovlivní jeho absence. Třeba v severní Evropě mají ženy stejného věku čas na dobrovolnictví – protože si to ekonomicky můžou dovolit. Ukrajinské ženy si to dovolit nemohou – jejich role pečovatelek je daná nejen kulturně, ale i ekonomicky.

Možná to celé vyznívá jako odbočka, ale pro mě bylo důležité otevřít tato témata skrze příběh „milých dam“, které se chystají na mistrovství. Dokument o cheerleadingu je jen výchozím bodem pro hlubší diskusi o tom, jaká je realita ukrajinských žen v určitém věku. A možná právě v tom byl i můj osobní vklad – protože i já chci jednou žít dlouhý a zdravý život, ale rozhodně nechci, aby mě ve chvíli, kdy mi bude 55, společnost odstavila na vedlejší kolej.

Je to něco, čemu byste se chtěla věnovat i v další tvorbě, nebo máte v plánu zkoumat jiné oblasti?

Protože žiji mezi dvěma světy—ve východní i západní Evropě—moje tvorba se přirozeně začala více zabývat těmito střety. V mém dalším filmu plánuji tematizovat hranici mezi bezpečím a nebezpečím, mezi místy, kde musím věci vysvětlovat, a místy, kde jsem okamžitě pochopena. Je to totiž také o překládání—nejen jazykovém, ale i kulturním. Například když jsme měli mezinárodní premiéru v Kanadě, na úvod jsem zmínila, že v Kyjevě právě proběhl útok. Po projekci za mnou přišel moderátor a řekl: „Zmínila jste, že to asi viděli ve zprávách, ale u nás se o tom vůbec neinformovalo.“ A tehdy mi došlo, jak velká propast mezi námi existuje — nejen ta geografická, ale i metaforická. Toto uvědomění mě ještě více utvrdilo v tom, že moje práce není jen o ženství, ale je zároveň velmi politická. Chci využít svou platformu a uměleckou tvorbu k tomu, abych poukazovala na tato napětí — někdy jsou genderově podmíněná, jindy ne. Ale všechno to nakonec směřuje k mnohem širší politické realitě.

Na závěr, proč je podle vás důležitý festival Jeden svět?

Myslím, že je to velmi zajímavý způsob, jak cestovat, aniž byste opustili své město. Je to způsob, jak poznávat, ale mnohem smysluplnějším způsobem než jen prohlížením Instagramových příběhů. Neříkám, že to nedělám taky, ale jít na festival je něco jiného. Přijdete, sednete si do tmavé místnosti mezi cizí lidi, soustředíte se na jedno místo a podíváte se do něčího života. Strávíte tak kvalitní čas bez rozptýlení, což je dnes velice cenné. Dovolíte si nahlédnout do jiných perspektiv. Spojuje nás víc, než si možná myslíme. Po projekcích často slyším, jak lidé říkají: „Bože, moje máma je jako ta postava,“ nebo „Moje teta je taková,“ nebo „Můj učitel ve škole je podobný,“ nebo „Začínám se měnit v tohle.“ A to je úžasné, protože to člověka vlastně dělá méně osamělým. Myslím, že filmy jsou generátory empatie a festivaly vám dávají příležitost to zažít.

Co byste doporučila k vidění z celého programu?

Rozhodně bych doporučila kategorii Ženský pohled, nejen proto, že tam jsou tituly jako Nice Ladies, které už byly na několika festivalech, jako je Sundance nebo Karlovy Vary, ale také proto, že tam najdete mnoho různých mezinárodních perspektiv. A myslím, že každý může v těchto filmech najít něco, co rezonuje s jeho vlastním životem. Někdy už cítíme, že to téma je nám blízké, aniž bychom si přečetli celou synopsi. Doporučuji otevřít program a prozkoumat ho – někdy nás to k určitým tématům fyzicky táhne a řekla bych, že vás program festivalu může překvapit víc, než si myslíte.