Když jsem před lety začala pracovat v ELLE, usilovně jsem předstírala, že vím, která bije, ale nevěděla jsem nic. Mezi svými novými krásnými kolegyněmi, které uměly nosit podpatky a červenou rtěnku a chodily na botox a večeřely v exotických restauracích, jsem si připadala, jako bych právě opustila charitativní centrum Armády spásy. Neznala jsem jména návrhářů, nevěděla jsem, že existují ‚ikonické‘ kabelky, modelky na fotkách mi připadaly všechny stejné, asi jako Číňani, styděla jsem se používat slova „outfit“ a „look“… Nechápala jsem, proč mě vlastně přijali. Zdálo se mi, že tam nemám co dělat, a čekala jsem, že kolegové mou nekompetentnost co nevidět prokouknou.
… Ještě teď, po téměř pěti letech, mě občas přepadne pocit, že jsem v tomhle krásném a exkluzivním prostředí něco jako vetřelec.
… Když mě šéfová pochválí, napadne mě: „Tentokrát mi to ještě prošlo.“
Teprve nedávno jsem zjistila, že tenhle hlodající pocit, že jsem si svůj úspěch nezasloužila, má svoje odborné pojmenování. V angličtině se mu říká „imposter syndrome“.
A trpí jím řada slavných a úspěšných žen.
Co si o tom myslí manažerka Senta Čermáková?
„Když čtu, že až sedmdesát procent žen trpí imposter syndromem, pak je to možná tím, že ženy o sobě víc přemýšlejí i pochybují. Na rozdíl od mužů, kteří štěstí berou jako něco, k čemu sami přispěli a na čem mají zásluhu.“
Celý článek včetně názorů dalších zajímavých žen si přečtěte v tištěné ELLE na str. 110–112.
