Žijeme v době, kdy je téměř povinné být šťastní. Často se dokonce hovoří o tyranii pozitivismu nebo diktatuře štěstí. Máme všechno, o čem generace před námi mohly jen snít. Společnost nám vnucuje toxický pozitivismus a falešnou představu o tom, co znamená být šťastný. Na první pohled sem smutek a pláč nezapadají. Je ale pláč opravdu jen projevem smutku, nebo nás nevědomky očišťuje?
