Kurátorské řemeslo vychází z latinského slovesa curare, což v překladu znamená pečovat. 3Kurátorky nejen o umělce pečují, ale také vystavují současné umění, nahrávají podcast, působí jako poradní orgán v uměleckých otázkách a všemi těmito aktivitami se podílejí na kultivaci české společnosti, jejíž zájem o umění stále nepatří mezi životní priority. Diana Kněžínková, Kristýna Hájková a Alžběta Horáčková se rozhodly nabourat konzervativní přístup Čechů k umění. Chtějí přiblížit současné umění širší veřejnosti a ukázat, že tato oblast má velkou moc měnit názory a může hrát významnou roli v důležitých politických, společenských a environmentálních otázkách.
Jak jste se daly dohromady a proč jste se rozhodly pracovat spolu?
Diana: Daly jsme se dohromady během studia kurátorství na Fakultě umění a designu UJEP. Seznámily jsme se hned první den a postupně přišly na to, že máme podobný náhled na věci. Jelikož jsme všechny tři z Prahy, tak jsme mnoho času strávily ve vlaku dojížděním do školy. Během těch cest jsme měly možnost bavit se o našich snech, vizích, cílech, čeho bychom chtěly dosáhnout a co nám vadí na umělecké scéně a jak bychom ji chtěly posunout dál.
Co je cílem kreativní platformy 3Kurátorky?
Alžběta: Šířit povědomí a prezentovat současné výtvarné umění různými formami široké veřejnosti. Neděláme pouze výstavy, specializujeme se také na vydávání katalogů, na doprovodné programy, nahráváme podcast a zároveň fungujeme jako poradní orgán. Chceme být i inspirací pro další lidi pracující v kultuře a ukazovat, že mezi sebou nemusíme soutěžit, ale můžeme spolupracovat, pomáhat si a sdílet příležitosti.
Kristýna: Jelikož spolupracujeme výhradně se současnými autory, velmi často s nastupující generací, tak se je také snažíme podporovat při vstupu na uměleckou scénu.
Jaký má podle vás česká společnost vztah k umění? Je to něco, co byste chtěly ovlivňovat?
Kristýna: Myslím si, že česká společnost je v nahlížení na umění poměrně konzervativní. Převládá zájem o klasická média jako je sochařství, kresba a především malba. Na trhu s uměním se převážně prodávají etablovaná umělecká jména a nejnavštěvovanější výstavy jsou většinou ty s moderním uměním již ověřených autorů. Lidé se bojí risku nejen v nákupu umění, ale i v návštěvě výstavy. My tři sdílíme inklinaci k novomediálnímu umění a k sochařství, čímž se tento konzervativnější přístup české společnosti snažíme trochu prolomit.
Diana: Současné umění nás baví proto, že skrze něj můžeme reagovat a upozorňovat na společenská i politická a další témata. Umění je v tomto ohledu velmi neutrální, jelikož na něj každý může nahlížet skrze své vlastní zkušenosti a pohledy. Zakládáme si na tom, že ke každé výstavě píšeme kvalitní texty, zároveň však není nutné, aby se jimi návštěvník zabýval, pokud tam vidí a cítí něco jiného. Je pro nás důležité vyvolat debatu, proto na našich výstavách zdůrazňujeme, že je v pořádku, že se vám něco nelíbí a je správné o tom diskutovat.
Jaký máte vy osobně vztah k umění? Co pro vás znamená?
Alžběta: Když jdu někam „vnímat umění”, tak je to pro mě odpočinek a únik od každodenní reality. V rámci naší platformy je to pro mě splněný sen a zároveň práce s lidmi, kteří jsou pro mě jedni z nejdůležitějších v životě.
Kristýna: Sdílím to, že je to pro mě splněný sen a zároveň skrze umění poznávám sama sebe.
Diana: Já na to nahlížím ze dvou pohledů. Jelikož jsem studovala umění jako tvůrce i jako teoretik, tak jsem měla možnost poznat obě jeho strany. Pro mě umění vždy bylo něco, co nedokážu vyjádřit slovy. Kolikrát je pro mě jednodušší vyjádřit se vizuálně, také proto se v rámci naší platformy soustředím na komunikaci na sociálních sítích. Z kurátorského pohledu, je pro mě umění o předávání věcí, které nejsou artikulovatelné a o svobodě myšlenky. Jelikož vidíme společenský dosah našich aktivit, tak mám pocit, že to, co děláme má opravdu smysl a to mi přináší štěstí.
Na jaké umění se profesně nejvíce soustředíte? Již jste zmínily nová média a sochařství.
Kristýna: Ty jsou pro nás stěžejní. Převážně pracujeme s konceptuálním uměním.
Alžběta: Naopak pro nás není příliš zásadní současná malba.
Kristýna: Zaměření naší umělecké platformy vychází i z toho, na co se každá z nás profiluje. Já se specializuji na konceptuální umění, na prostorové instalace a sochařské realizace ve veřejném prostoru, Diana na umění pobaltských států, Alžbětu zajímá tématika českého, zejména ženského sochařství.
Jak vnímáte pozici žen na české umělecké scéně? Ať už z pozice umělkyň, galeristek nebo vás jako kurátorek.
Kristýna: V posledním desetiletí vnímám pozici žen jako dominantní a to zejména ve vedoucích pozicích galerií, máme také mnoho úspěšných kurátorek a umělkyň.
Alžběta: Jelikož jsme tři ženy a zajímá nás ta situace, tak o to intenzivněji tuto problematiku vnímáme a soustředíme se na ni. Myslím si, že žijeme v pozitivní době, co se týče pozice žen ve výtvarném prostředí. Určitě je potřeba, aby ženám šla společnost více naproti, zejména v otázkách rodiny a mateřství. Jak podpořit ženy, aby mohly mít děti, ale zároveň řídit velké instituce? Jak ženám pomoci v integraci po mateřské dovolené zpět do pracovního systému? To jsou otázky, jejichž řešení nás samozřejmě také zajímá a týká se nás.
Diana: Když budu mluvit za nás za všechny, tak musím zmínit, že jsme nikdy z pracovního hlediska nezažily překážky proto, že jsme ženy. Na druhou stranu u nás na fakultě v Ústí je velmi dobře nastavené prostředí a panují tam stejné podmínky pro ženy i muže, proto se nesetkáváme s takovými problémy, jaké jsou třeba na Akademii výtvarného umění v Praze nebo na jiných uměleckých školách.
Dva roky jste provozovaly galerii v pražské Invalidovně. V současné době však nejste vázané na jeden prostor a organizujete výstavy v různých institucích a prostorech. Plánujete do budoucna vlastní galerii?
Kristýna: Tento rok pro nás bude ve znamení vytvoření business plánu a příprav na založení vlastní galerie, kterou otevřeme v následujících letech. Naší vizí je vytvoření finančně nezávislého a soběstačného prostoru.
Kdo podle vás patří mezi nejvýraznější umělce na současné české scéně?
Alžběta: Za mě je to určitě Tereza Štětinová spolu s jejím manželem Romanem Štětinou, určitě stojí za pozornost i Jiří Žák, jehož díla má ve své sbírce například i GHMP, a z etablovanějších jmen českého ženského sochařství nesmím zapomenout na Annu Hulačovou.
Diana: Mnoho nadějí také vkládáme do mladé sochařky Jany Svobodové, se kterou spolupracujeme od naší první výstavy.
Kristýna: Já bych ráda zmínila fotografa Václava Kopeckého, konceptuální umělkyni Barboru Kleinhamplovou a z nejmladší generace sochaře Jana Poše.
Jaké jsou vaše plány na rok 2022? Mohou se čtenáři těšit na nějaké zajímavé výstavy?
Kristýna: Tento rok odstartujeme vydáním rozsáhlého katalogu výstav, které jsme realizovaly v rámci našeho působení v Invalidovně, nadále pokračujeme v nahrávání našeho podcastu o současném umění a z výstav nás pravděpodobně na podzim čeká spolupráce s brněnskou galerií Industra a realizace výstavy v Galerii Dolu Michal v Ostravě, což je prostor, který je spřízněný s tamnější fakultou umění.
Alžběta: Ještě nás čeká jedna malá komorní fotografická výstava, jeden z výstavních projektů, který byl v minulých letech několikrát odsunutý z pandemických a organizačních důvodů.
