Hned je vidět, že Hans Christian Andersen byl chlap. Jasně, dá se to poznat i podle jména. Ale i kdyby ne, jen si to vezměte: spisovatel, který se specializuje na pohádky, příběhy plné kouzelných rekvizit a plnění nejtajnějších přání, a přitom ani jedna z nich není o kmotřičce víle, která nad vámi mávne kouzelnou hůlkou a způsobí, že tři kila vašeho tuku se zničehonic rozplynou. Protože to si přece všechny přejeme, ne? Tedy ne že bychom si přály jenom tohle, ale i když si uvědomuji, jak povrchně to bude znít, mezi ženami je tohle přání minimálně stejně populární jako celosvětový mír.
„VYPADÁŠ SKVĚLE!“
Ať se přihlásí každý, kdo si dal na silvestra předsevzetí, že zhubne pár kilo, jen co se rozplyne novoroční kocovina. A pro většinu z vás je ta vytoužená váha, kterou chcete shodit, něco kolem tří kilogramů, nemám pravdu? Není to tak moc, aby se to zdálo nedosažitelné, ale dost na to, aby to na vás bylo na první pohled vidět a přivábilo to komentáře typu: „Vypadáš skvěle, nezhubla jsi?“
Takže ta pohádka podle mého gusta začíná takhle: Žila byla jedna jednatřicetiletá žena, která celý život nosila velikost 42. Měla manžela, přátele, dokonce i práci v módním časopisu. Ale přestože byla šťastná, vždycky jako by jí k dokonalé spokojenosti kousíček chyběl.
Ne že by svoje tělo přímo nenáviděla. Měla 178 cm, široká ramena a ňadra dmoucí. Šlo jen o takové maličkosti. Nikdy si nemohla půjčovat oblečení od kamarádek, které nosily osmatřicítku. V práci měla pocit, že mezi ostatní tak trochu nezapadá. Dokonce se styděla chodit do luxusních butiků a zkoušet si v nich oblečení; bála se, že se jí prodavačky vysmějí, že se vůbec pokouší najít něco ve své velikosti. A tak si vybudovala záviděníhodnou sbírku kabelek a bot, protože u těch si vždycky byla jistá, že jí padnou, a žila dál svůj život. Ale stejně jí pořád uvnitř hlodala myšlenka: „Co kdybych byla hubenější? Jenom o jednu velikost, jen o pár kil, třeba o tři. Nebyl by potom život lepší?“
A nakonec s tím něco udělala. Hodiny spinningu, trocha posilování, mírná dieta a spousta běhání. O dva měsíce později nadešel ten dlouho vytoužený den: byla o tři kila lehčí. A teď by mělo přijít na řadu ponaučení. Měla bych vysvětlit, že přestože ta žena získala, co chtěla, uvědomila si, že předtím na tom byla líp. Jenže to by byla lež. Protože zhubnout je něco jako vyhrát v loterii. To druhé jsem nezažila, ale kdybyste mi z těchhle dvou věcí dali vybrat, dlouho bych se musela rozmýšlet…
Celý článek si přečtete v tištěné ELLE na str. 140–142
