Původně jsme s mým přítelem Honzou chtěli jet do Mexika, ale protože tam se zrovna vypravila snad půlka republiky, nesehnali jsme letenky. Zato jsme ještě za méně než za příslovečnou babku dostali lístky do Brazílie, kam nikdo nechtěl. Vypadli jsme z depresivního českého listopadu, za patnáct hodin přistáli v čtyřicetistupňovém Sao Paulu a zahájili měsíc v ráji.
Želví podvodní orgie
Sao Paulo je šedivé, vlhké (tenhle přívlastek mají v hojné míře všechna místa Brazílie) a hektické. Kolem dokola je obehnané favelami, tedy chudinskými čtvrtěmi, které vypadají jako mimořádně rozsáhlá skládka s množstvím pozoruhodných přístřešků, proti nimž je lepenková krabice přepychovým bydlením. Centrum je potom ve znamení pouličních prodavačů, kteří se snaží vnutit turistům cokoli za dvojnásobnou cenu. Není tady skoro nic k vidění a všichni odjíždějí pryč dřív, než je tu stihnou okrást. My jsme vyrazili potápět se na pobřeží Atlantiku.
V Brazílii přicházejí v úvahu víceméně dva druhy přepravy: ti, co jsou ve vatě, si zaplatí letadlo; ti, co jsou z Čech, si vyberou autobus a nechají si v něm šlapat na nohy od pobíhajících a vřeštících indiánských dětí. Tak jsme dorazili do Curitiby, města na jihu Brazílie, odtud pak ještě o třídu horšími autobusy do Joinville – a ve finále těmi nejhoršími po těch nejzastrčenějších stezkách do turistůprosté osady Bombinhas. Je tady sice jenom jedna prodejna potravin, zato pět potápěčských základen a ve srovnání se zbytkem Brazílie poloviční ceny ubytování. Potápění v Atlantiku u brazilských břehů se navíc vyznačuje vysokou koncentrací karet obrovských, takže lidé, kteří na rozdíl ode mě vlastní méně než pět dioptrií, by pod vodou určitě viděli víc než míhající se stíny tvarem připomínající želvy. Nicméně i nepotápěči si tady užijí skoro nekonečných pláží s jemným bílým pískem, romantiky přístavních hospůdek – pivo vám tu dají v termoskovitém obalu, aby nezteplalo, než ho stačíte vypít – a přátelských domorodců.
Ďáblův chřtán
Z Curitiby jsme nabrali směr jih, do Foz do Iguacu. Hlavní atrakcí městečka na pomezí Brazílie, Paraguaye a Argentiny jsou ohromné vodopády na řece Paraná uprostřed chráněného území. Mají tvar podkovy široké víc než tři kilometry a přitahují spousty turistů. Vodopády obklopuje hustý les, ve kterém údajně přebývají jaguáři požírající zbloudilé návštěvníky. Nemohu potvrdit, protože my jsme viděli jen obrovská hejna tropických motýlů a asi šest exemplářů ochočených mývalů s plastovou značkou na uších. Bezostyšně lezou do popelnic obstarat si něco k snědku a před kamerami uhýbají jen tak, aby jim nevypíchly oko.
Vodopády jsou pochopitelně úžasné. Ten nejvyšší měří skoro osmdesát metrů, domorodci mu říkají Ďáblův chřtán a poznáte ho už z dálky, protože padající voda nad ním tvoří neprůhlednou mlhovinu. Znalí turisté navštěvují Foz s pláštěnkou a dobře vědí, proč to dělají. Mokrá kůže totiž mnohem víc přitahuje moskyty, v důsledku čehož vypadají moje nohy na fotkách, jako kdybych trpěla těžší formou planých neštovic. Ďáblův chřtán je bezesporu úchvatnou podívanou, ale celá soustava čítá asi stovku menších vodopádů, proplétajících se tropickou květenou. Téměř pod vodopády se dá zajet motorovým člunem; půjčují je přímo v areálu. Jízda loďmo přináší dvojí uspokojení: jednak vidíte onu dynamickou vodní masu zespoda a jednak se při té příležitosti neodvratně zmáčejí i turisté s pláštěnkami, takže jste si konečně rovni.
Pak už jsme ovšem byli tak poštípaní a beznadějně provlhlí (to jsme ještě netušili, že nám za celý pobyt neuschne ani jedna věc, protože je tu skoro devadesátiprocentní vlhkost), že jsme se rozhodli pro návštěvu ptačího parku. Jde o asi hektarovou voliéru uprostřed pralesa, tudíž se procházíte mezi stromy a nikde nevidíte mříže, ale zato spoustu nejrůznějších opeřenců včetně tukanů a obrovských papoušků. Většina z nich se před vámi schová, takže si zblízka prohlédnete hlavně hnízdící chudinky, které musejí sedět na vejcích, a nemůžou tudíž odlétnout. A pak ještě papoušky arara s rozpětím křídel metr a půl; jsou si velmi dobře vědomi převahy nad okounějícími návštěvníky a drze a vytrvale jim nalétávají na hlavy. Po návratu do Fozu jsme potom podlehli naháněči, který dával dohromady výpravu do Pantanalu, a následující den jsme nechali Foz daleko za sebou. Pantanal je rozsáhlý prales s původními indiánskými vesničkami a s údajně větší koncentrací zvířat než v celé slavné Amazonii.
Naše výprava čítala právě pět lidí (dva Angličany, Francouze a nás) a na okraj Pantanalu nás převezl klimatizovaný mikrobus. Pak se pokračovalo džípem. Čím víc jsme se blížili k Pantanalu, tím byla krajina vyprahlejší. Rozpukaná zem, pár zaprášených keříků u cesty a omračující spalující žár. Vzduch byl tak rozpálený, že každý nádech skoro bolel. Domorodý řidič nám vysvětlil, že právě vrcholí období sucha a teploty dosahují maxima. Máme prý hodně pít a mělce dýchat – jako by to mohlo zvýšit šance na přežití vlastní kremace – a za pár hodin si zvykneme. Připadalo mi to asi tak pravděpodobné, jako že někdy porozumím matematice. Zvykli jsme si.
„to být dobrý had“
Jakmile jsme vjeli do Pantanalu, vegetace zhoustla a objevila se vysychající jezírka se symbolickou loužičkou uprostřed. Ve vlhkém bahně na okrajích každého z nich se povalovaly desítky tmavých kmenů. Zeptala jsem se řidiče, jestli ta polena mají nějaký zvláštní význam. Útrpně se na mě podíval a řekl, že to jsou krokodýli. Zbytek cesty jsem se už neptala na nic.Indiánskou vesnici tvořilo asi deset budek na vysokých sloupech, stála na břehu světlehnědé řeky a nejmenovala se vůbec nijak. V ústrety nám přiběhl houf uličníků o dva odstíny tmavších než řeka a okamžitě loudili čokoládu, žvýkačky nebo cokoli.
Náš průvodce si říkal Johny Indiano, mluvil lámanou angličtinou a trpěl výrazným odporem k ženám. Mluvil jenom k přítomným pánům a odpovídal výhradně na jejich otázky, nicméně podle průvodce Lonely Planet to byl nejlepší stopař v jižní Brazílii. Vynikal velmi svérázným smyslem pro humor. „Vidíte, tady se plazil takový malý barevný had. Není to moc dlouho, stopa je čerstvá,“ děl nevzrušeně, když se na cestičce skláněl nad vlnovkami v písku a my, bosí, s ním. „Asi nebude daleko. Je to zvláštní had, je prudce jedovatý. Na jeho jed neexistuje protilék a stejně by se asi nestihlo podat ho, protože oběť umírá do pěti minut.“ Od té doby jsem neviděla, že by někdo z naší skupiny vyšel ven bosý – kromě Johnyho, který boty nenosil nikdy.
Vesničané nám přidělili jedno z prkenných přístřeší na vysokých kůlech. V období dešťů totiž řeka zaplaví celou vesnici a mezi domy se přechází na můstcích z prken. Pokoj byl velice útulný (velké štěrbiny v jeho jak jinak než prkenných stěnách zajišťovaly nepřetržitý kontakt s okolní přírodou) a obydlený přítulným párečkem netopýrů. Na koupelnu potom uplatňovala domovské právo pětičlenná žabí rodinka. Nejvypasenější exemplář dosa-hoval velikosti dobře živeného morčete a jeho oblíbeným odpočivadlem se záhy stalo naše kosmetické mýdlo značky Jaro. Mimochodem, voda se čerpala bez jakýchkoli úprav přímo z řeky, což nám domorodci sdělili až poté, co jsme si v ní týden čistili zuby.
Mírumilovné Pirani
A pak tu samozřejmě byly pirani. Místní je lovili na bambusový prut s kouskem vlasce, starou matkou a zahnutým špendlíkem místo háčku. Na tohle vysoce sofistikované zařízení připíchli kousek syrového hovězího – a tahali úlovky v minutových intervalech. Pirani jsou malé, kovově lesklé, na slunci duhové, zubaté, agresivně vzteklé, a když je táhnete z vody, vydávají zvláštní mňoukavý zvuk. Jestli náhodou nechytíte piraňu, dostanete určitě aspoň cat fish. Je taktéž malá, duhová, zubatá, vzteklá a na suchu mňouká. Jenže když ji vezmete do ruky, abyste se s ní vyfotili, přišourá se k vám přihlížející děda, ulomí jí hřbetní trny, za které jste ji chtěli původně popadnout, a oznámí vám, že jejich škrábnutí je smrtelně jedovaté.Vesničané nám pořád tvrdili, že pirani jsou útočné jenom ve stojaté vodě, kde mají málo potravy, takže se v řece klidně můžeme koupat. Prý se stává naprosto výjimečně, aby piraňa někomu ublížila. Pak ji jeden z hovorných Angličanů sundával z háčku a přišel o kousek posledního článku prstu. Domoroci tudíž přestali mluvit o piraňách a začali básnit o mírumilovnosti krokodýlů, kterých tu byla také hojnost.
Pak jsme také absolvovali výlet: Johny vyrazil s úsvitem, bos a šílenou rychlostí před námi. My se za ním pachtili v těžkých trekových botách, dusali a zakopávali přes kořeny, snažili jsme se ho neztratit z dohledu, a plašili tak spolehlivě všechno kromě termitů. Najednou se náš průvodce nečekaně zastavil a ukazoval prstem do nejvyšších pater stromů. My jsme popadali přes sebe a zírali do korun. Jediné, co jsme viděli, byly pohybující se fleky. „Opice. Dvě samice si nesou mláďata,“ vysvětloval Johny a já jsem pojala podezření, že si vymýšlí, protože na takovou dálku bych nerozpoznala krávu od bernardýna.
Ale pak si i naše oči konečně zvykly na tmavozelené šero pralesa, a viděli jsme další opice, papoušky, mravenečníka, anakondu, asi tak milion osm krokodýlů a pralesní vosy, po jejichž štípnutí okamžitě začne téct krev. (Štíply totiž našeho Francouze, tak to náhodou vím.) A taky kapybary. Největší hlodavci na světě připomínají zrzavá chlupatá prasata, která se štítí lidí, urychleně před nimi prchají do vody a dupou přitom jako stádo králíků. „Nevím, proč to dělají,“ pravil zasmušile Johny Indiano dívaje se za nimi, „my je stejně nelovíme, protože jejich maso není dobré a páchne jako stará žena.“
Finální Rio
Naší poslední zastávkou před odletem bylo Rio de Janeiro. Průvodci uvádějí tři místa, která nesmí žádný návštěvník Ria vynechat: sochu Ježíše s rozpraženýma rukama (prý bude tleskat, až Brazilci začnou pracovat), Cukrovou homoli a Copacabanu. Ježíš je fajn, pokud vám nevadí davy turistů. Copacabana je kombinací písku, hotelů, odpadků zahrabaných do toho písku a zlodějů. Mnohem krásnější jsou menší pláže kolem ní. Chlazený kokosový ořech tu stojí jeden reál (asi 8 korun), děti z Ria hrají na bubínky a nic za to nechtějí.
Absolutně nej je ale Rio v noci. Jakmile se setmělo, vypadalo to, jako by mu neviditelná ruka píchla adrenalinovou injekci. Když tvrdím, že v noci tu tančí celé ulice, nemyslím to jako básnickou nadsázku. Všudypřítomný rytmus samby se míchá s vůní smažených ryb a speciálních špízů připravovaných na ulici. Rio je zkrátka jeden velký mejdan. Když se o pár dnů později zvedalo naše letadlo nad zelenou plackou Brazílie, mimoděk jsem si vzpomněla na staříka v naší potápěčské vesničce. Usilovně se sice s námi snažil konverzovat, nicméně neuměl ani slovo anglicky, a tak stále opakoval: „Brasilia, si, si, si.“
Tipy na cestu
Nejlepší období na návštěvu Brazílie je říjen až leden. V téhle době vychytáte to nejpříznivější počasí, tedy bez vytrvalého deště. Na přelomu února a března vypuká sambové šílenství ve formě legendárního karnevalu, takže pokud si nemíníte ustlat na ulici, rozlučte se s tím, že seženete ubytování za lidskou cenu.
Letenky se dají sehnat během slev pod dvacet tisíc, jinak počítejte spíš s cenou kolem třiceti.
Do cestovního tlumoku si rozhodně přibalte antimalarika, nějakou pokrývku hlavy a dobré boty (jinak vystačíte s bikinami a trochou civilnějšího oblečení – stejně budete mít všechno pořád vlhké a zmačkané). A osobní tip na závěr: Pokud se chystáte do pralesa a fazole nepatří mezi vaše favority, zásobte se müsli tyčinkami. Indiáni totiž dělají na fazolích snad i pudink.
