40. léta a PÁNSKÉ BUŘINKY pro ženy
Podle londýnských legend navrhli první buřinku modeláři Thomas a William Bowlerovi v roce 1849 (z jejich jména pak pochází pojem Bowler Hat). Snažili se tak trefit do zadání kloboučníků z ateliéru James Lock & Co., kteří chtěli vytvořit přiléhavý klobouk s nízkou korunou, který by chránil myslivce před nízko visícími větvemi při honech na koni. V první polovině čtyřicátých let se pak buřinky dostaly do dámského šatníku jako důkaz utility, pohodlí a rovnosti (ve vyjádření rovnosti si však daleko lépe vedly kalhoty). Nic pohodlného na nich nebylo a ženám akorát tak nevzhledně zkracovaly tvar obličeje. Z nějakého důvodu je o to raději nosily korpulentní dámy s výrazně zakulacenými lícemi. Paradox! Buřinkám udělal jméno i americký návrhář Main Rousseau Bocher, který je často zařazoval do stylingu svých salónních přehlídek.
50. léta a BÍLE RUKAVICE
Jak po válce nadefinovat ženskost? Zatímco za železnou oponou, směrem na východ, i nadále probíhal teoretický rozvoj rovnosti mezi mužem a ženou (všichni soudruzi si v práci byli rovni - v tom jediném byl snad bolševik alespoň na papíře progresivní), na západě měly být ženy křehkým domácím stvořením určeným k pouhé reprezentaci rodinného štěstí. Symbol takové ideji? Bílé rukavičky! Elegantní? Určitě! Praktické? Nikoliv! Rukavičky byly do té doby spjaty s večerní módou a francouzskou haute couture, Američané jej ve svých prvních pokusech o etablování lokální módní scény zařadili i do civilních kombinací, a tak začaly ženy v zámoří nosit rukavičky i do kostela na nedělní mši či odpolední barbecue s přáteli. Z dnešního pohledu tak trochu gendrový nešvar.
60. léta a FUTURISTICKÁ MÓDA
Sexuální revoluce, studentské revoluce, revoluce.... tady si skoro můžete doplnit jakýkoliv přívlastek. I ten „módní“. Ano, generace šedesátkových designérů si myslela, že když nás obleče do celofánu, že začneme oděv a jeho souvislosti vnímat jinak. WRONG! Sice takové výstřelky bezpochyby přispěly do diskuze jaké materiály můžeme nosit, nicméně vývoj kultury odívání nikterak neposunuly. To ale neznamená, že nepatří do archivu vzácných výtvarných nastudování lidského obleku v průběhu doby. Za ty si Pierra Cardina stále velmi vážíme.
70. léta a PÁNSKÉ OVERALY
Sedmdesátá léta nebyla k mužům příliš přívětivá. S rozvojem gay kultury v metropolích a pozvolnou normalizací syntetických drog, které posouvaly i vývoj nového tanečního žánru - diska, se prostě rozšiřovala i představa muže, který ve svém šatníku upřednostňuje ženské principy a přesto zůstává mužem. To znamená, že kluby byly plné urostlých chlupatých stehen k prasknutí nacpaných v extrémně přiléhavých džínách a overalech. Zkoušet v tom pak tančit? Ti muži z obrázku mají můj obdiv.
80. léta a HARÉMOVÉ KALHOTY
Upřímně? Je těžké z osmdesátých let vybrat jen jeden průšvih. Jeden z nich však nad ostatními skutečně výrazně vyčnívá. Harémové kalhoty MC Hammera... Už jen ten název „harémové“ nám v redakci nahání hrůzu. Za návrhem těch prvních na začátku dvacátého století stojí francouzský návrhář Paul Poiret. Nechal se inspirovat orientálními oděvními zvyky a Evropankám tento kus nadělil coby pohodlnou domácí módu. Jenže osmdesátkovým hiphopperům se také zalíbili, a tak je interpreti jako MC Hammer vyzdvihli z archivů a dali jim nový život. Proč proboha? Podle městských legend se říká, že právě díky limitovanému pohybu, který kalhoty nabízí, si černí hudebníci osvojili i ikonický houpavý tanec.
90. léta a MOTÝLCI
Vlastně ani nevím, jak tohle vysvětlit. Prostě v devadesátkách mělo být vše růžové? A pozitivní? A tak jsem se zbláznili do Mariah Carey, která nosila i plavky ve tvaru motýlků? I když v ten samý čas spáchal Curt Cobain sebevraždu? Ale vážně - po zacelení ran poválečného světa jsme propojeni chtěli barvy, úsměvy a nakupovat. Hodně nakupovat. A tak prostě motýlci.
00. léta a TEPLÁKOVKY
Kultura těla coby nový způsob jak vydělat, obzvlášť v ústředích nadnárodních korporací. A tak jsme začali nosit sport i do města. Trend, který přetrvává dodnes, ale ve změti rozličnosti už jej tak nevnímáme. Vykopla je Paris Hilton, která dokonce svými smělými kombinacemi proslavila jednoho z jejich výrobců, značku Juicy Couture. Ta do první oblečené soupravy od Paris měla tři objednávky denně, pak desetinásobně tolik. Ač sametové teplákovky znovu rezonují díky oblibě Y2K módy u genzetkařů, za nás za všechny prostě no go. Je to sice zkratka i módní kompromis (vlastně kdyby je začali nosit všichni, módní kritici by neměli co jíst), protože tohle může být hrozné i dobré, ale je to svým způsobem univerzální. I tak se ale shodujeme, na tom, že k tomuhle se vracejme, prosím, velmi opatrně.
