Mozek je velejemné ústrojí a experimenty nemá v lásce. Pár drobných pilulek může jeho chod rozházet stejně, jako zloději vykradený byt. Úklid v mozku ale zabere víc času i práce, a výsledek může být nejistý. Zkrátka a dobře, rozhasit si mozek fakt nestojí za to.
Máte-li tedy najednou pocit, jako byste se ocitla v kleci, u níž chybějí dvířka, zamiřte co nejdříve buď k psychologovi, nebo k psychiatrovi. Pouze odborníci dokážou rozpoznat, zda vaše problémy patří už do kategorie medicíny, nebo ještě ne, a pokud ano, jaké léky jsou ty, které zaberou, a přitom neuškodí, nebo aspoň uškodí co nejméně. S léky na ‚nervy‘ to je totiž mnohem zapeklitější, než se vám možná zdá. Už proto, že laik, položený na lopatky přepracovaností, zašmodrchaným vztahem či vážnějším úrazem duše, si zkrátka není schopen určit správnou diagnózu.
Úzkost není deprese
SASA je akronym, který světu nadělila jedna americká studie, která zjišťovala typické příznaky deprese. Co písmeno, to jeden příznak. Pojďte je dešifrovat spolu s pražským psychiatrem Radkinem Honzákem.
S jako SPÁNEK: Zatímco úzkostný člověk nemůže usnout, ‚depkař‘ ano, ovšem probudí se nejspíš někdy nad ránem, neboť má rozhozený nejen biorytmus, ale i rytmus spánku. Otevře oči s pocitem, že ho kdosi mezitím přejel parním válcem. Ráno mu totiž je nejhůř z celého dne – však se taky mluví o ‚ranních pesimech‘.
A jako ANHEDONIE neboli neschopnost těšit se z něčeho, z někoho i na něco. „Vzít nefalšovaného depkaře do kina na komedii, aby se pobavil, je surovost hraničící se sadismem,“ upozorňuje Radkin Honzák.
S jako SEBEHODNOCENÍ. „Člověk trpící depresemi v podstatě není správný Čech,“ tvrdí doktor Honzák a myslí tím, že za viníka všeho zla postižený nepovažuje svého šéfa, Klause, komunisty, popřípadě svého partnera, ale výhradně sám sebe. To on ztroskotal, neuspěl, zklamal, zkrátka nestojí za nic.
A jako APETIT: Jste-li skutečně obětí deprese, máte do šesti týdnů 5 % své váhy dole. Pozor ale: koho přepadne takzvaná zimní deprese, má co do váhy smůlu – nejspíš totiž 10 % své hmotnosti naopak nabere.
Na křižovatce
Jaký směr tedy vybrat, aby si člověk zklidnil pošramocené nervy? Na jednom rozcestníku je napsáno Anxiolytika, na druhém Antidepresiva. Správná odpověď je jen jediná: nechte to na doktorovi.
Jenže šedivá je teorie. Ačkoli oba typy léků jsou u nás k mání pouze na lékařský předpis, doktor Honzák realisticky konstatuje, že „domácí terén je prášky na uklidnění přímo promořen“. Kéž bychom ho aspoň trochu vyčistili následujícími informacemi...
Pozor na zrádná antidepresiva
Mají-li být pilulky k něčemu dobré, pak platí dvě prosté podmínky: nesmí se poddávkovat co do množství ani co do času. Což znamená, že ten, kdo skutečně trpí depresí, nesmí prášků polykat příliš málo, ani si nesmí, jak se to běžně děje, za pár dní říct, že je mu líp, a pilulky strčit zpátky do krabice. Než totiž skutečně zaberou, trvá to dva až tři týdny.
A co se může stát, pokud tyhle dva hříchy spácháte? „Při příliš nízké dávce užívané po krátkou dobu se víceméně nic nepřihodí. Pouhé uďobávání je prostě nesmysl, nikam nevede,“ říká doktor Honzák. „Jestliže to naopak přeženete, můžete si vypěstovat v těle rezistenci vůči antidepresivům, takže kdybyste v budoucnu jejich pomoc setsakramentsky potřebovala, už vám třeba nezaberou.“
Anxiolytika: bez dvou za dvacet
S těmito léky proti úzkosti je to trochu jiné. Liberálnější lékaři uznávají, že mohou posloužit jako náplast na nervy v jednorázové náročné situaci. Jste vynervovaná ze zkoušky, z dlouhé cesty letadlem, té se vůbec strašně bojíte... „Vezmete pilulky, motor nahodíte, ovšem pojedete na falešný benzin,“ vysvětluje lékař. „Kyselinu gamaaminomáselnou, jež v mozku jako klíč otevírá zámek na neuronu, jímž pak propluje chloridový iont a tím nerv zklidní, si totiž dovede tělo vyrobit samo. Benzodiazepin, který mu dáme v léku, je paklíčem, který zvládne totéž.“
S jednou výhradou ovšem: ve chvíli, kdy mozek dostane látku zvenčí, přestane ji sám vyrábět. Pak se může přihodit, že po vysazení léku nebudete mít sice žádné abstinenční potíže, ale vrátí se vám naprosto stejné příznaky, jaké jste měla předtím, než jste spolkla první tabletku. Sáhnete tedy po lécích znovu – a dočkáte se možná syndromu z odvykání. Bude vám prostě hůř a hůř, až se mohou objevit i epileptické křeče.
Říká se tomu taky z bláta do louže. Dáváte-li přednost suchu, experimentujte se šminkami, kosmetikou nebo oblečením, ale ne s psychofarmaky.
3x spolehlivý recept na uklidnění
Vychází z obecné rovnice snadno pochopitelné i pro ty, co matematiku dodnes považují za strašáka: čím větší je výdej, tím vyšší musí být příjem. Neboli čím víc se nervujeme, tím víc se musíme uklidnit a potěšit. Proto psychiatr Radkin Honzák doporučuje:
1. Pohlazení
Nejlépe od toho, koho máte upřímně ráda, a je jedno, jestli to je přítel, nejlepší kamarádka nebo maminka. Hýčkající dlaň je mocná čarodějka.
2. Středomořská dieta
Je totiž plná tryptofanu, látky nezbytné pro výrobu nejdůležitějšího nervového přenašeče – serotoninu, který diriguje stupeň poplachu i zklidnění.
Dopřejte si tedy zejména hojně ryb, kuřecích jater a plísňových sýrů. Největší tryptofanovou bombou jsou ovšem... olomoucké
syrečky!
3. Metoda 3 + 3
Každý večer si před usnutím udělejte malou denní inventuru: Nejprve si vzpomeňte, jaké tři hezké věci se vám ten den přihodily. Radost si zaslouží i zdánlivé maličkosti: svítilo sluníčko, pán v metru vedle vás nádherně voněl, zavolala vám sestřenice, kterou jste už neviděla nejmíň rok...
A pak si připomeňte, jaké tři hezké věci jste pro sebe – ano, opravdu jen a jen sama pro sebe – od rána udělala. Cestou do práce jste si koupila u babky na rohu kytičku sněženek a postavila ji na svůj pracovní stůl. Objednala jste se k holiči. A večer? Udělala jste si skvělé palačinky, ačkoliv se vám do nich nechtělo. Chutnaly znamenitě!
Máte-li tedy najednou pocit, jako byste se ocitla v kleci, u níž chybějí dvířka, zamiřte co nejdříve buď k psychologovi, nebo k psychiatrovi. Pouze odborníci dokážou rozpoznat, zda vaše problémy patří už do kategorie medicíny, nebo ještě ne, a pokud ano, jaké léky jsou ty, které zaberou, a přitom neuškodí, nebo aspoň uškodí co nejméně. S léky na ‚nervy‘ to je totiž mnohem zapeklitější, než se vám možná zdá. Už proto, že laik, položený na lopatky přepracovaností, zašmodrchaným vztahem či vážnějším úrazem duše, si zkrátka není schopen určit správnou diagnózu.
Úzkost není deprese
SASA je akronym, který světu nadělila jedna americká studie, která zjišťovala typické příznaky deprese. Co písmeno, to jeden příznak. Pojďte je dešifrovat spolu s pražským psychiatrem Radkinem Honzákem.
S jako SPÁNEK: Zatímco úzkostný člověk nemůže usnout, ‚depkař‘ ano, ovšem probudí se nejspíš někdy nad ránem, neboť má rozhozený nejen biorytmus, ale i rytmus spánku. Otevře oči s pocitem, že ho kdosi mezitím přejel parním válcem. Ráno mu totiž je nejhůř z celého dne – však se taky mluví o ‚ranních pesimech‘.
A jako ANHEDONIE neboli neschopnost těšit se z něčeho, z někoho i na něco. „Vzít nefalšovaného depkaře do kina na komedii, aby se pobavil, je surovost hraničící se sadismem,“ upozorňuje Radkin Honzák.
S jako SEBEHODNOCENÍ. „Člověk trpící depresemi v podstatě není správný Čech,“ tvrdí doktor Honzák a myslí tím, že za viníka všeho zla postižený nepovažuje svého šéfa, Klause, komunisty, popřípadě svého partnera, ale výhradně sám sebe. To on ztroskotal, neuspěl, zklamal, zkrátka nestojí za nic.
A jako APETIT: Jste-li skutečně obětí deprese, máte do šesti týdnů 5 % své váhy dole. Pozor ale: koho přepadne takzvaná zimní deprese, má co do váhy smůlu – nejspíš totiž 10 % své hmotnosti naopak nabere.
Na křižovatce
Jaký směr tedy vybrat, aby si člověk zklidnil pošramocené nervy? Na jednom rozcestníku je napsáno Anxiolytika, na druhém Antidepresiva. Správná odpověď je jen jediná: nechte to na doktorovi.
Jenže šedivá je teorie. Ačkoli oba typy léků jsou u nás k mání pouze na lékařský předpis, doktor Honzák realisticky konstatuje, že „domácí terén je prášky na uklidnění přímo promořen“. Kéž bychom ho aspoň trochu vyčistili následujícími informacemi...
Pozor na zrádná antidepresiva
Mají-li být pilulky k něčemu dobré, pak platí dvě prosté podmínky: nesmí se poddávkovat co do množství ani co do času. Což znamená, že ten, kdo skutečně trpí depresí, nesmí prášků polykat příliš málo, ani si nesmí, jak se to běžně děje, za pár dní říct, že je mu líp, a pilulky strčit zpátky do krabice. Než totiž skutečně zaberou, trvá to dva až tři týdny.
A co se může stát, pokud tyhle dva hříchy spácháte? „Při příliš nízké dávce užívané po krátkou dobu se víceméně nic nepřihodí. Pouhé uďobávání je prostě nesmysl, nikam nevede,“ říká doktor Honzák. „Jestliže to naopak přeženete, můžete si vypěstovat v těle rezistenci vůči antidepresivům, takže kdybyste v budoucnu jejich pomoc setsakramentsky potřebovala, už vám třeba nezaberou.“
Anxiolytika: bez dvou za dvacet
S těmito léky proti úzkosti je to trochu jiné. Liberálnější lékaři uznávají, že mohou posloužit jako náplast na nervy v jednorázové náročné situaci. Jste vynervovaná ze zkoušky, z dlouhé cesty letadlem, té se vůbec strašně bojíte... „Vezmete pilulky, motor nahodíte, ovšem pojedete na falešný benzin,“ vysvětluje lékař. „Kyselinu gamaaminomáselnou, jež v mozku jako klíč otevírá zámek na neuronu, jímž pak propluje chloridový iont a tím nerv zklidní, si totiž dovede tělo vyrobit samo. Benzodiazepin, který mu dáme v léku, je paklíčem, který zvládne totéž.“
S jednou výhradou ovšem: ve chvíli, kdy mozek dostane látku zvenčí, přestane ji sám vyrábět. Pak se může přihodit, že po vysazení léku nebudete mít sice žádné abstinenční potíže, ale vrátí se vám naprosto stejné příznaky, jaké jste měla předtím, než jste spolkla první tabletku. Sáhnete tedy po lécích znovu – a dočkáte se možná syndromu z odvykání. Bude vám prostě hůř a hůř, až se mohou objevit i epileptické křeče.
Říká se tomu taky z bláta do louže. Dáváte-li přednost suchu, experimentujte se šminkami, kosmetikou nebo oblečením, ale ne s psychofarmaky.
3x spolehlivý recept na uklidnění
Vychází z obecné rovnice snadno pochopitelné i pro ty, co matematiku dodnes považují za strašáka: čím větší je výdej, tím vyšší musí být příjem. Neboli čím víc se nervujeme, tím víc se musíme uklidnit a potěšit. Proto psychiatr Radkin Honzák doporučuje:
1. Pohlazení
Nejlépe od toho, koho máte upřímně ráda, a je jedno, jestli to je přítel, nejlepší kamarádka nebo maminka. Hýčkající dlaň je mocná čarodějka.
2. Středomořská dieta
Je totiž plná tryptofanu, látky nezbytné pro výrobu nejdůležitějšího nervového přenašeče – serotoninu, který diriguje stupeň poplachu i zklidnění.
Dopřejte si tedy zejména hojně ryb, kuřecích jater a plísňových sýrů. Největší tryptofanovou bombou jsou ovšem... olomoucké
syrečky!
3. Metoda 3 + 3
Každý večer si před usnutím udělejte malou denní inventuru: Nejprve si vzpomeňte, jaké tři hezké věci se vám ten den přihodily. Radost si zaslouží i zdánlivé maličkosti: svítilo sluníčko, pán v metru vedle vás nádherně voněl, zavolala vám sestřenice, kterou jste už neviděla nejmíň rok...
A pak si připomeňte, jaké tři hezké věci jste pro sebe – ano, opravdu jen a jen sama pro sebe – od rána udělala. Cestou do práce jste si koupila u babky na rohu kytičku sněženek a postavila ji na svůj pracovní stůl. Objednala jste se k holiči. A večer? Udělala jste si skvělé palačinky, ačkoliv se vám do nich nechtělo. Chutnaly znamenitě!
