Tak abyste věděli, v pohodě ještě patřím do škatulky ‚po porodu‘ nebo ještě líp ‚po dětech‘.
Jenže je nás tady moc, jsme všechny takové povadlé, smutné a povolené a s mírnou nadváhou. Ale když se pořádně rozhléhnu, tak kde jsou všechny Ani Geislerové, Dary Rolins a Andrey Běhounkové. Kde jako jsou, maminy?
Dlouho jsem před večírkama řešila Bridgetinu volbu: jestli sexy kalhotky, nebo raději stahovačky. Nehrozí, že bych někomu skončila nečekaně v posteli, maximálně se mi může stát, že mě porazí auto a v nemocnici se mi asi vysmívat se slovy „Ahoj, mami“ nebudou. Tak jsem sáhla po stahovačkách. Pokaždé, když jsem měla už asi tak doma roční dítě (2x), tak mě pouštěli v tramvaji sednout. To vám bylo ve vagonu najednou gentlemanů! Jedna paní si pro mě došla z jednoho konce na druhý a mně nezbývalo než projít uličkou hanby a tvářit se těhotně, unaveně a vděčně.
Pak přišla výzva od NIKE a já se začala těšit, jak se vyfotím PŘED (ošklivá, tlustá a znuděná) a PO. Ve stejných kalhotách s rozdílem čtyř měsíců, oběma nohama nasoukaná jen v jedné nohavici a šťastná, omládlá, sebevědomá a plná endorfinů. Dokonce jsem se v létě hodlala nafotit zezadu jen v šortečkách jako ta padesátnice, co dělá denně 500 dřepů a zadek má jak dva kmínky.
Co teda mají všichni na tom odporným běhu? Každého, kdo běhal, jsem považovala za pozéra, protože není možný, aby se to někomu doopravdy líbilo. To ovšem neznamená, že bych nikdy neběžela. Pozor! Párkrát jsem dobíhala tramvaj. S kabelou, notebookem, ve vycházkových polobotkách. Taky jsem jednou dobíhala vlak na hlavním nádraží. Vlak neujel, můj kluk odjezd vlaku nějak zdržel, ale já jsem nemohla popadnout dech celou cestu Posázavským Pacifikem.
První můj zásadní bod: běžecké boty! Vyběhla jsem na první svůj jogging – a bylo rozhodnuto. Budu běhat! Dala jsem si odhadem kilometr, kilometr a půl. Už nemůžu. Pro otestování běžecké výbavy to stačí!
A můj druhý zásadní bod: Aplikace NIKE+ RUNNING v telefonu. Při uběhnutí stejné trasy zjišťuju, že jsem uběhla 500 metrů. Zase nemůžu, ale stydím se sama před sebou, a proto to překonám a běžím dál. Aplikace hlásí každý překonaný kilometr, nohy vážně běží samy a ještě se jim to líbí. Vážně pěkný pocit, myslím, že mám nového koníčka! Po návratu z běhu se mi doma smějí, ale ať jdou doháje!
Jenže jsem narazila na problém, že nemám tolik času na běhání, jak bych si přála. Práce, nebo děti. Běh se tam nějak nevejde. Z časových důvodů nakonec nemůžu chodit ani na cvičení k Zuzaně Bičíkové (http://vnimejsvetelo.cz). Zkusila jsem to a bylo to cvičení přesně pro mě! Nejpříjemnější prý je si u Zuzky zacvičit brzy ráno, ale to sakra musím být ve školce.
A tak si přidávám aplikaci NTC- Nike Training Club, které trvají chviličku a můžu je cvičit na podlaze klidně uprostřed rozbordelených hraček. Pět minut každý den? To mě neubude. Totiž, snad mě trochu ubude! Oskar se sice sápe, ale jeho využiju jako stále těžší a těžší činku… Tak uvidíme, jestli budou fotky v šortečkách… třeba až v těch padesáti.
