Těžkejma rosteš! Známá fotbalistka o coming-outu a trablech na hřišti

Bára Votíková je oporou fotbalového klubu SK Slavia a české fotbalové reprezentace, pro které se snaží v bráně udržet čisté gólové konto. Kromě toho ji na YouTube sleduje skoro půl milionu fanoušků, pro které natáčí zábavné videa i vlogy ze svého každodenního a sportovního života. Jedno video pro ni bylo velmi zásadní – bylo to to, v němž se přiznala ke své homosexuální orientaci. Vtipně, jak jinak.

Proč jsi měla potřebu to udělat?

Chtěla jsem to udělat, protože videa podobného rázu byly pro mě důležité. Když jsem slyšela mluvit o tom své oblíbence, hodně mi pomohlo si to díky tomu v sobě zpracovat. Ať už šlo o jejich pocity, o jejich coming-out, o radu, jak to říct doma… Chtěla jsem udělat podobný krok pro lidi, kteří mě sledují na YouTube a mají mě rádi. Být tam pro ně.

Jak těžké to pro tebe bylo? 

Natočit video a napsat to do knížky, kterou jsme v tu dobu psala (Bára Votíková: Trochu jinak, pozn. red. ), těžké nebylo. Věděla jsem, co dělám a že tím můžu někomu pomoct. Takže jsem to ze sebe vylila. Ale ten proces, jak k tomu dospět a celé to v sobě zpracovat, byl náročný.

Setkala jsi se kvůli své sexuální orientaci s nějakou diskriminací?

Nikdy, nesetkala. Někdy se na Instagramu objeví nějaké komentáře, ale z těch si nic nedělám. Ve sportu a konkrétně v ženském fotbale je být queer docela běžné a tudíž je to bezpečné prostředí.

Obrací se na tebe lidé s prosbou o radu, jak to říct svému okolí a jak se s tím vypořádat? 

Teď už mi taková prosba dlouho nepřišla, ale když to bylo mé hlavní téma, chodili za mnou teenageři a ptali se mě, jak na to. Pro ně jsem to shrnula do dvou videí, protože osobně jsem se do toho nechtěla pouštět.

Tři roky jsi působila v zahraničí. Těšila ses zpátky domů? 

Hrozně jsem se těšila. Byla jsem dva roky v Paříži a rok v Londýně a protože ty poslední dva roky nebyly fotbalově podle mých představ, hodně věcí jsem přehodnotila. Těšila jsem se, že se doma zase dostanu do pohody a do lepší fotbalové kondice, do mého zápasového rytmu a že si srovnám sebevědomí.

Jaká je atmosféra na ženském fotbale? 

Je úplně jiná než na mužském fotbale, kde je to takové tvrdé. Je to úplně jiné publikum. V zahraničí se na ženský fotbal chodí dívat rodiny s dětmi, mladí lidi a ta atmosféra je opravdu jiná.

Máš při své profesionální sportovní dráze čas i na svůj soukromý život? 

Já mám docela hodně času. Tréninky míváme dopoledne, končíme kolem jedné hodiny a pak mám čas pro sebe. Každý víkend je ale zápas, takže nemáme volno v kuse na výlety a podobné aktivity.

Kdo je pro tebe ve sportu největší podpora? 

Nejvíc mě odmala podporoval děda. V rodiny byly samé ženské, takže si ze mě udělal vnoučka a vychoval mě k fotbalu. Objezdil se mnou celou republiku, všechny tréninky i zápasy. A mým velkým vzorem byla moje mamka. Jednou, to jsem byla ještě malá, jsme byly na půdě a vypadl na mě pytel s medailemi. Ptala jsem se mámy, čí jsou a ona mi přiznala, že její. Od té doby jsem hrozně chtěla vyhrávat medaile a být jako ona.

Jak si udržuješ sebevědomí? 

V posledním roce, když jsem působila v zahraničí, to nebylo úplně dobré. Byla jsem tam v pozici brankářské dvojky, usilovala jsem o jedničku, dostávala sama sebe pod tlak. Nehrála jsem podle svých představ, byla jsem frustrovaná a necítila jsem se na hřišti dobře. To se odráželo i do běžného života. Ale teď už je to lepší, hodně se mi tím i sebevědomí posílilo. My tomu říkáme ,těžkejma rostešʽ. 

Máš vedle fotbalových plánů i další pracovní plány? 

Hodně přemýšlím, že se vrátím více k YouTube, tam se vidím a mám k tomu vztah. Do toho si hraju se svou značkou oblečení. Pojmenovala jsem si ji Galáctico a je to takové moje miminko. Když jsem si v Paříži léčila přetržený křížový vaz a nemohla jsem hrát, vymyslela jsem si koncept značky oblečení, která se odráží od Galácticos, největších fotbalových hráčů Realu Madrid všech dob jako byli Zidane, Raul, Beckham. Něco už jsem vykopla, ale teď to chci dotáhnout podle svých představ. 

Řešíš před zápasem trému? Máš nějaký rituál, který ti pomáhá? 

Musím vypadnout ze své hlavy. Trému a stres mám před zápasem pořád. Spousta technik mi nefungovala, ale tahle ano. Přestat si přehrávat a předjímat různé scénáře, které se můžou stát, ale nestanou a jen mi způsobují stres. 

Mají mladí lidé z LGBT komunity mají bloky nebo překážky stát se profi sportovcem? 

Náročné může být to uvědomění si a zpracování odlišené orientace. Pochyby, zmatenost. Těžší je to ale určitě pro kluky, v mužském sportu se na to dívá jinak než v ženském. Ta atmosféra mužské kabiny, machistického kolektivu a okolí je mnohem tvrdší. Myslím si, že spousta slavných fotbalistů má jinou orientaci, ale nejdou s tím ven, protože mají obavy. 

Jsou nějaké změny, které bys ráda ve světě sportu viděla? 

Hrozně by se mi líbilo, kdybychom přidali maličkosti. Třeba kdyby kapitánka měla duhovou pásku nebo kdyby byly v rozích duhové vlaječky, aby ta podpora LBGT byla cítit.