Povodně, konflikt mezi Izraelem a Palestinou, nárůst extremismu, vývoj umělé inteligence. Denně jsme v informační době vystavováni znepokojivým zprávám z celého světa. A zatímco naše osobní životy jsou díky globalizaci pohodlnější než kdy dříve, náš mentální prostor je neustále zaplňován těmi nejzávažnějšími událostmi, o kterých by se naši nedávní předci ve své každodennosti ani nedozvěděli.
Sebereflexe a pocit viny
Jako lidé západní kultury 21. století jsme zvyklí reflektovat svá privilegia. Nehladovíme, netrápí nás existenční tíseň, máme nástroje, jak formovat své životy, a nezdráháme se je používat. Navíc jsme generace formovaná výchovou “argumentující dětmi v Africe”; generace naučená k hypotetickému srovnávání vlastní pozice vůči pozici jiných, typicky krajně ohrožených lidí. I když tento argument obvykle sloužil k tomu, aby děti dojídaly obědy ve školní jídelně, u mnohých zanechal pocit viny za to, co dnes nazýváme privilegiem.
Uvědomovat si privilegia je důležitá schopnost, může ale vést k až ochromujícím pocitům viny. Zejména když nás při hledání oblíbené jógové lekce na YouTube přepadne reklama s varovnými slovy: “Toto video přeskočit můžete, ale pravdu nepřeskočíte.” Většina z nás tlačítko Skip skutečně stiskne, ale otazník, zda člověk není amorální cynická hyena ignorující utrpení poloviny světa, zůstává znepokojivě viset na pozadí.
Tlak na to mít názor
Dalším problémem je tlak mít názor na všechny události, které zaplňují náš mentální prostor. Nikdo z nás nechce být ten, kdo nemá jasno v konfliktu Izrael-Palestina, a to i navzdory tomu, že jde o nesmírně složitou problematiku; mít informovaný názor, který není jen produktem mediální bubliny, ze které čerpáme, vyžaduje mnohem víc než zběžné přečtení pár titulků.
Zatímco dřív bylo možné relativně snadno získat všeobecný přehled, a mentalita minulých století nahrávala psychicky komfortnějšímu černobílému rámování probíhajících událostí, dnešní postfaktický svět řízený neviditelnými vlivy internetu a složitými technologiemi, už tak jednoznačně rámovat nelze – a tato ztížená orientace je živnou půdou pro úzkost.
Stres z toho, že mám stres
Mít prostor zabývat se určitým typem problémů někteří nazývají luxusem, někteří úpadkem a slábnutím společnosti, ale lze to vnímat i jako další krok ve vývoji. Ano, naše každodennost je možná pohodlná z hlediska fyzické námahy, ale naše mentální kapacity jsou často maximálně vytíženy. Americký psycholog Abraham Harold Maslow formuloval v roce 1943 svou slavnou hierarchii potřeb, v níž potřebu bezpečí a jistoty umístil hned nad potřeby fyziologické, jako je jídlo a spánek. Podle psychiatra Ladislava Poláka je Maslowa pyramida stále aktuální. "Proto je stres způsobený informačním přetížením srovnatelný se stresem fyzickým, například s hladověním. I když jsou lidé během povodní v bezpečí, mohou cítit celou škálu emocí - od úzkosti přes frustraci, děs a obavy z budoucnosti po bezmoc a osamělost."
I přes utěšující slova odborníků je však těžké nesklouznout do výčitek svědomí a nerámovat únavu z informačního přetížení jako zhýčkanost ze života v dostatku.
Odpověď je někde uprostřed
Jak tedy navigovat protichůdné pocity v situaci, kdy tragické události sledujeme z pohodlí své postele, často za konzumace dovážkového jídla? Uzavřít se do vlastní bubliny a ignorovat vše nepříjemné jako něco, co nechci živit pozorností? Sdílet každou novinku a apelovat na svědomí všech ve svém okolí? Nebo svou schopnost reflektovat privilegia využít jako zdroj vděčnosti, a ztíženou orientaci ve složitosti světa jako momentum pro neustálé nalézání pokory?
Zapomeňme na výčitky i na nutkání vše vyřešit a všemu rozumět. Ani jedno není ku prospěchu. Cesta vede někde mezi pocitem bezmoci a nutkáním vše ignorovat – můžeme pomáhat tam, kam dosáhneme. "Někomu může ulevit, když se aktivně zapojí do pomoci postiženým oblastem, například zakoupením potravin nebo dezinfekcí. Tím může ztlumit svůj pocit bezmoci," říká MUDr. Ladislav Polák.
Každý z nás může svým jedinečným způsobem přispívat k lepšímu, třeba jen laskavostí uprostřed nelaskavé situace. A vypůjčit si ze světa spirituality představu o tom, že i sebemenší projev dobré vůle se nakonec propíše do vibrace vesmíru, až třeba jednou změní jeho frekvenci, taky nikomu nemůže ublížit. Důležité je dát co mohu, i když je to málo.
- Zdroj článku:
Autorský článek
