Když zavane harmatán: O naději lepšího zítřka

Také občas přemýšlíte o zlu, které se děje ve vzdálených i blízkých koutech světa? O bezpráví a nespravedlnosti? Ženy a děti jsou ponechány napospas osudu, stávají se oběťmi okolností – nezřídka vinou vlastních rodičů. Dokument Když zavane harmatán polské režisérky Edyty Wróblewské však vypráví zcela jiný příběh. Příběh, v němž podmínky, do nichž se Barbara narodila, neurčí její osud. Hlavní postava Barbara vás okouzlí svou nezdolnou vůlí postavit se traumatům svého dětství – rázným projevem a pragmatickým způsobem, jakým konfrontuje své rodiče. Přestože snímek nepatří do kategorie Ženský pohled, silnou protagonistku v něm rozhodně najdeme

Jak jste se potkala s Barbarou? 

Svoji protagonistku jsem potkala už o sedm či osm let dříve, než jsme začali. Bylo to v roce 2017, kdy jsem se vydala do Ghany na dobrovolnickou práci. Cestovala jsem s dcerou, abychom pomáhaly v centru pro ochranu dětí v Akkře, hlavním městě Ghany. Centrum přijímalo děti, které zažily obchodování s lidmi. Bylo to místo, kde dostávaly jídlo, základní vzdělání a především šanci znovu se postavit na nohy. Bylo nesmírně dojemné je pozorovat – některé z nich si prošly i otroctvím. Věk dětí se pohyboval od pěti do sedmnácti let. Naším úkolem bylo především trávit s nimi čas a hrát si s nimi.

Právě tam jsem potkala Barbaru, které bylo 22 let. Seznámil nás polský kněz, jenž měl tyto děti na starosti – ona byla jednou z těch, které zachránil, a sehrál v jejím životě obrovskou roli. Když jsem ji poprvé viděla, okamžitě mě upoutala její síla. Navzdory všemu, čím si prošla, se usmívala, vtipkovala a byla plná energie. Bylo neuvěřitelné sledovat, jak je veselá a plná života, přestože jsem znala její příběh.

Co vás motivovalo k tomu zpracovat její příběh?

Cítila jsem k ní hlubokou empatii – to byl první a hlavní důvod. Měla jsem pocit, že máme podobný pohled na svět a sdílíme názory na témata, jako je role žen ve společnosti. Hluboce jsem obdivovala její sílu, zvláště s ohledem na okolnosti, do nichž se narodila. V mnoha ohledech je ve svém prostředí průkopnickou feministkou.

V Ghaně se od žen často očekává, že budou tiché, poslušné a zdvořilé – ale ona taková není. A to se mi líbí. Vzdoruje tradičním očekáváním a zpochybňuje zažité společenské normy. Pevně věří, že ženy by neměly být zneužívány, že by měly být nezávislé a že si zaslouží respekt. Možná to nevyjadřovala vždy těmito slovy, ale cítila jsem, že právě tohle je jádrem jejích přesvědčení. A protože to bylo tak blízké mému vlastnímu pohledu, obdivovala jsem ji ještě víc – zvláště když jsem věděla, jak těžké pro ni bylo tyto myšlenky prosazovat ve svém světě.

Bála jste se při práci s tak citlivým tématem?

Bylo to velmi náročné, protože jsem nebyla jen režisérkou, ale také producentkou tohoto filmu. V dokumentární tvorbě se tyto role obvykle oddělují, protože zastávat obě zároveň může být vyčerpávající. Já jsem však chtěla tento dokument natočit podle sebe.

Cítila jsem obrovskou odpovědnost za to, jak bude Barbara prezentována. Zabývali jsme se velmi citlivými tématy – jejím traumatem, minulostí i tím, že její zneuživatelé stále patří do její reality. Její bezpečí bylo mou hlavní prioritou. Věděla jsem, že musíme přistupovat ke všemu s mimořádnou citlivostí. Nemohli jsme odhalit příliš mnoho, a proto jsem chtěla mít nad celým procesem plnou kontrolu.

Samozřejmě jsem úzce spolupracovala s Barbarou. Společně jsme diskutovaly, co lze sdílet a co musí zůstat soukromé – vždy s ohledem na to, jak film může ovlivnit její budoucnost. Bylo to dlouhé a pečlivé úsilí.

V dokumentu bylo hodně filmových momentů, některé pasáže působily až hraně. Jaký byl váš záměr?

Bylo to naprosto autentické, s výjimkou vzpomínkových scén – ty byly inscenované. To je vždy velká výzva pro dokumentaristu: jak vizuálně vyjádřit minulost? Musíte hledat kreativní způsoby, jak ji ukázat, místo abyste ji jen vyprávěli. S Barbarou jsme vedli velmi emotivní rozhovory o její minulosti, ale chtěla jsem se vyhnout klasickému formátu „mluvících hlav“. Místo toho jsem chtěla vytvořit filmový zážitek, který divákovi přiblíží, jaké to bylo být malou holčičkou – osamělou, bez podpory, uvězněnou ve své realitě. Cílem bylo vyvolat tyto emoce nejen slovy, ale především obrazem.

Úzce jsem spolupracovala s polským kameramanem a společně jsme přišli s nápadem použít 8mm analogovou kameru. To dodalo záběrům atmosféru domácího videa, evokujícího archivní materiál – něco, co vypadá jako vzpomínka, ale není to doslovná rekonstrukce. Jsou to spíše dojmy než konkrétní ztvárnění minulosti.

Na co jste nakonec pyšná nejvíce?

Myslím, že na to, že jsem mohla být svědkem její krásné proměny. Více než cokoli jiného jsem chtěla ukázat, že Barbara odmítá být vnímána jako oběť. Je to bojovnice. Úspěšná, ambiciózní žena. Její traumatická minulost je součástí jejího příběhu, ale nedefinuje ji. Má sny – a má sílu je proměnit v realitu. 

Začínala jako mladá žena plná hněvu z toho, co se jí stalo, a postupně našla způsob, jak se oprostit od minulosti a jít dál. Ušla dlouhou cestu. Vidím ji jako nesmírně silnou osobnost, která je odhodlaná uzavřít určité kapitoly svého života a soustředit se na svou budoucnost a sny.

Myslím, že jste to zvládla nádherně – film působil jako portrét její síly. Uvažovala jste někdy nad tím, zda by její zobrazení spíše jako oběti nebylo pro diváky poutavější?

Chtěla jsem, aby tento příběh působil univerzálně. Viděla jsem v něm potenciál stát se něčím víc než jen osobní zkušeností – chtěla jsem, aby rezonoval s každým, kdo prochází těžkým obdobím. Myšlenka, že i v těch nejtemnějších chvílích existuje cesta vpřed. Že je možné překonat trauma a přesto si vybudovat naplněný, úspěšný život.

Dobrým příkladem Barbařina přístupu je i rozhovor s rodiči, který byl důvodem její návštěvy...

Kdyby byla tato konverzace příliš emocionálně zatěžující, do filmu bych ji nezařadila. Protože se však odehrála takto, stala se silnou lekcí, jak se vyrovnat s náročnými vztahy – s rodinou, s těmi, kteří jsou vám blízcí. V širším smyslu to také souvisí s naší diskuzí o naději. Skrze Barbařin příběh vidíme, že každý člověk je nakonec odpovědný za svůj vlastní život. Můžete se rozhodnout setrvat v roli oběti, nebo se zaměřit na to, jak jít dál – jak se stát vítězem. Můžete se postavit tomu, co vás brzdí, a najít způsob, jak to překonat. Barbara je v tomto ohledu dokonalým příkladem.

Na závěr, proč je podle vás důležitý festival Jeden svět?

Myslím, že žijeme ve stále umělejším a povrchnějším světě. V AI vidím obrovský potenciál, brzy filmy budou vytvářeny hlavně pomocí AI, ale také značná rizika – záleží na tom, do čích rukou se dostane. Právě proto věřím, že potřebujeme pravdivé, autentické příběhy. Dokumentární filmy nám pomáhají zůstat v kontaktu se skutečným životem – ne s jeho verzí, kterou vidíme na sociálních sítích, ne s narativy vytvářenými politiky, ale s opravdovými lidmi a jejich boji.

Pro mě je nejdůležitější být blízko skutečným lidem, reálným problémům, své rodině a přátelům. O tom přece život je. Dokumentární filmy nám nabízejí jedinečný pohled na příběhy, na kterých skutečně záleží. Témata související s lidskými právy jsou obzvláště silná, a právě proto si tolik cením festivalu Jeden svět. Jsem nesmírně vděčná, že jsem zde mohla představit svůj film a diskutovat s diváky.