Je čas odejít?

Kdy vlastně začneme pochybovat? Možná když se už posté vrátí z práce a s dálkovým ovladačem se pozdraví nadšeněji než s námi? Nebo když zase při večeři u rodičů vytáhne ohranou historku o tom, jak se vsadil s Karlem Gottem o panáka? Anebo když v očích kamarádky zahlédneme zděšení ve chvíli, kdy mluvíme o společné hypotéce? Pochybností o tom, zda je to ,ten pravý‘, přibývá. Ale jedna otázka ční nade vše: „Je mi přes třicet. Najdu ještě někoho lepšího? Není lepší brát to, co je?“

Své pocity z podobné situace shrnuje dvaatřicetiletá Pavlína do jedné věty: „Můj partner je prostě příliš dobrý na to, abych ho opustila. Ale ne zas až tak dobrý, abych s ním zůstávala.“ Vzpomíná, jak před pár lety nerozuměla kamarádkám, které řešily dilema svatba, nebo rozchod. „Buď s ním chceš být, i když se nemusíš vdávat hned. Nebo nechceš, a pak se rozejdi – radila jsem tehdy kamarádkám,“ říká tato učitelka angličtiny. „Netušila jsem, že za pár let budu tápat úplně stejně a s takovou radou je budu posílat do háje ještě rychleji, než tehdy ony mě.“

Pavlína neví o žádném zásadním problému nebo vlastnosti svého partnera, který by ji trápil nebo jí zásadně vadil. S Markem se dokážou domluvit, vedou to, čemu se říká spokojený život, a plánují společnou budoucnost… ale to je asi tak všechno.
„Už slyším mámu, co by na to řekla: A to se ti zdá málo?“ směje se Pavlína a pokračuje: „Ale já se přece jen nechci spokojit s pocitem, že jsem ráda, že mě nebije a nechodí za ženskejma. Asi bych si představovala někoho zajímavějšího.“

Nejhorší podle ní je, že řada jejích pokusů o zpestření vztahu dopadá tristně. „Snažím se v něm probudit zájem o něco netypického. Na romantické večeři ale poslouchám stejné historky o kamarádech z práce jako doma, a při netradičních výletech dokážu předem odhadnout, jaké budou jeho reakce a průpovídky.“ Kdyby bylo Pavlíně o pět let míň, neváhá a jde od toho. Teď se jí tak rychle nechce. „Děsí mě osud stejně starých kamarádek, které si nemohou najít vůbec nikoho. Za Marka by děkovaly nebesům,“ říká. „Navíc se bojím i toho, že nikoho lepšího už nenajdu. A pokud ano, že bude pozdě a nastanou problémy s narozením dětí.“

Vrabec nebo divoký orel

Pavlíniny obavy jsou zcela pochopitelné. Statistiky hovoří jasně: přibývá nesezdaných třicátníků a starších. Jen pro zajímavost, v roce 1930 bylo téměř osmdesát procent našich babiček do třiceti pod čepcem. Jejich vnučky sčítané v roce 2004 nejsou v tomtéž věku vdané ani v polovině případů.

A zatímco se zdá, že mužům přes třicet jejich svoboda nevadí, mezi ženami existuje značný podíl těch, které jsou v této situaci nedobrovolně. „Chlapi prostě nejsou,“ říkají a postupně slevují ze svých nároků a vzpomínají na dřívější lásky. Co by teď daly za bývalé vrabce v hrsti, které opustily s vidinou toho, že se brzy snese ze střechy divoký orel. Chybí málo, aby hořekovaly způsobem „proč jsem si tehdy nevzala Pištu Hufnágla“! Ty nejodvážnější se pomalu začínají místo po partnerovi shánět po dárci spermatu s vidinou kariéry svobodné matky.

„Jsou dny, kdy si říkám, že Marek bude dobrý otec a že to zvládnem. Ale jsou i takové, kdy hledám jen to špatné a cokoli řekne, použiju v duchu proti němu a jako argument pro rozchod,“ přiznává Pavlína. Marek podle ní žádnou krizi necítí a považuje jejich vztah za ucházející. Neví, že Pavlína tráví večery nad papírky, kam si tiše píše PRO a PROTI. Ona sama tuší, že jí to v rozhodování moc nepomůže. Ostatně jak se dá porovnat plus v podobě spolehlivosti s minusem v podobě částečné nudy? Co vyváží skomírající komunikativnost – dobrý příjem nebo snad hezká postava?

Opravdu by mi chyběl?

Je pravda, že většina zamilovaných po čase vystřízliví a začne si klást otázku, zda je ten druhý tím pravým. Opravdová láska, na kterou se tak často ptáme, je ale podle psychologů bezpodmínečná. Neříkáme: mám tě ráda, pokud bys změnil to a to. Říkáme prostě jen: mám tě ráda. Známá je definice hluboké lásky pomocí tří ,S‘ nestora českých manželských poradců doktora Plzáka: Stýská se vám po něm, máte s ním Soucit a máte o něho Starost.

Obecně platí, že v pětadvaceti letech je pro nás jednodušší ze vztahu odejít, aniž bychom projevili výraznější snahu na něm zapracovat. Ale bez práce se žádný vztah neobejde, ani ten ideální. Každé soužití prostě postihne krize. Rada odborníků? Zkuste krizi v první řadě vnímat jako šanci na změnu. Ovšem ne na změnu partnera, ale sebe.

„Najděte si víc času na to, co jste vždycky chtěli dělat. Pak si lépe uvědomíte, jaká máte vy sama od vašeho vztahu očekávání a nakolik je láska k partnerovi hluboká,“ říká Helena Vaněčková z pražské Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Otázky, na které je dobré hledat odpověď, znějí takto: Kdy je mi dobře? Kdy je mi s ním dobře? Co mě k němu poutá, co na něm obdivuji? Co je jen stereotyp a zvyk? Mám ho opravdu ráda? Tolik, že s ním chci trávit další dny? A výzva pro nejnáročnější: zkuste si představit život s tímto partnerem za deset či patnáct let – je to skutečně to, co jste vždycky chtěla? Hodláte této představě ještě obětovat čas a energii?

Většinou se vyplatí si o svých starostech promluvit. Rodiče nebo kamarádi mohou být zdrojem překvapivých postřehů. Takové promluvy by však neměly vést jen k prázdné lahvi, obecnému konstatování, že chlapi jsou z Marsu, a k bolestem hlavy druhý den. „Navíc mohou někdy kamarádi svou dobře míněnou radou i uškodit,“ míní odbornice na partnerské vztahy. „Řadě lidí pomůže promluvit si s někým nezaujatým – třeba s psychologem.“

Pokud je vůle ke změně i na straně partnera, je vždy dobré snažit se problém řešit. „I když nakonec ze vztahu odejdeme, můžeme se obrovsky poučit do budoucna,“ říká psycholožka. „Ne vždy totiž bývá vina jednoznačně na straně partnera. Krize nám může pomoci i nastavit zrcadlo našich slabostí.“

Známou pravdou bývá, že to, jak hodně nám na někom záleží, poznáme až ve chvíli, kdy ho ztratíme. Někdy je opravdu dobré dát si na pár měsíců pauzu a bydlet zvlášť. Odloučení by mělo být dostatečně dlouhé, zhruba kolem půl roku. Delší než rok psychologové nedoporučují, protože za tu dobu dojde k zpřetrhání důležitých vazeb.

Rozhodně bychom ale neměli zůstat ve vztahu jen proto, že se vlastně bojíme odejít. Pocit, že nechceme být sami nebo že chceme brzy děti, nebývá zpravidla nejlepším důvodem, proč s někým prožít celý život. „Rozhodně si myslím, že zdravě sebevědomá nezávislá žena se s usmoleným vrabcem nespokojí, a je to tak v pořádku,“ říká Helena Vaněčková. Takových kompromisů totiž může mít v životě až dost, a to i bez velké námahy. V okolí jich většinou poletuje dostatek. Hodně žen si však nevěří, proto volí raději tuto variantu. A pokud si neuvědomují, proč jim vlastně partner nevyhovuje, a problémy neřeší, zadělávají si na budoucí trable.

„Ono se totiž samo nic neupraví ani nevyřeší a s dětmi se problémy spíše vyhrotí,“ říká psycholožka. „Toho si žena většinou v každodenním zápřahu ani nevšimne. Čas procitnutí ji může překvapit, až když děti domácnost opustí.“ Vyhlídka nic moc, ale pro třicátnice v podstatě dobrá zpráva: než v padesáti hledat někoho nového, ve třiceti (kdy jsem krásná, sebevědomá a plná energie) je to přece hračka!

---

Kdy určitě odejít?

• Partner se vyznačuje těžko přijatelnými osobnostními rysy: je agresivní, hysterický či chorobně žárlivý; duševně, citově nebo fyzicky vám ubližuje.
• Chová se k vám špatně, aniž by měl omluvitelný důvod.
  Výhrůžkami nebo citovým vydíráním vás nutí, abyste se k němu vrátila.
• Chcete s ním být jen proto, že se právě cítíte osamělá, nebo vám jen tikají biologické hodiny.
  

Kdy stojí za úvahu vydržet?

• Cítíte po letech soužití únavu, stereotyp nebo ztrátu iluzí.
• Nahromadilo se mezi vámi nedorozumění nebo jste nezvládli nějaký stres (nevěru, úmrtí).
• Nečekáte návrat na začátek, chcete vztah posunout o kus dál.
• Jste ochotni změnit své chování nebo postoje k partnerovi, které vás dovedly k rozchodu.
  Máte společné představy, jste přátelé, rozumíte si v sexu.