První feministka
Po mnoho let žily ženy v přesvědčení, že jejich největším životním cílem by mělo být získání vhodného partnera, provdání se za něj a založení rodiny. Dokud nevystoupila jedna z nich z řady a nerozhodla se to změnit. Byla to Mary Wollstonecraftová – britská spisovatelka, která bojovala za ženská práva a která je považována za zakladatelku liberálního feminismu.
Mezi její nejznámější díla patří Obhajoba práv žen z roku 1792, jejíž hlavním sdělením je, že ženy nejsou méně schopné než muži, ale vypadají tak, jelikož nemají vzdělání. Bez něj nemohou plně pochopit svět kolem sebe, a tak musí následovat, co jim říkají druzí. Proto vybízela lidstvo k emancipaci žen pramenící z jejich přístupu na univerzity a pokračující umožněním zásahu do veřejného života – voleb. Vedle toho během svého života založila školu v Londýně, vyučovala jazyky, napsala řadu románů i edukativních a ospravedlňujících knih, po svatbě si ponechala i své rodné jméno, což bylo v 18. století velice odvážné, a stala se matkou Mary Shellyové (autorky, která se proslavila svou knihou Frankenstein), po jejímž porodu zemřela.
Není náhodou, že Wollstecraftová sepsala své velké dílo v období Velké francouzské revoluce. Právě ta ji inspirovala. Konkrétně její myšlenka rovnosti. Považovala ji za „slavnou šanci získat více ctnosti a štěstí, než kdy dostal celý svět“. A podobně smýšlelo i mnoho dalších žen, což vyústilo v první vlnu feminismu.
Future is female
Proč si zrovna dnes chceme připomenout, jakou cestu již ženy ušly a kdo za jejich pokroky stál? Není to jenom z toho důvodu, že tento měsíc slavíme Mezinárodní den žen, ale také se jedná o Měsíc ženské historie. Tato tradice vznikla v roce 1978 a začala jako „Týden žen“ začínající 8. března. Tehdy ji chtělo uspořádat městečko Santa Rosa v Kalifornii, aby si připomnělo, jak ženy přispěly k americké historii. Ale lidem se zalíbila natolik, že se postupně rozšířila po celé zemi. Roku 1980 Národní projekt historie žen zažádal o celostátní uznání. O 7 let později se kongres rozhodl prodloužit akci na celý jeden měsíc a v této době začala být známá i v zahraničí.
Ačkoliv se jedná především o americkou tradici, věnujme se jí letos i my, Česky, a to více než pouze jeden den a podívejme se na to, jak to všechno začalo.
Tři feministické vlny
V polovině 19. století ženy již odmítaly být občany druhé kategorie a měly jasné cíle – zisk základních lidských, ale i občanských a politických práv, přičemž prvním z nich bylo právo volit. Zde sehrálo velkou roli britské uskupení nazývané Sufražetky, které plynule navázalo na myšlenky Wollstencraftové.
V roce 1866 dámy z Langham Place v Londýně zřídily na schůzi volební výbor v domě Elizabeth Garrettové, který byl o rok později přejmenovaný na Londýnskou společnost pro volební právo žen. Zanedlouho poté začala podobná uskupení vznikat po celé zemi a později i za hranicemi Británie. Výbor připravoval petice, úzce spolupracoval s Johnem Stuartem Millem a v roce 1870 založil i svůj vlastní feministický časopis – Women’s Suffrage Journal.
Politický tlak zajistil, že se o tématu začalo diskutovat, nicméně bylo zapotřebí radikálních protestů, aby došlo k výrazné změně. Ženy se tak snažily přilákat co největší publicitu, aby poukázaly na institucionální diskriminaci a sexismus, k čemuž využívaly pochody, vystoupení na politických akcích, provokativní fotografie v médiích i knížky žánru feministická sci-fi (zabývala se ženskými rolemi ve společnosti).
Jejich úsilí se setkalo s úspěchem poprvé v roce 1893, kdy Nový Zéland jako první země schválil volební právo pro ženy v parlamentních volbách. Tento úspěch byl výsledkem mnohaletého úsilí sufražetek vedených Kate Sheppardovou – která se narodila v Anglii a později emigrovala na Nový Zéland. V letech 1891, 1892 a 1893 sestavila řadu rozsáhlých petic, v nichž vyzývala Parlament ke schválení volebního práva pro ženy, organizovala veřejná setkání, psala dopisy do tisku a rozvíjela své kontakty mezi politiky. Její výrazné počiny byly oceněny o sto let později, v roce 1993, když se stala tváří 10 $ bankovky. V dalších zemích ženy nemohly volit až do první světové války. Roku 1918 se hlasovacího práva dočkala Velká Británie, 1919 Českoslovenko a 1920 USA.
S příchodem první světové války vstoupily ženy na trh práce. Jednalo se přitom o práce ve všech odvětvích, jelikož musely nahradit muže, kteří narukovali do armády. To ovšem znamenalo, že v roce 1918 byla práce mnoha z nich ohrožena, jelikož se muži vraceli zpět. V té době se rozhodly bojovat za to, aby měly stejný nárok na práci jako muži. Výsledkem bylo, že velká část žen zůstala pracovat v textilních a oděvních továrnách, v uhelných a cínových dolech, obchodech nebo na farmách. K velkému zájmu žen o práci přispělo také to, že mnoho z nich přišlo o manžela a muselo se nějak postarat o své děti.
Během druhé světové války ženy již nezastávaly pouze pracovní pozice namísto mužů, ale v mnoha případech se staly součástí armády. V Británii byly ženy povolány a přiděleny na průmyslové práce nebo na nebojovou vojenskou službu. V Německu asistovaly Luftwaffe jako protiletadlové střelkyně nebo jako partyzánské stíhačky. V Sovětském svazu zastávaly pozice odstřelovaček, bojových pilotek, mladších velitelek i řidiček kamionů. Ženy v Americe pracovaly především pro výrobny zbraní.
Vzhledem k tomu, že se první vlna feminismu soustředila na absolutní práva, jako je volební právo, druhá se zaměřila na další otázky kulturní rovnosti, jako je ukončení diskriminace. Jednalo se především o boj proti patriarchátu, který sváděly od 60. do počátku 80. let vzdělané bílé ženy z Evropy a Ameriky. Důvodem bylo, že již mohly také studovat na univerzitách a měly tak stejné vzdělání jako muži, tudíž by měly mít rovnocenný nárok na vyšší pracovní pozice.
Tak tomu ale nebylo. Vzhledem k tomu, že těchto žen bylo víc a víc, feminismus se stával čím dál tím více populárnějším. Heslem druhé vlny bylo „osvobození z útlaku“ a ženy požadovaly možnost uplatnit se mimo svůj domov. Spolčovaly se tak na hromadných setkáních a otevřeně vstupovaly do veřejného politického života. A tyto jejich činy vedly k tomu, že se začaly prosazovat na vyšších pracovních pozicích. Vedle toho byla větší pozornost věnována domácímu násilí a v této době vznikly i první azylové domy pro týrané ženy. Debata se nakonec rozšířila i o témata zahrnující sexualitu, rodinu, manželství, pracovní uplatnění, reprodukční práva a všeobecnou rovnost.
Třetí vlna započala v 90. letech a trvá prakticky dodnes. Týká se přitom především intersekcionality, což znamená, že se již nesoustředí pouze na ženy bílé barvy pleti a střední třídy, ale na ženy různé etnicity, rasy, třídy, věku, sexuální orientace, genderové identity, handicapu a dalších aspektů. Více jak předchozí vlny se také věnuje tématu sexuálního obtěžování, genderu a boji s genderovými stereotypy, tedy s předsudky a očekáváními společnosti od mužů a žen.
Ženy vytvářející milníky historie
I přesto, že v minulosti byla situace pro ženy spíše nepříznivá, objevilo se mnoho hrdinek, které se dokázaly prosadit i v mužském světě. A my bychom si je rády právě dnes připomněly, jelikož bez nich bychom nebyly tam, kde jsme teď a to ne pouze jako ženy, ale jako lidstvo.
Začněme Marie Curie Sklodowskou, která se věnovala výzkumu radioaktivity a jako první prokázala existenci prvku radium. Její objevy přispěly k rozvoji léčby rakoviny a byla za ně oceněna Nobelovou cenou, dvakrát.
Další vědkyní, kterou zde můžeme vzpomenout, je Rosalind Franklinová, která zjistila, že se lidské DNA skládá z dvoušroubovice, což vedlo k tomu, že vzniklo umělé oplodnění či genetické inženýrství.
Nelze opomenout ani Mary W. Jacksonovou, první afro-americkou inženýrku v NASA, jež byla součástí velice důležité skupiny žen, která pomohla americkým astronautům dostat se do vesmíru.
Vedle toho musíme připomenout Margaret Tacherovou alias Železnou lady, která se stala první britskou předsedkyní vlády a provedla zemi velice náročnými časy. Svou přezdívku si získala svou nekompromisností a rozhodností.
Britskou hrdinkou je také Florcence Nightingalová. Ošetřovatelka, která jako první žena vedla 38 zdravotních sester do Turecka na pomoc vojákům v lazaretech při Krymské válce.
Mimo tato známá jména přinášíme také jedno pro mnohé nové. Pouze málo lidí ví, že první počítačovou programátorkou byla žena – Ada Lovelaceová. Nedocenění jejích činů poukazuje na to, jak moc tomuto odvětví stále dominují muži. Byl po ní sice pojmenován jeden z programovacích jazyků (Ada), málokdo zná ale tuto souvislost.
A podobné osobnosti samozřejmě nechybí ani na české scéně. Jednou z těch nejvýznamnějších je Františka Plamínková – novinářka, senátorka a učitelka, která zajistila, že její soudružky kolegyně nemusí žít v celibátu.
Dále je třeba zmínit Miladu Horákovou, která bojovala za práva žen a navrhla zákon zlepšující jejich postavení. Naneštěstí se stala první ženou popravenou komunisty.
Opomenout bychom neměly ani Madeleine Albrightovou, která se stala ministryní zahraničních věcí USA (přičemž byla první ženou v tomto úřadě), i když se narodila na pražském Smíchově.
Na závěr také nelze nezmínit ty, co se snažily posunout ženy na rovnější místo s muži, ať se dělo, co se dělo. Mezi ně patří Olympe de Gougesová (v reakci na Deklaraci práv člověka a občana sepsala Deklaraci práv ženy a občanky, v níž vzpomněla potřeby žen, které první listina opomenula – za což byla roku 1793 odměněna gilotinou), Virginie Woolfová (která zajistila, aby termín feminismus byl spojen s pozitivnější konotací), Simone Beauvoirová (jež poukázala na to, že je s ženami zacházeno jako s „druhým pohlavím“), Betty Friedmannová (která ve své nejznámější knize Feminine Mystique kritizovala tradicionalistickou společnost 50. let 20. století), Nora Ephronová (novinářka, která si řekla, co chtěla, dostala to a stala se jednou z nejúspěšnějších pisatelek a scénáristek vůbec) a v neposlední řadě také naše Božena Němcová (jedna z nejvýznamnějších českých spisovatelek, která poukazovala na sílu žen nejenom ve svých knihách), Karolína Světlá (autorka, která byla ovlivněna Němcovou a která roku 1871 založila ženský emancipační spolek) či Charlotte Garrigue-Masarykovou (manželka prvního československého prezidenta, která nám spolu s ním ukázala, jak vypadá vztah muže a ženy, když si jeden druhého váží, a která se angažovala v ženských hnutích).
Proč být feministkami
Jistě existuje celá řada dalších žen, které si zaslouží naše uznání, ale my bychom se nyní rády na okamžik zastavily a zamyslely se nad tím, kde díky výše zmíněným osobnostem a událostem jsme. Můžeme studovat, pracovat, volit, vyjadřovat se na veřejnosti a máme i reprodukční práva.
Mnoho lidí nemá rádo feministky, jelikož mnohdy činí radikální kroky, aby dosáhly toho, co chtějí. Ale je třeba si uvědomit, že nebýt nich, nemáme ani zdaleka takové možnosti, jaké máme dnes. A ačkoliv jsme v současné době na velice dobré cestě, k úplné rovnosti s muži nám ještě stále kousek chybí. Na závěr si tak připomeňme citát spisovatelky a bojovnice za ženská práva Mayi Angelou: „Pokaždé, když se žena postaví za sebe, postaví se za všechny ženy.“ Protože jakkoliv malý krok se počítá, když je to krok dopředu. A my bychom tak měly učinit z úcty k těm, co za nás bojovaly, když jsme tu ještě nebyly. Ony chtěly, abychom se měly lépe. A my bychom teď měly myslet na naše dcery, vnučky a budoucí generace dívek, aby se i ony měly líp.
