Na jedné straně barikády stojí ‚vysoká krejčovina‘, mezi jejíž zbraně patří exkluzivita, nadčasovost, prvotřídní kvalita materiálů a dokonale zvládnuté řemeslo zpečetěné tradicí. Už samotného otce haute couture, Angličana Charlese Fredericka Wortha, poháněla posedlost absolutní dokonalostí. Z jeho dílny vycházely překrásné róby z lyonského hedvábí, které oblékala císařovna Evženie i Frau Metternich. A z jeho hlavy také pochází kánon oboru i nápad na založení profesního syndikátu couturiérů, který funguje dodnes.
Proti haute couture pak stojí kolekce ready-to-wear (neboli prêt-à-porter), jež apelují na široké publikum a praví mu: jsme připravené k okamžitému nošení. Právě malosériové konfekce nastolují sezonu po sezoně komerční trendy a na rozdíl od modelů šitých ručně a na míru se v buticích nabízejí očím každého. Na čí straně je tedy přesila?
Od dob vlády Ludvíka XVI. udávaly tón tuhé korzety a jedinečné, bohatě zdobené modely, které si ze salonu Charlese Fredericka, Jacquese Douceta, Jeanne Lanvin a Elsy Schiaparelli odnášely jen vznešené dámy. Druhá světová válka však hegemonii haute couture zasadila osudovou ránu a o slovo se přihlásil konfekční průmysl. Jeho rozkvětu nahrával vznik manufaktur masově vyrábějících uniformy a také nově vzniklé materiály, které spíš než na oko hrály na funkčnost. Právě tehdy se zbořil systém třídní hierarchie určované módou a zrodily se konfekční velikosti, jaké známe dnes.
Jedním z prvních, kdo se vedle zakázkové salonní tvorby vydal cestou luxusních konfekcí, byl v 60. letech Yves Saint Laurent. Jeho stopy následovala další proslulá jména – mezi dalšími Jean Paul Gaultier, Karl Lagerfeld, Giorgio Armani, Thierry Mugler i Gianni Versace. Zdálo se, že touha po šokujících novinkách a zběsilé střídání trendů odsunuly haute couture do pozice ohroženého druhu. Finanční krize však prosela nesmrtelnou kvalitu od efemérních výstřelků, a tak módní salony s historií dnes opět stojí v popředí zájmu.
Zajímá vás víc? Čtěte novou Elle Extra.
