Umění tvoří nejen umělci, ale také mnoho jednotlivců, kteří často stojí v mediálním pozadí. Jedním z nich je Lenka Bakeš - fotografka, která ale také sbírá umění, provozuje galerii, vede své PR studio, pomáhá umělcům najít vlastní cestu, píše texty o umění a mnoho dalšího. Sama říká, že by jí nebavilo mít jen jednu roli z výše uvedených, z jednotlivých poloh si kurátoruje svůj „životní sloh” a pomáhá tak utvářet takovou kulturní sféru v Česku, která přesahuje hranice naší republiky.
Galerii s názvem Berlínskej Model, kterou Lenka provozuje se svým manželem grafikem Richardem Bakešem, nenajdete nikde jinde než v pražském Art Districtu v čtvrti Letná. V tomto prostoru, kde mají umělci volnou ruku, můžete vidět neotřelé přístupy, provokující díla a neokoukanou estetiku a na chvíli se přenést do imaginárního světa. Na podzim Lenku s Richardem pozvala galerie Grand Below v New Yorku, aby u nich připravili výstavu. Nejen proto byste se o této inspirativní a podnikavé ženě měli dozvědět víc.
Čemu dalšímu se Lenka věnuje, kdy v ní propukla vášeň k umění a proč se primárně neživí jako umělkyně? Dočtete se v našem rozhovoru.
Studovala jsi uměleckou fotografii v ateliéru Pavla Baňky na FUD UJEP, proč se fotografií neživíš?
V bakalářce jsem se inspirovala tvorbou Wolfganga Tilmanse, pohybovala jsem se tenkrát v hodně alternativní scéně, kterou jsem fotograficky dokumentovala. Šlo o záznam reality za pomoci Snapshotu, pořád mám ten žánr ráda, ale nakonec jsem došla k závěru, že to je pro mne jako téma vlastně vyčerpané. Začala jsem vnímat, že záznam reality mi nestačí, že chci vytvářet komplexnější vize a sdělení. V rámci diplomové práce, jsem experimentovala a jela se podívat na Berlínské Bienále v roce 2016, kde mě ovlivnila estetika DIS (collective), což je skupina lidí, která známá svým interdisciplinárním přístupem k reklamě, módě, komunikaci a populární kultuře prostřednictvím umění.
Po dokončení magistra jsem spolu s Ladislavem Kyllarem a Františkem Svatošem založila uměleckou skupinu DUNA. Vystavujeme pravidelně od roku 2017, u nás i v zahraničí, letos nás Francouzský institut výzkumu pro výtvarné umění zařadil do publikace NON Fiction 02, mezi nejprogresivnější mladé umělce do 30ti let. Chystáme nyní tři výstavy, dvě v Čechách a jednu v italském Polignano a Mare. Profesionální úspěchy za sebou máme, ale o peníze nám nejde. Protože všichni jsme pracovali, nebo pracujeme v komerční sféře či reklamních agenturách, které tak trochu vykrádají umění, tak jsme si řekli, že to otočíme a „vykrademe” chytré reklamní postupy, a ty budeme vracet zpátky do umění. V DUNě se hodně věnujeme ekologii, technologiích a bádáním o tom, jak bude svět vypadat v budoucnosti.
Kdy se v tobě zažehla láska k umění?
Můj děda byl profesor, učil filosofii a dějiny v Karlových Varech, kde cíleně podporoval místní umělce a kupoval od nich obrazy. Dědu jsem bohužel nezažila, ale zůstaly nám po něm ty obrazy, na které jsem se od malička dívala a brala jsem je jako kvalitní součást života, což velmi ovlivnilo můj vztah k umění, a to prostupuje celým mým životem. V různých etapách jsem více umělkyně, jindy jsem galeristkou či kurátorkou, nebo sběratelkou. Bylo by škoda se uzavírat do starých, a v dnešní době již nefunkčních, škatulek – „povolání”. Vnímám to naopak jako jeden „životní sloh”. Marcel Duchamp říkal, že používá malbu, či umění, aby si vytvořil „modus vivendi”, způsob chápání života. To znamená, aby se pokusil udělat ze svého života umělecké dílo. To je skvělá inspirace ne?
Když jsme u toho sbírání umění, co můžeme u tebe vidět na zdech?
Máme v našem bytě s Richardem hodně věcí, které jsou od našich kamarádů, se kterými také často spolupracujeme. Najdete u nás díla od Daniela Vlčka, Štěpána Brože, Elišky Konečné, Alžběty Krňanské a Davida Krňanského, Alžběty Říhové, Filipa Dvořáka, Jana Nálevky, dua Mitríková - Demjanovič, Jiřího Kovandy a také tu máme jednu skvělou sochu od Tomáše Roubala. Kdybych si mohla vybrat cokoliv, tak bych chtěla instalaci od Camille Henrot, která je teď takový můj vzor.
Se svým manželem Richardem Bakešem vedeš galerii Berlinskej Model na pražské Letné. Berlinskej Model je docela specifický - nejste prodejní galerie. Jak bys popsala váš koncept a směřování?
Berlinskej Model je galerie nekomerčního typu, ve světě se to často označuje jako „artist's run space” nebo „off-space”. Tyto galerie obecně fungují tak, že poskytují umělcům místo, kde se mohou vyjádřit nezávisle na vnějších okolnostech (např. na trhu s uměním, komodifikace umění apod.). Mohla bych to přirovnat k hudebníkům, kteří dělají svou volnou tvorbu a pak jsou zastoupení nějakým labelem. V momentě, kdy ten label na nich potřebuje vydělávat tak chce, aby se desky prodávaly. Hudebníci jsou tak směřováni do většího popu, než který by dělali normálně. Je na ně vyvíjen tlak, který může vést až ke ztrátě kreativy, jelikož mainstream a trh si žádá tu „předžvýkanou” hudbu, kterou lidé už tak trochu znají. Určitě se shodneme, že ty nejzajímavější hudební koncepty a největší hvězdy vždy vznikly z nějaké své autenticity, jež nebyla ovlivněna trhem. Stejně tak je to i v umění.
Když k vám přijde sběratel, nebo nějaký zájemce se záměrem koupit si umělecké dílo, zprostředkujete mu prodej?
Neděláme to primárně, ale nevylučuje se to. Někdy si dílo koupíme i sami, jindy zprostředkujeme prodej zájemci, je skvělé když např. můžeme doporučit mladé umělce u kterých vidíme potenciál a zažehnout tak jejich kariéru. Zároveň, protože jsme nekomerční galerie, tak si můžeme dovolit vystavovat umělce, kteří jsou zastoupeni v nejprestižnějších světových galeriích a mohou si udělat výstavu, jakou si přejí, bez ohledu na přání jejich galeristy.
Myslíš si, že je v Praze ještě místo pro další galerie? Pokud ano, tak spíš komerčního nebo neziskového typu?
Ideálně nového a hybridního typu. Umění a svět potřebuje nové myšlenky, nové způsoby uvažování. Začínáme si uvědomovat, že systém přemýšlení, který je nastavený na výkon, růst HDP a tržní ekonomiku přestává fungovat, nůžky mezi bohatými a chudými se neustále zvětšují, z čehož vyplývá i ekologická krize, tudíž si myslím, že je tady určitě prostor pro galerie, které budou reprezentovat nový způsob přemýšlení. Ať už by to bylo třeba sdružení umělců, nebo by to mohly být nějaké mladé kolektivní projekty.
Díky Instagramu a globalizaci je pro umělce sice jednodušší se propojit s diváky, ale samo o sobě to taky není dlouhodobě udržitelné. Nehledě nato, že digitální prostředí umění, jenž má ze svojí přirozenosti mít hloubku, naopak zplošťuje, je podle mého názoru i dlouhodobě neudržitelné, když si prodej a promotion umělec dělá sám, protože je s tím spojená i velká exekutiva. Pokud tedy nemá třeba šikovného partnera. Spousta z těch nejúspěšnějších umělců měla skvělé manželky, které jim dělaly manažerky a podporovaly je celý život. Často by velcí umělci vůbec neměli takovou kariéru, kdyby za nimi nestála silná ženská osobnost.
Ženská témata jsou pro tebe velmi důležitá. Myslíš si, že je na současné umělecké scéně dáván dostatečný prostor ženám?
Z hlediska historie dějin umění, které doposud téměř zcela ovládali muži, došlo umění do bodu, kdy se říká, že vše bylo již vymyšlené a teorie mezi tím stihla prohlásit umění i za mrtvé. Myslím si, že jedna z cest, kde můžeme najít nové vize a přístupy, je právě ženský pohled, protože se nevyčerpal tolik, jako mužský. Feminní zkušenost na rozdíl od mužské souvisí více s kooperací, péčí, prožitkem v kolektivu oproti individualismu a soutěživosti, který jsme viděli doposud, a to nejen v umění. Galeristům a galeriím bych tedy určitě poradila, aby se soustředili na ženské umění, obzvláště pokud se na věc podíváme v rámci delšího horizontu. Naštěstí situace se rychle mění a prostor pro ženy (feministický prostor pro všechny) se stává normou a přirozeností.
Jaký je současný trend na poli výtvarného umění? Vystavujete v Berlinském Modelu trendy?
Trend je možná trochu pejorativní termín, určitě ale vystavujeme aktuální tendence. Myslím si, že na začátku je tendence, na kterou nutně nemusí přijít jen jeden autor. Tendence vzniká v rámci světa u několika autorů, potom to někteří autoři nevědomě zahlédnou a bez špatného úmyslu tendenci začnou kopírovat a vytvoří trend. Což je normální, učíme se tak, že „kopírujeme”. Myslím si, že v trendu jsou nejlepší věci na začátku, pak trend upadne a přijde nějaký jiný.
Jako nejaktuálnější způsob uměleckého vyjádření vnímám například přístup Pierra Huygha, jehož velkolepé dílo jsem viděla na Skulpture Projekte v Münsteru, kde vytvořil celý „environment” ve sportovní hale, bylo tam například akvárium, včely, rostliny, déšť, vytvořil tam autonomní symbiózu několika organizmů.
Také mám moc ráda tvorbu Kláry Hosnedlové, která pracuje v rámci celých instalací, v nichž reflektuje moderní éru - přístupy architektury, designu či umění 60. a 70. let 20. století a zobrazuje je jako blízkou či vzdálenou budoucnost našich životů. Právě můj oblíbený filosof Alain Badiou tvrdí, že modernita ještě nenastala, protože moderní uvažování bylo přerušeno válkou a poté komunismem a to, kam se mohla intelektuální levice dostat, se ještě nenaplnilo. A přesně to vidím v pracích Kláry Hosnedlové. Když přijdete do její instalace, jednu vytvořila na Ještědu, tak se v podstatě cítíte jako v budoucnosti a představujete si, jak by ta budoucnost mohla vypadat. Můj další oblíbený filosof Jacques Ranciére, zase říká, že dle avantgardy (20. - 30. let) již není cílem umění produkovat další a další obrazy. Cílem umění je být revoluční a vytvářet nové moderní formy života. To považuji za dlouhodobou tendenci, které se v BM věnujeme a snažíme se ji rozvíjet.
Mimo galerii se věnuješ vlastnímu studiu Sharp Objects. Mohla bys nám přiblížit její činnost a koho například zastupujete?
Studio Sharp Objects připravuje grafické vizuály a komunikaci pro klienty zejména z kulturního odvětví, zastupujeme především organizace z oblasti výtvarného umění, ať už to jsou přehlídky, galerie, sbírky umění nebo jednotliví umělci a umělkyně, pro které zajišťujeme PR a promotion, a vizuální identitu. První víkend v září například organizujeme mezinárodní přehlídku umění SUMO Prague 2021, kde je zapojeno 9 pražských galerií, kterým přijedou zahraniční hosté a budou tady realizovat společnou výstavu. Návštěvníci budou tedy moct vidět např. program galerie z Itálie, Německa, nebo Spojených států.
S jednotlivými umělci či designery pak pracujeme tak, že se jim staráme o promotion, pomáháme s produkcí, seznamujeme je i s odborníky, kurátory, sběrateli, také jim třeba pomůžeme s hledáním ateliéru.
Zároveň jsme s manželem zakládali Sharp Objects s podmínkou, že 30 % „byznysu” půjde na podporu ekologických projektů, pracujeme tedy i pro firmy, co mají udržitelné produkty a dělají něco pro planetu, nebo neziskovky, které komunikují ekologickou problematiku jako je třeba Klimatická koalice. Buď pro ně pracujeme zadarmo, nebo s výraznou slevou. Mohu vás pozvat na sázení stromů Home for Trees, které se bude konat na podzim.
Pozvala vás newyorská galerie, abyste u nich uspořádali výstavu. Mohla bys nám o té výstavě prozradit víc a už víte, kdy se bude konat?
Jednáme s galerii Below Grand, která nás oslovila ke spolupráci již loni na jaro. Z očividných důvodů jsme tam na jaře ale neletěli. Máme v plánu udělat vzájemný „exchange“, přičemž my nejdříve pojedeme do New Yorku. Nový termín snad dopadne v listopadu, takže pokud tam tou dobou budete, tak jste srdečně zváni, galerii Below Grand najdete na dolním Manhattanu, poblíž Ground Zero. Povezeme tam práci dvou českých umělkyň a vystavíme ji paralelně s umělci a umělkyněmi z „The Big Apple".
