Velká tlustá lež

Jsem tlustá. Když zhubnu, celý život bude rázem mnohem lepší. Mýtus, kterému ženy věří. Zapisují si, co kdy snědly, kde přibraly, vytvářejí tabulky, počítají kalorie, pozorují se, mluví o dietách s přítelkyněmi. A právě proto přibírají.

Libovolné místo, libovolná restaurace, libovolné tři ženy na obědě. První drží dietu – novou, tu ještě nezkoušela. Druhá si chce objednat jen předkrm, aby zahnala výčitky ze včerejší pozdní večeře. Třetí si naopak chce dopřát něco výjimečného – v práci jí padají termíny na hlavu a její nový objev jí zase nezavolal, tak se rozhodla se potěšit, odměnit, ukonejšit. Sedí nad jídelním lístkem a v duchu rozebírají menu podle kalorií i složení – jestli si dát těstoviny, na které mají chuť, ale které jsou plné uhlohydrátů, nebo maso – ale co zase s přílohou… Mají hlavy plné myšlenek o ‚správném‘ a ‚nesprávném‘ jídle.

Když přijde servírka, první žena si objedná salát Caesar, protože se její dietě blíží nejvíc. Druhá polévku, ale s pečivem. Třetí, která toho přece jen nechce sníst moc, si dá dezert. Odpoledne ovšem na ně na všechny přijde chuť i ještě na ‚něco dobrého‘ (vždyť toho navíc moc nesnědly). První skončí v cukrárně, druhá u čokolády, která jí už dlouho leží v šuplíku, a třetí si během zařizování ve městě koupí chlebíček.

Podobné scénky přitom uvidíte v restauraci často: jídlo už není jen potřebou, nezbytnou k přežití, ale také tématem k řešení. Začne to vždycky jednoduše – stačí jediná žena u stolu, která své pochybnosti o jídle vysloví nahlas, a všechny ostatní mají o čem přemýšlet. Kolik jsem toho snědla. Co jsem snědla. Kdy jsem to snědla.

Poznala to asi každá z nás; ostatně myšlenky na to, jestli nezačít s dietou, mě přepadnou snad každé ráno, když se oblékám před zrcadlem. Nebo když si uvědomím, že jsem snědla něco, co se zrovna titulem ‚postavu neovlivňující‘ pyšnit nemůže. Nebo když mi o své dietě vypráví kamarádka: sakra, neměla bych ji taky zkusit?