Válku, krvavou a devastující, znala Sonya Zabouga, šéfredaktorka ukrajinské Elle, jen z knížek, učebnic dějepisu a televizních reportáží. Nikdy by ji nenapadlo, a to ani v tom nejošklivějším snu, že v roce 2022 jí budou pod okny domu projíždět tanky. „Kdo by si pomyslel, že po 77 letech po skončení 2. světové války budou civilisté na Ukrajině trávit noci v protiatomových krytech a jejich města budou ostřelována raketovými útoky,“ neskrývá své zděšení Sonya. Když jsme s ní byli ve spojení naposled, telefonovala nám z malé místnosti přímo z Kyjeva. Z místnosti tiché, nezařízené a postrádající jakákoliv okna.
Přestože většina jejích zaměstnanců a kolegů už hlavní město opustila, ona odejít nehodlá. A dělá to, co umí nejlépe – píše. Obsluhuje účty na sociálních sítích a webové stránky ELLE Ukrajina, kam přidává články o tom, co se aktuálně děje. „Vše publikuji v angličtině, aby to, co se zde událo, pochopili nejen cizinci, ale i Rusové. Musí se dozvědět, co se tady ve skutečnosti děje. Jakou noční můru Ukrajinci zažívají,“ říká. V příštích měsících chce také vytvořit speciální číslo, které by válku a veškeré zdejší dění zdokumentovalo. Pracovat není vůbec snadné, internet a telefony ale zatím fungují. I díky tomu nám mohla Sonya věnovat pár minut svého drahocenného času.
Stále zůstáváte na místě. Jaké jsou vaše pocity v podstatě z první linie?
Netvrdím, že nejsem v šoku. Že nemám strach. Nikdy jsem si nemyslela, že se stanu svědkem tak strašných událostí. Na druhou stranu mám pocit, že se ukrajinský národ neuvěřitelně stmelil. Chceme se společně postavit té tyranii, tomu zlu, které se na nás tak nečekaně sneslo. Mám pocit, že nikdy dřív jsme tak silně nebojovali za svobodu a právo na mír.
Nikdy jste ani na chvíli nezapřemýšlela nad tím, že byste Ukrajinu opustila?
Jistě, že mě to párkrát napadlo. Koneckonců, spousta mých známých i kolegů z práce už z města dávno odešla. Vždyť kdo by chtěl žít ve věčném strachu? Utěsňovat okna lepící páskou, aby bylo možné je ochránit před tlakovou vlnou, ztlumovat, nebo nejlépe zhasínat světla, abychom nepřitahovali pozornost letectva, okamžitě reagovat na zvuky sirén ohlašující nálety, spěchat do nejbližšího atomového krytu… Já jsem ale nikdy neuvažovala o tom, že bych svou zemi opustila. Jsem tu doma a je mou povinností informovat svět o tom, co se tady děje. K jakým brutalitám zde dochází.
Odvaha vašich lidí je neuvěřitelná. Odkud se bere?
Bráníme svou zemi. Bojujeme za sebe, za své děti a za jejich svobodu. To všechno nám dodává obrovskou sílu. Jsem sama překvapená, kolik lidí se rozhodlo zůstat, kolik mladých a nezkušených žen se rozhodlo vzít do ruky zbraň a začít z ní střílet. My bojujeme za svou vlast, za své životy. Za co bojuje Rusko, to nevím. A v tom je ten obrovský rozdíl.
Máte pravdu. Velkou dávku odhodlání projevili nejen muži, ale i ukrajinské ženy...
Myslím, že předvádějí neuvěřitelné věci. Vaří jídlo pro ukrajinskou armádu, vyrábějí teplé oblečení pro ty, kteří museli opustit své domovy, pracují v nemocnicích a rodí děti v bombardérech. Střílejí jako nikdy předtím. Jsem na ně neuvěřitelně pyšná.
A co děti? Je možné je na něco takového vůbec připravit?
Mému synovci je sedm let. Poměrně dobře chápe, co se děje. Téměř celý den sedí u počítače a vyhledává si informace o válce, zjišťuje si podrobnosti o ukrajinské armádě, zajímá se o to, v jaké přesile je ta ruská. Snažíme se, aby se zajímal i o nějaké pozitivnější věci. Navrhla jsem mu, aby sledoval náš speciální informační kanál na elle.ua, který jsme nedávno vytvořili pro čtenáře ELLE Ukrajina a kam se snažíme přidávat i nějaké optimističtější příspěvky. Každá mince má totiž dvě strany, a jak se říká: naděje umírá poslední.
Kompletní informace o tom, jak je možné Ukrajině pomáhat, najdete zde. Vybrat si můžete z mnoha možností, ať už se jedná o finanční, hmotnou nebo psychologickou podporu.
