V roce 2012 prolétl čínskými médii případ ženy, která usekla manželovi ruku poté, co jej opakovaně přistihla při flirtování na internetu. Odpuštění či oplácení nevěry tedy v mnoha případech přímo souvisí s jejím konkrétním a osobním vymezením.
Ve skutečnosti však i obyčejný mimomanželský polibek či virtuální imaginace mohou vzbudit daleko silnější vzrušení než hodiny praktikovaného sexu. Proto závisí na vnitřním principu toho, co nevěra vyvolává, ať už má jakoukoliv podobu – a zda skutečně stojí za to, nebo je dokonce zdravé ji ve vztahu oplatit.
Psychoterapeutka Esther Perel, autorka knihy The Stateof Affair, přirovnává nevěru v každém vztahu, jak v tom fungujícím, tak v tom skomírajícím, k nárazu meteoritu. Naši planetu si představte jako deset let trvající monogamní manželství a meteorit jako ego partnera, jenž byl podveden… Ano, ego, ne strach ze ztráty lásky. „Ve chvíli krize se jedinec málokdy bojí o to, že ztratí milovaného, bojí se selhání a toho, že by ztratil vnitřní schopnost, o níž byl sám přesvědčen.”
„Žijeme v době, kdy nám je předkládáno, že pouze když uskutečníme vlastní tužby, zasloužíme si být šťastni. Pokušení zkusit vendetu je tedy obrovské, otázkou ale je, co z něj zůstává v nás samých,“ dodává americká socioložka a specialistka na propojování lidské společnosti s moderními technologiemi Amy Webb.
Její kultovní studie o tom, jak seznamovací aplikace - díky své rychlosti - mění naše uvažování, rozkrývá, jak snadné je dnes rozhodnout se pro „ano, podvedu“, nebo ‚‚ano, oplatím nevěru‘‘.
Je tedy možné, že z psychologického hlediska se vlastně mstít ani nechceme, přestože společnost nám takovou možnost servíruje na stříbrném podnose?
„Když jsem se svěřila své sestře, okamžitě mě zasypala důvody, proč manžela opustit. Byla jsem s argumenty, že ho stále miluji, absolutně bezbranná. Vypadalo to skoro, že se mám stydět za to, že s ním chci stále být, i když měl poměr s jinou,“ potvrzuje čtyřicetiletá Iva fakt, že tlak hanby dnes nepochází z toho rozvést se, ale v manželství po nevěře zůstat.
„Nevěra nemusí být ukojením chtíče, ale útěkem,“ shrnuje ve své práci Nora Vlášková, psychoterapeutka zabývající se milostnými trojúhelníky. Ani ne tak útěkem z nefungujícího vztahu, jako spíše útěkem před sebou samým. „Nevěrou se partner nemusí odvracet od vás, ale od sebe samého,“ potvrzuje. „Pokud nemáte potřebu udělat to samé, pokuste se to spíše pochopit, než abyste slepý vzorec přejímali také,“ motivuje proto.
Naskýtá se tak otázka: existuje vůbec případ, kdy je oplácení nevěry pochopitelné, nebo dokonce zdravé a pro vztah stimulující? „Nevěra a její oplácení se opravdu dá pochopit jen v případech velmi angažovaného vztahu osvobozeného od paradigmat romantiky přejímané z devatenáctého století. Takových párů ale je skutečně jen hrstka,“ shrnuje Vlášková.
Stejně jako neexistuje dokonalý zločin, neexistuje v případě nevěry ani dokonalý trest. „Každá nevěra definuje nové hranice vztahu, který́ může být i lepší. Jedno manželství skončí, druhé začíná, a ani se nemusíte rozvádět,“ vtipkuje Perel. Není místo potrestání druhého lepší využít situaci a odměnit se vymodelováním lásky, po které toužíme? Lásky lepší, která bude čerpat z nové životní energie?
