Když vás jídlo ničí, díl 1.
Napadlo by vás, že za vaši nespavost může obyčejné mléko a za únavu třeba hrst meruněk? Zní to absurdně, ale je to tak. I zdravé potraviny nám mohou škodit. Jak ale poznáme, které jsou právě pro nás vhodné, a na které si dát pozor?
Už jako osmiletá jsem sledovala, jestli nemám příliš vypouklé břicho. Podle fotografií jasná blbost, ale já se tak vždy cítila. V pubertě jsem si pak dělila dny na ‚hubené‘ a ‚tlusté‘. Při těch prvních jsem si mohla vzít upnuté šaty, při těch druhých se halila do plandavých svršků. Později jsem pochopila, že chci-li mít ‚hubený‘ den, musím dát pozor na to, co jím – předem, i během dne. Nejhorší totiž je, když ráno vyrazíte jako štíhlá laň a vracíte se nafouklá jako vzducholoď. Přitom se nepřecpávám (většinou) a za ta léta jsem si vypěstovala i řadu zdravých návyků. Tatranku jsem nepozřela od sedmnácti, čaj nesladím, zeleninový salát považuju za plnohodnotné jídlo a pizzu si vždy dělím s kamarádkou napůl… Přesto mám téměř po každém jídle pocit, že se proměňuju v nalitý sud. Řešila jsem snad už všechno. Jestli mé tělo nezadržuje vodu, nebo jestli nemám zpomalený metabolismus.
Tušila jsem, že za tím bude nějaký problém s jídlem, ale dosud jsem se vždy spokojila s tím, že jsem asi snědla něco špatného. Až poté, co jsem si nedávno pochutnala na sýrové palačince a následně se belhala domů v křečích a s ‚těhotným‘ břichem, jsem se rozhodla podstoupit test. Samozřejmě ne těhotenský, ale na potravinovou intoleranci. Ta se na rozdíl od potravinové alergie neprojevuje tak okatě, tedy vyrážkou či otokem, ale skrytě nebo i s časovým odstupem. Proto vás často ani nenapadne spojovat své obtíže s jídlem.
Myšlenka, že existují potraviny, jež vynechám, a bude mi zase skvěle, mě zajímala i děsila: co když budu muset vyřadit jídla, která zbožňuju? Čokoládu, sušená rajčata anebo kozí sýr? Jak se však mělo brzy ukázat, skutečnost je daleko komplikovanější.
V krvi je pravda
Na kliniku A2C k MUDr. Monice Golkové jsem dorazila na lačno, test na potravinovou intoleranci se zjišťuje z krve. Mikročástice potravy, ale i různé bakterie a toxiny se totiž do oběhu dostávají skrze porušené střevo (odborně se tomu říká syndrom zvýšené propustnosti střeva). „Tělo si proti těmto látkám tvoří protilátky, jichž vzniká tím víc, čím víc pronikne do krve například mléka nebo oříšků. To se může následně projevit poruchou trávicího cyklu, přibýváním na váze, mohou ale vznikat i deprese, nespavost, únava, bolesti hlavy a u dětí třeba hyperaktivita. Důsledkem intolerance mohou být i různé rýmy nebo bronchiální astma,“ vypočítává doktorka Golková.
Nechce se mi věřit, že by potraviny měly na organismus až takový vliv, ale paní doktorka mě vyvede z omylu: „Všechny potíže samozřejmě nejsou z jídla. Ale pravda je, že jídlem se dají ovlivnit až dvě třetiny problémů.“ Po konzultaci, při níž se mě paní doktorka vyptávala na nejrůznější problémy, mi sestra vysála injekcí dvě zkumavky krve a mohla jsem jít. Čekalo mě třítýdenní čekání na ortel. Vzorek se totiž posílá do specializované laboratoře v Barceloně (žádná z tuzemských tyto rozbory nedělá), kde zjišťují intoleranci na více než dvě stě potravin. (Takto rozsáhlý test ,217‘ je u nás novinkou, dosud se dělal jen stovkový či ,59‘.)
