Drtivá většina žen přiznává, že na ulici či v dopravních prostředcích zažívá velký pocit úzkosti. Nemusí se jednat o pokročilou noční hodinu nebo rizikovou lokalitu, jako je například park či odlehlé místo. Alenu například obtěžoval násilník v metru, hrozilo jí znásilnění. Podařilo se jí utéct, ostatní pasažéři jen přihlíželi. Následně trpí posttraumatickou stresovou poruchou, kterou musí řešit u psychoterapeuta. Dvanáctiletá Aneta po cestě do školy potkala muže, který ji nabídnul sex za peníze, když dívka začala utíkat, volal za ní sprosté nadávky. Zuzana odmítla dvoření neznámého mladíka v baru, který se jí pak začal posmívat společně s partou svých kamarádů.
Uvedené případy jsou jen malou ukázkou násilí, které ženy musí ve veřejném prostoru zažívat. Každá cesta ven je potenciálním nebezpečím, kdy polovina lidstva nese nejen nálepku možné lovné zvěře, ale také oběti, která si za svůj osud může sama. Podle zprávy Dětského fondu OSN zažije každá desátá dívka sexuální napadení před dvacátými narozeninami, ale dosud jsme žili v narativu, který hlásal: nechoďte nikam pozdě večer, nemluvte s neznámými lidmi, nenoste vyzývavé oblečení, nepijte alkohol.
Zavražděná Sarah Everard se ale vracela v devět večer od své kamarádky. Měla na sobě svítivě barevné oblečení, takže k sobě mohla připoutat pozornost kolemjdoucích, kteří ji mohli při střetu s útočníkem pomoci. Po cestě domů, kam nikdy nedošla, také telefonovala se svým přítelem. Zcela běžná situace ji stála život, navíc byla unesena a zavražděna policistou.
Případ Sarah není jediný, který nedávno otřásl veřejností. V Praze byla na konci loňského roku zavražděna jiná mladá žena, Nina Hustedová, kterou nejdřív za velkého zájmu veřejnosti na Facebooku hledala její sestra. Tělo se našlo v oboře Hvězda, dívčin známý, který s ní byl osudný den viděn, pak spáchal sebevraždu. „Dnešní svět je trochu podivné místo, ve kterém se vyskytuje mnoho lidí s nezpracovanými problémy, kteří se mohou zachovat velmi agresivně i v situacích, kdy to člověka nenapadne, je dobré být si tohoto vědomý," říká psycholožka Zuzana Karnoubová.
Narážíme spolu na další nedávný případ, kdy neznámý útočník napadal nožem ženy v pražském metru. Ostatně tam jsem se nikdy necítila moc bezpečně a často jsem raději volila delší cestu tramvají. Podle psycholožky je ale důležité, abychom nepropadaly extrémům. „Zachováme-li ve svém přemýšlení zdravý střed, můžeme předejít mnoha ohrožujícím situacím. Důležitá je všímavost, jestliže je dívka v noci sama venku a svou pozornost upíná k smartphonu a má na uších sluchátka, mohou ji uniknout varovné signály. Je důležité poslouchat svou intuici, protože pachatele často nepoznáme hned na první pohled, pokud se nám však něco nezdá, je důležité se v takové situaci co nejvíce ochránit," dodává.
V Anglii ale vyvolal případ Sarah Everard obrovskou vlnu vyznání žen, které jsou pravidelně napadány na ulicích, mají strach o svůj život při běžných aktivitách jako jsou cesty do školy nebo do zaměstnání a zpět. Nechtějí už slyšet o tom, že májí dávat pozor, protože tím se pozornost od útočníka stáčí opět k obětem. „Heslo „Educate Your Sons" hovoří o tom, co by muži měli či neměli dělat, aby se ženy ve veřejném prostoru necítily jako lovná zvěř. O tom je velmi důležité mluvit," připomíná Zuzana Karnoubová.
Patří sem třeba situace, kdy muž přejde na druhou stranu chodníku, protože při své večerní procházce vyhodnotí, že by se osamělá žena na ulici mohla bát. Samozřejmě, i muži se mohou na veřejnosti cítit ohroženi, ale kolik takových emocí pocítí při setkání s neznámou ženou? Další variantou, kterou doporučil lektor sebeobrany Pavel Houdek v textu pro web Heroine.cz je metoda Honza. Muž zastoupí útočníkovi cestu se slovy: „Ahoj, pamatuješ na mě? Chodili jsme spolu na střední. To jsem já, Honza". Agresor bude dezorientovaný, protože každý zná nějakého Honzu a oběť získá čas na útěk.
Nejdůležitější je, aby se nezopakoval případ Kitty Genovese, který se odehrál v polovině 60. let v New Yorku. Mladá žena byla zavražděna před svým domem, i když její volání o pomoc slyšela řada sousedů. Nikdo jí nepřišel na pomoc, protože si myslel, že to udělá „ten druhý".
Žijeme ve vyspělé části světa, ale ženy s pepřovým sprejem v ruce a klíči mezi prsty jsou často odsuzovány za hysterky. Čím více budeme mluvit o případech jako je Sarah, Nina, Kitty a mnohé další, tím větší je šance na změnu. Ta musí být ale na celospolečenské úrovni a rozhodně není v rukou možných obětí, ale nás všech. My všichni jsme Sarah Everard. Žena, která odešla ke kamarádce a už se nikdy nevrátila domů.
