Ester Geislerová, herečka a produkční
"Nejvíc sněhu jsem si vždycky užila na chalupě. Jednou jsem tam jela s mámou a s mojí nejlepší kamarádkou Lindou. Bylo nám tak deset. Na chalupě bylo tolik sněhu, že nám sahal až ke krku. Zasněžený les i potok, větve ztěžklé pod vrstvou sněhu, závěje. Okolo chalupy na okapech obří rampouchy. Hodíš na ně poleno a jsou tvoje. Na horách chutnaj dobře! Ráno jsme jezdily na běžkách do „sámošky" do Bystrého pro rohlíky. Moje máma měla červenou kombinézu a jela první a rychle, nám to moc nešlo. Nahoru do kopce uřícený a dolů šusem a se záchvatem smíchu. Tak strašně málo nám stačilo k největší radosti. To dělá sníh. Nejlepší je pak sundat si mokrý svetry a punčocháče, vlézt si na pec, koukat na Krkonošské pohádky a máma ti k tomu dá kakao a rohlík s máslem a s medem. Všechno pomalu rozmrzává a hezky tě bolí ruce."
Karolina Meixnerová, studentka a stážistka
"Moje nejsněhovější vzpomínka je úplně ta první, kterou jsem si z dětství odnesla. Dnes už ty zimy totiž za nic nestojí.
Byly mi asi tři roky. Tu zimu bylo tolik sněhu, že nikdo téměř nevycházel z domu a ve městě jste neviděli projet auto. Těžko se dala rozeznat hranice mezi chodníkem a silnicí. Mamka mě táhla na sáňkách, šly jsme asi k babičce, a já si představovala, že jedu po vodě. Tajně jsem si sundala rukavice, zabořila prsty do sněhu a celou cestu jsem hladila tu čerstvou vrstvu prašanu. Pak už si jen pamatuji slzy v očích, neskutečnou bolest, když prsty přicházely k sobě a ustaranou maminku s horkým čajem nad mojí postelí.Týden jsem kvůli tomu proležela, ale na moji první hořkosladkou zkušenost se sněhem nikdy nezapomenu."
Miroslava Harcegová, marketing manager
"Odmalička mě rodiče vedli k různym sportům, basket hraju aktivně od deseti let, lyžuju asi od čtyř, ale na běžkách jsem nikdy nestála, na to jsem si musela počkat až do svých třiceti. Loňský Silvestr jsem strávila na chatě v Jizerkách a jeden celý den byl naplánovaný jako běžkovací. Půjčila jsem si boty od kámoše, běžky od taťkova známého, hůlky od kamarádky, oblečení jsem měla vlastní. Ráno jsem vstala s tím, že se konečně naučím běžkovat. Přípravy probíhaly v rámci "mazat nebo nemazat". Vyrazili jsme nejdříve pěšky, směr nahoru. Nic pohodlného v botách o číslo větších. Během 15 minut jsem byla pěkně zpocená. Nechtěla jsem se nechat odradit, postavila jsem se na běžky a ujišťovala sama sebe, že to přece nemůže být nic těžkého, vždyť lyžuji už 26 let, ne? Už na rovině jsem spadla. Udržování rovné stopy jsem taky moc nezvládala, trochu jsem to rozrývala na všechny strany. Po chvíli jsem si musela přiznat, že mi to asi moc nejde. Ostatní na mě čekali před kopcem a jen mě upozorňovali, ať si dám bacha, že to může klouzat. Klouzalo to hodně, pak to taky samo couvalo, vyškrábat se nahoru na kopec byla veliká dřina. A po hodině stoupání došlo na sjezd dolů k hospodě. Jsem přeci lyžař, to bude brnkačka, dodávala jsem si odvahu. Bohužel, běžky úzké jako špagety nabraly v podstatě nadzvukovou rychlost. A já je neuměla zastavit. Křičela jsem, brečela a nakonec jsem sebou sekla. Bourala jsem hnusně. Do hospody jsem raději došla po svých s lyžemi na ramenou. V hospodě jsem pak seděla vytočená na celý svět a s nikým jsem nemluvila. Zpátky do chaty to nebylo o nic lepší, třebaže jsem byla posilněná panákem. Myslím, že já a běžky nejdeme moc dohromady.Takže rok 2014 byl i rokem mého konce s běžkováním."
Ivona Petružálková, kreativní konsultant
"Já mám jednu sněhovou příhodu z focení v Chomutově. Jeli jsme se podívat na natáčení Hlídače 47 a z Prahy jsme všichni do Chomutova přijeli v keckách. Během noci a rána napadalo snad 40 cm sněhu a celá "fashion" skvadra pobíhala po nádraží a kopečcích v converskách a adidaskách. Osvětlovači nosili světla asi 50 metrů do kopce a klouzali neustále dolů. Ale filmu ten sníh sluší dodnes. Podle mně má díky tomu úplně jinou, hezčí atmosféru. Ale na to, jak jsme tehdy byli my, Pražáci zaskočeni sněhem, nikdy nezapomenu. A musím svou vzpomínkou ještě navázat na Mirčinu historku. Můj táta, Franta si koupil ty nejlepší běžky, jaké tehdy existovaly a na ně také všechny možné vychytávky. Jako velkej frajer vyšel před chatu, obul si lyže a zjistil, že stojí špičkami směrem k chatě. Začal se tedy otáčet a při komplikované běžkařské piruetě si přišlápnul špičku lyží a ulomil si ji. Po běžkování bylo během 3 minut. To Mirka na běžkách vydržela o moc déle."
Klára Antošová, editorka
"Pokud bych měla označit nějakou "sněhovou historku" za nejemotivnější, pak je to jednoznačně vzpomínka na takzvané uhelné prázdniny. Starší ročníky vědí, pro ty mladší jen upřesňuji, že šlo o neplánované prázdniny, kterými socialistická ekonomika řešila nedostatek uhlí během velkých mrazů. Tři týdny byly tehdy zavřené školy v celé republice, mrzlo, až praštělo a všude byla spousta sněhu. Takže všechny děti sáňkovaly, lyžovaly, bobovaly na každém kopci, který byl k dispozici a ještě dnes si vybavuji ty pocity ohromného krystalického štěstí a euforie, že se místo školy může sáňkovat. A další moje "sněhová" vzpomínka je první návštěva Dolomit někdy v 90. létech. Předtím jsem znala jen Krkonoše a Šumavu, takže si dodnes pamatuju, jak jsem byla ohromená, když jsem poprvé viděla skutečné velehory a vyzkoušela si, jak lyžuje na skutečných sjezdovkách. Přestože jsem od té doby byla v Alpách nebo v Dolomitech nespočetněkrát a většina zážitků mi splývá, tak na ten úplně první týden v Dolomitech nezapomenu. Azurové nebe, otsré skalnaté štíty, úžasný hotel a báječný hoteliér Alfonso, který se s námi spřátelil a strávil s námi nejednu noc. Nezapomenu, jak jsme třeba v baru popíjeli červené víno a on na chvíli zmizel ve sklepě a vrátil se zpátky s ohromným, několikakilovým kolem parmazánu, z něhož jsme pak uždibovali celý večer. Tak velký parmazán jsem od té doby neviděla a tak dobrý jsem už nejedla... A jednoho Alfonso řekl, že na zve na večeři do restaurace Venezia. Naložil nás do auta a vyrazili jsme. Předpokládali jsme, že restaurace Venezia je někde ve městě, v němž byl i nás hotel. Ale Alfonso za chvíli najel na dálnici. Prý že v restauraci budeme za chvíli, ujišťoval nás. Chvíli to tedy netrvalo, jeli jsme skoro dvě hodiny a nakonec jsme dojeli do úžasné restaurace, která se sice nejmenovala Venezia, ale byla ve městě Venezia - v Benátkách. A tak jsme si během jediného dne užili lyžování i fantastickou, opulentní večeři na mořském pobřeží. Jedinou vadou na kráse toho všeho bylo, že Alfonso při večeři trochu přebral, což nám došlo v momentě, kdy ani napotřetí netrefil ten správný výjezd z kruhového objezdu. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, jako když nás pak na dálnici zastavili carabinieri. Předpokládala jsem, že je to kvůli tomu, jak Alfonso jezdí po tom víně trochu cik-cak a že nám policajti vlastně zachrání život, když ho za to teď zatknou. Ale to se nestalo. Policisté si s Alfonsem přátelsky popovídali, vyzpovídali ho, v jaké jsme byli restauraci, co tam mají dobrého, co jsme si dali, jak se jmenuje jeho hotel (a možná i jeho babička) a pak nám popřáli hezký večer a klidný zbytek cesty. Ten tedy rozhodně klidný nebyl (stejně jako celý pobyt), ale nezapomenutelné to bylo úplně všechno."
Bronislava Zavadilová, obrazová redaktorka
"Zážitků se sněhem by bylo, ale nechce se mi vyprávět, jak se nám na lyžáku po několika rumech ztratil spolužák a kam až to vedlo, ani to, jak jsem ve francouzských Alpách lyžovala tak asi 3 minuty, než mě odvezli na sněžným skútru. Nejhezčí zážitek mám z Jizerek a nebyla to žádná adrenalinová akce. Pozdě večer začalo hustě sněžit, vyšla jsem před chalupu uprostřed vesnice, hned vedle dveří stála pouliční lampa, naproti dvěřím kostel... Lampa žlutě osvětlovala velký sněhový vločky, všude bylo absolutní ticho, nikde nikdo, nepopsatelný klid... Bylo to jako v pohádkovém těžítku, kam na vás nikdo a nic nemůže. Tak hmatatelný pocit klidu a bezpečí jsem pak už nezažila. Byl to neopakovatelný a asi nepřenosný zážitek. Kdo nebyl v těžítku, nepochopí."
