„Sebeláska je druh lásky, který není nasměrovaný ven k druhým, ale k sobě do nitra. Člověk se nestará v první řadě o druhé, ale o sebe, ale jeho postoj k druhým je také přející, laskavý, velkorysý a soucitný,“ vysvětluje psycholožka Lucie Bouzková. „Může se projevovat mnoha různými, laskavými gesty vůči sobě, jako je sebechvála, povzbuzení sebe sama, odpuštění si chyby, péče o sebe. Člověk ze srdce přeje druhým, aby sami sebe dokázali také udělat šťastnými, ale již se necítí za štěstí druhých zodpovědný. Pozornost je tedy při sebelásce láskyplně zaměřená na sebe, a hlavním motivem je dát lásku sobě a respektovat to u druhých. Motiv je vždy rozhodující. Sebeláska je motivována láskou k sobě i druhým.“
A jak vypadá sebestřednost?
„Sebestřednost v tom negativním smyslu, ve kterém ji používáme, má jako motiv spíše uškodit, různými způsoby, druhému. Pozornost je tedy zaměřená ven na druhé lidi a je snahou nad nimi např. zvítězit, uškodit, zranit, a na základě toho si potvrdit svou vlastní pozici, zvýšit své vlastní sebevědomí. Souvisí s ní závist, žárlivost, nenávist, pomlouvání. Takže byť navenek může, alespoň na první pohled, vše vypadat stejně jako u sebelásky, motiv a vnitřní pocity se výrazně liší – sebeláska přeje a sdílí, zatímco tato negativní sebestřednost (egoismus) nepřeje, chce si ‚utrhnout‘ pro sebe, chce zvítězit nad ostatními. To, co označujeme jako negativní sebestřednost, jako egoismus, to jsou vlastně důsledky vlastního sebeodmítání, potřeby ‚šplhat‘ po zádech ostatních nahoru, je to soubor výše jmenovaných negativních vlastností. A sebeláska tam chybí, byť třeba takový egoistický člověk působí na povrchu jako mistr světa. Takže kdokoli, kdo se snaží o výše zmíněné šplhání, soutěž, je nepřejícný, apod., nejedná právě podle pravidel sebelásky.“
K čemu vede nedostatek sebelásky?
„K výše zmíněným negativním projevům – závist, škodolibost, vzájemné ubližování, křivé charaktery, apod. Nedostatek sebelásky způsobuje, že člověk nevěří ve své schopnosti, vybírá si škodlivé a složité situace v životě, aktivity, které postrádají smysl, řídí se povrchními hodnotami, netroufá si rozvíjet svou vizi, jít za ní, prosazovat své. Stále se v něm ‚fackují‘ rozporuplné hlasy, kdy jeden vychází ze skutečných vnitřních potřeb, a ten druhý požaduje poslušnost vůči svým blízkým a společnosti. Vede to tedy k určitým formám ‚sebepoškozování‘ a nedoceňování sebe sama.“
Jak to vypadá konkrétně?
„Vnitřně ubývá životní energie, nálada klesá, člověk postupně citově vyprahne, nedokáže lásku pořádně dávat ani přijímat, stává se lhostejným. Podle mého názoru se lidé u nás v Česku často nemají rádi, a proto je zde mnoho ‚skomírajících‘ čtyřicátníků bez životní energie. Se sebeláskou člověk září, je živý, bystrý, má nápady, vize, radost ze života a je to z něj také cítit. Mezi ‚mrtvolami‘ si možná občas vyslechne, jak všechny kolem štve svou dobrou náladou, nebo dostává skryté výhrůžky, například že ho taky úsměv přejde. Lidé nedělají to, co je těší, věří, že musí hlavně plnit povinnosti vůči ostatním, že už se nesmí bavit jako děti, že musejí být důležití a vážní, protože jsou už dospělí. Především poslouchají a ani o tom nevědí. Skutečný život je ale spojen se svobodou. A se sebeláskou, která je přirozeným důsledkem svobody.
Až vás tedy napadne skuhrat, že vás nikdo nemá rád, položte si nejprve otázku: a jak moc mám sama sebe ráda já? Představte si, jak byste se s láskou starala o někoho, koho máte ráda, a přesně tak se chovejte k sobě. Zní to jednoduše, ale pro někoho to může být objev…
Lucie Kolaříková Bouzková vystudovala psychologii na univerzitě v Regensburgu, absolvovala terapeutický výcvik v transakční analýze a koučovací výcviky pro život a byznys a další semináře. Více informací se dozvíte na www.luciekolarikova.cz
