Má domovina je ideálním místem pro básníky a blázny, řekl jednou Halldor Laxness, islandský laureát Nobelovy ceny za literaturu. Soudě podle jeho pracovních úspěchů, nepochybně patřil do té první kategorie. Já s kamarádkou Lindou jsme podle svých blízkých byly potenciálními adeptkami kategorie druhé. Kdy se tak stalo? Poté, co jsme se během pár hodin rozhodly letět za necelých sedm tisíc do neznáma, jenom proto, abychom viděly polární záři.
Od naší výpravy uběhlo už několik měsíců. Obě ale máme pořád intenzivní pocit, že Island je ta nejlepší země na světě a že po pouhých pěti dnech, které jsme tam strávily, už nebude ani jedna z nás stejná jako dřív. Již teď šetříme na to, abychom tam mohly jet znovu.
Přistání na Měsíci?
Letadlo pomalu klesá; pod námi je obrovský ledovec. Nikde není vidět žádný strom ani kousek trávy, po celém obzoru se táhnou jen černé lávové kameny. Hned,jak opustíme keflavické letiště a vydáme se pronajatou toyotou přes lávové pole, konstatujeme, že to tady vypadá jako na Měsíci. Vůbec se nedivím, že se před čtyřiceti lety astronauti z NASA připravovali na přistání na Měsíci právě tady, nedaleko sopky Askja. Jelikož nejsme ani zdaleka tak dobře vybavené jako Neil Alden Armstrong, na procházku lávovým polem nepomýšlíme. Místo toho se vydáváme k Modré laguně, nejznámějšímu termálnímu koupališti na ostrově. Už zdaleka vidíme stoupat kouř. S úžasem doslova zíráme, jak nádherně kontrastuje tyrkysová voda s černou lávou, nicméně koupání se rozhodneme přenechat japonským turistům. Toužíme po intimnější koupačce bez luxusních kabinek, županů a cvakání fotoaparátu.
Jedeme po pobřeží, pozorujeme majestátní útesy, vzdorovité moře a nasáváme zvláštní magii místa. Jak často se vám naskytne příležitost nepotkat za několik hodin jízdy autem ani živáčka, nevidět jediný reklamní billboard ani jiný otisk civilizace? Na Islandu pořád. Na noc dorazíme do městečka Selfoss. Podle průvodce Lonely Planet hledáme ubytování v soukromí. Hned první noc trávíme u rodiny, jejíž hlavou je sympatický vousatý horal. Získává od nás přezdívku Viking. Uléhám s hlavou u topení, v němž to neustále bublá. Usínám se vzpomínkou na článek v průvodci, kde se píše, že na Islandu je topení prakticky zadarmo. V radiátorech totiž koluje voda z termálních pramenů.
Jak vypadá horizontální déšť
Budíme se v devět ráno, za okny tma jako v pytli. V téhle roční době (je listopad) se slunce uráčí vstát tak kolem poledne a vzhůru vydrží pouhé čtyři hodiny. Sprchujeme se v termální vodě, která teče rovnou z kohoutku; po dvou dnech kompletně odplavila můj ekzém. S Vikingem zkonzultujeme vývoj počasí v dalších hodinách a pokračujeme v putování. „Kdyby Země byla stará rok, Islandu by byl pouhý den,“ vyprovází nás hostitel.
Vulkanický ostrov Island je tedy pouhým dítětem, jež vyroste o celé dva centimetry ročně. Sopky se probouzejí k životu v průměru každý pátý rok, ale ani léta, kdy z nebe nepadá horká láva, se zdaleka nedají označit za klidná. Přesně před čtyřiceti lety v zimě dokonce vznikl poblíž jižního pobřeží nejmladší vulkanický ostrov světa – Surtsey. Na výlet tam ale nemůžeme, protože ho vědci uzavřeli a teď tam zkoumají něco jako vznik Islandu v menším měřítku. Krajina, nad kterou si rovným dílem rozdělili moc ledová královna s vládcem ohně, však uštědří první lekci z geologie také nám.
Učebních pomůcek je v okolí několik. První se jmenuje Kerid. Tento tři tisíce let starý kráter má na dně jezero, které na nás kouká jako obrovské zelené oko. Obejít jej nám dá pěkně zabrat, protože intenzita větru dosahuje síly, jakou v městských podmínkách nezažíváme. Později si prohlížíme ještě obrovský vodopád Gulfoss; při téhle příležitosti nám příroda předvádí, jak vypadá horizontální déšť. Šlehá nám přímo do obličeje, jako by na nás někdo namířil sprchu. Nevěřím svým očím. Kolik nás ještě čeká překvapení?
Koupání v kamenné vaně
Na ostrově nejsou města, tak jak je známe, samozřejmě vyjma Reykjavíku. Míjíme jenom malé usedlosti, kde žije několik rodin; v každé trochu větší vesnici (tím myslím kolem 200 lidí) nás šipka u silnice navádí, abychom si oddechli v termálním koupališti. Ve vesničce Fludir se ptáme na koupání v přírodě. Dostáváme nakreslenou mapu a instrukce. Ty nás zavedou na místo, které bez váhání označujeme za nejkouzelnější z celého výletu. Přírodní kamenná vana obrostlá mechem je velká přesně pro dva. Protéká jí potůček o teplotě asi 35 °C. Nikde nikdo, plavky by jen narušily tu čistotu a jednoduchost. Mrholí, ale to jenom dotváří zvláštní atmosféru.
Navečer dorazíme do Víku, nejjižněji položeného města. Na kopci u kostela čekáme dobré dvě hodiny s nadějí, že konečně spatříme polární záři. Nic se neděje a my se rezignovaně přemísťujeme do hospody. Ochutnáváme brennivin, místní kořalku z brambor (dostává pracovní název bramborák) a poté, co mi začne rozvazovat jazyk, pokládám s podezíravým pohledem obligátní otázku: „Kdy jste ji viděli naposled?“ Číšník se evidentně dobře baví: „Před pár dny. Není to nic neobvyklého, chce to jen správné podmínky.“ Jdeme se na to raději vyspat.
Reykjavík – čistá energie
Ráno nás čeká procházka po antracitové pláži. Bílá mořská pěna a černočerný písek. Fotíme na černobílý film. Vzduch je tak čistý, že se mi začíná točit hlava. Poté, co vylezeme na nejbližší útes a prohlédneme si tu krásu z výšky, se loučíme s přírodou. Dnes je totiž sobota a nás čeká cesta zpátky, do hlavního města.
Díky bohu za silnici číslo jedna, která se vine jako tenká stužka kolem celého ostrova – před tím, než ji Islanďané zdárně dostavěli, bychom toho bez pořádného džípu moc neviděli. A to ani nemluvím o vnitrozemí. Tam se dostaneme snad někdy v létě (to je vzhledem dlouhým dnům a příjemnému počasí také nejvhodnější doba k návštěvě Islandu), úzké asfaltky se v těchto oblastech otvírají až koncem června, a to na pouhé tři čtyři měsíce. Díky tomu se ale střed Islandu za celých dvanáct století od osídlení téměř nezměnil.
Cestu do Reykjavíku nám prodlužuje mlha a déšť. Město, kde žije šedesát procent všech obyvatel, působí neuvěřitelně klidným dojmem. V mapě se zorientujeme za pět minut a pak už jezdíme, jako bychom tu bydlely odjakživa. Na křižovatce vedle nás zastaví místní perpetuum mobile, autobus městské hromadné dopravy, který jezdí na vodík. Má na sobě příznačný nápis Reykjavik – pure energy… Všímáme si úkazu u nás téměř nevídaného – skupinka maminek odstavuje batolata v kočárcích před kavárnou a bez mrknutí jde dovnitř na kafe. Bezpečnost je jedním z důvodů, proč se nám tu tolik líbí. Když večer sedíme v kavárně i my a sympatická dívka se nás přijde zeptat (stejně jako ostatních hostů), jestli jsme si na toaletě náhodou nezapomněly nejnovější typ mobilu, vzpomínáme na to, kolik telefonů jsme pozbyly v českých klubech a kavárnách. Poklidný kolorit města je narušen až po půlnoci, kdy se v ulicích objeví mladí. Islanďané jsou výrazné individuality, všichni se oblékají s fantazií a evidentní znalostí nejnovějších trendů. Víkend je tady synonymem zábavy, v barech, klubech, ale i na ulicích se tančí a pije až do rána. Nikomu nevadí, že je pouhých pět stupňů. Zahlédnu i dívky v páskových sandálech a tílkách. V snowboardových oblečcích působíme stejně nepatřičně, jako kdybychom na sobě měly skafandry. Po polární záři ani stopa.
Já se vrátím
Jedna věc je jistá. Snu vidět polární záři se nemíníme vzdát. Ostatně ani Islanďané se nikdy nevzdávají. I když je příroda neustále zkouší, 99 % obyvatel ostrova ani minutu nepomýšlelo na stěhování – jsou k téhle krajině připoutáni neviditelnou pupeční šňůrou. Mám pocit, že mně roste také. Po návratu do Prahy si okamžitě vkládám do přehrávače Björk. Když se z reproduktorů ozve „Emotional landscapes, they puzzle me, confuse…“ (překl. emotivní krajiny, matou mě, jsem z nich na rozpacích) nabývá pro mě tahle muzika zcela nových rozměrů. V duchu si říkám: Islande, já se za tebou vrátím.
Jak se na Island dostat?
Sledujte nabídky levných charterových letů cestovních kanceláří. Například Condor, www.condor.cz, má letenky z Prahy do Reykjavíku dvakrát ročně ve speciální akci (6400 Kč včetně poplatků). Letenky za příjemnou cenu nabízí také cestovní kancelář Scandia Czech, www.scandiaczech.cz, odlet je však z Německa. Výhodné je také zaletět si do Londýna nebo Kodaně a pak se přepravit Iceland Expressem za 59 ?.
Co si přibalit na cestu?
Nepromokavé oblečení a obutí – na Islandu se počasí mění zhruba každou čtvrthodinu, kvalitní nepromokavá bunda a trekkingové boty jsou tedy k nezaplacení.
Čepici, kapuci nebo kuklu – zdejší vítr má neuvěřitelnou sílu (jednou nám málem odnesl dveře od auta) – chraňte si uši, máte jen dvě!
Podrobnou mapu – silnice první třídy je tu jen jedna. Pobřeží je ovšem protkané spletí menších cest, na nichž se vám naskytne pohled na scenérie, které berou dech.
Sexy obleček na sobotní večer – i když venku zuří sněhová vichřice, v reykjavických barech je o víkendu plno a VŠICHNI do jednoho jsou oblečení jako z časopisu.
Termosku a čaj – není nad to mít je v chladném počasí po ruce.
Fotoaparát na zachycení toho, co se slovy nedá popsat, a pokud si budete půjčovat auto (www.hertz.is), pak taky CD Björk, Sigur Rós nebo Gus Gus, abyste si vytvořili dokonalou hudební kulisu.
