Jsem pracovně v Miláně. Zdejší fashion week, o kterém reportuji pro ELLE, je v plném proudu. Dny módy a tohle město mě obvykle nabijí inspirací a energií na půl roku dopředu, letos to ale nejde. Ačkoliv se snažím... Zprávy na Twitteru o dění na Ukrajině se mi derou před oči více než to, co doopravdy vidím.
Bavím se se svými milánskými přáteli na večeři o nekonečném počtu chodů. Mé myšlenky se však pořád upínají na to, že sedím v teple italské restaurace, vypořádávám se s už asi čtvrtým chodem a bavím se o módě, designu a věcech, které miluji. Jídlo však nejsem schopna sníst a tím počtem chodů to není. Říkám své italské přítelkyni, že se cítím rozechvělá a nervózní a omlouvám se jí za své pocity. Vždyť jen před pár hodinami země, která po dlouhá léta okupovala i naši zemi, napadla národ, který o konflikt ani její přátelské pozdravy z Ruska nestojí.
Když pod okny zuří válka...
Ona mi na to odpovídá „Vlastně ano, chápu že se tak cítíš. Vy Češi jste totiž blíž Ukrajině než my, viď? To se může stát brzo i vám, že?“ Válka je za humny, ale o tom to není. Není to o tom jak daleko či blízko dopadají rakety autokratického šílence. Ač chápu přítelkynino posuzování závažnosti zpráv na základě jejich vzdálenosti, týká se to přece bez rozdílu nás všech. Pravidlo úměrnosti geografické vzdálenosti a emoční angažovanosti bohužel funguje.
Patřím ke generaci, která se cítí spíš než Čechem, obyvatelem Evropy. Narodila jsem se do svobodné země, s pocitem, že „můžu všechno“. Tento pocit mně provází celý život, a teď je v ohrožení. Nezáleží na tom, zda sedíte v pohodlí svého domova v západním koutu Evropy, či vás od válečného konfliktu dělí jen pár stovek kilometrů.
A svět se točí dál...
Má cesta do Milána byla tentokrát protkána nejistotou a úzkostí. Ač jsem měla přihlížet módnímu dění a zaznamenávat každý moment, přehlídky jsem prožila v podivném transu a jen bezcílně jsem se toulala ulicemi města, ve kterém jsem se vždy cítila tak dobře. Volám kamarádce, své spolubydlící, ptám se, jak jí je. Ona na rozdíl ode mne disponuje ukrajinským pasem a vedle obav o svobodu její země, ji sužuje strach o životy jejích příbuzných. Snaží se v telefonu o vtip, stejně tak jako všichni, se kterými na Ukrajině v kontaktu je. To jim je vlastní. I když jim ruští okupanti pálí rakety do oken, stále ještě mají v koutku duše místo pro vtip se závanem cynismu. Vím ale, že zadržuje slzy. Myslím jen na to, jak už chci být doma, chci ji obejmout a říct jí, že všechno bude dobrý.
Čas dělící mě od odjezdu z italské metropole se neúprosně vleče a módní dění zavání hořkostí a zbytečností. Proč bychom měli upínat zraky na novou kolekci Prady, když se v nedalekém koutu Evropy válčí? Tu skutečnost připomíná jen pár málo modelek, které se streetstyle fotografům před hledáčky postavilo s transparenty. Jediný, kdo projevil sounáležitost s Ukrajinou, je Giorgio Armani. Ostatní módní domy mlčí, přehlídka módní velkoleposti jede dál.
It's OK not to feel OK
Jsem člověk, který nohama stojí pevně na zemi a jen tak něco ho z této stabilní vertikální pozice nerozhodí. Nikdy jsem nepociťovala úzkostné stavy, a i když pro projevy emocí nejdu daleko, poslední dny se mi derou slzy do očí při každé další zprávě. Rozechvění, nejistota a strach jsou na místě. Cítím nepříjemný tlak na hrudi. Nádech, výdech, snažím se z plných plic. Cítíte se taky tak? Myslím, že je to naprosto přirozená reakce. Ten pocit mě doprovází celou tu zdlouhavou cestu zpět do Prahy.
Doma se vítám s kamarádkou, objímám jí a emocí je tak moc, že obě brečíme. Někde mezi tím mi povídá, „sestra s kamarádkou a psem jsou na cestě z Ukrajiny“. A já nemůžu ani najít slova pro to, jak jsem ráda, že jakmile přejdou hranice, budou v bezpečí. Ne v tom, ve kterém jsme všichni vyrůstali. Ale alespoň v takovém, ve kterém mohou v noci klidně spát. A tak nás po nějakou dobu bude v jednom docela malém vinohradském bytě o tři víc.
Svoboda není samozřejmost
Doma společně sledujeme zprávy a sociální sítě. Na jedné straně je to zmar, který mi stále vhání slzy do očí. Pere se ve mně vztek, naštvání, smutek a stále hledám způsob, jak můžeme Ukrajincům pomoci odsud z Prahy. Vedle toho všeho ale cítím taky něco jiného. Dojetí a obrovský respekt k Ukrajincům a způsobu, jakým se proti té obří přesile zachovali. Jak se z prezidenta Zelenského stal přes noc superhrdina. A jak se třináct zoufalých námořníků z Hadího ostrova vypořádalo s ruskou válečnou lodí. Asi už jsem zkrátka dospělá, napadá mně. A nevím, jestli se mi takový svět líbí. Ale došlo mi něco důležitého, za těch posledních 48 hodin jsem pochopila, že zlu se nesmí ustupovat. Prostě nesmí. Vždyť mi to vlastně doma tolikrát říkali...
Kompletní informace o tom, jak je možné Ukrajině pomáhat, najdete zde. Vybrat si můžete z mnoha možností, ať už se jedná o finanční, hmotnou nebo psychologickou podporu.
