Moskva, prosinec, mínus 28 stupňů, mnoho let zpátky (ještě ve vegetariánském období této země).
Fronta na lístky na Mariinský balet – věhlasné petrohradské divadlo, pouhé dva večery v Moskvě! – se táhne dokola obrovské budovy divadla. Pára ze zmrzlých nosů, zasněžené kabáty a vysoké čepice, v nichž i ve dvaceti vypadáte na šedesát. Zdvořilostní slova, která běžně v Moskvě neuslyšíte a rozhodně ne ve frontě – „Promiňte.“ „Nezlobte se.“ „Nevíte, zda-li ještě jsou?“ – přece jen se jedná o publikum kulturní, inteligentní, lačnící vidět petrohradský balet. A někde mezi těmi stovkami kulturních a inteligentních jsme se shodou náhod ocitli i my s tátou. Náš plán byl jasný – vystát frontu, koupit lístky na zítřejší večer a vyhnout se omrzlinám třetího stupně. Jako zkušení frontmeni jsme se po dvaceti (já) a čtyřiceti (táta) střídali u stolku v nedaleké kavárně. Není radostnější pocit, než když z -28C přijdete do vyhřáté místnosti vonící po kávě a čerstvém pečivu! Tělo i čtyři vrstvy svetrů pomalu vyměknou, po celém těle se rozprostře sladká únava, opaříte se vařícím čajem a už vám volá táta, že necítí prsty u nohou. Opět si promnete (stále rudé) tváře, omotáte si šálu kolem nosu a nasadíte dvě čepice (ano, byla jsem připravená, díky za připomenutí, babi!) a vycházíte zpět do Mordoru. Radostný pohled mražené ryby od tatínka a střídání stráží. Za tři a půl hodiny ve frontě sotva stojíte na nohou, tiše proklínáte Mariinku, balet i Petrohrad a jediný, co udržuje vaši bdělost, je (už zřejmě viditelná!!!) cedule POKLADNA.
Rychle se stmívá.
Ve frontě zavládla panika. Šíří se zvěsti, že lístky už téměř nejsou. Inteligentní obličeje se protahují do vlčích grimas před útokem a poskakování na místě pro zahřátí začínají připomínat děsivé rituální tance.
Věř, běž, dokážeš, no pain, no gain – a ten okamžik skutečně nastal – jsme po necelých čtyřech hodinách přímo před pokladnou. Naprosto vyřízená paní pokladní nám sděluje, že zbyly už jen DVA lístky. Na dnešek. Začátek za 38 minut. Cena? 14 000 rublů – tehdy přibližně 500$. Za jeden.
Koukám po zbledlém tátovi, ve kterém se během několika vteřin odehrává velký, opravdu velký vnitřní souboj doprovázený tiky.
„Berem.“
Otočí se na mě. „Nikomu, NIKOMU z rodiny to NIKDY neřekneme. Nikdy. Jo?“
Vcházíme do nádherné budovy divadla, kde v zápětí začíná MŮJ vnitřní souboj. Při sundavání kabátů, šál, čepic a všech vrstev propocených a neskutečně smradlavých svetrů si uvědomuju, že vypadáme oba jako bezdomovci. Zpocené neumyté vlasy, promočené vysoké boty do půlky vyžrané posypovou solí, smradlavé termotriko a hořící tváře. Jelikož sedíme v druhé řadě (už chápeme cenu lístků), jsme obklopeni dámami ve večerních róbách (Mariinský balet, to není jen tak!) a muži v elegantních smokinzích šitých na míru. Mezi motýlkama, diamantama a drahýma parfémama skutečně vynikáme. Rozpačitě se chichotáme, ale už zhasínají světla a předpremiérní šum zaniká při prvních tónech symfonického orchestru…
Vzbudil nás až hlasitý a nadšený potlesk. Konec první půlky.
Koukáme na sebe s tátou – oba vypadáme jako opilé, zpocené a zmatené sovy. Okamžitě se přesouváme do bufetu pro chlebíček a skleničku sektu, abychom se trochu probrali z kómatu. Nezadržitelný smích, přes který si ani nemůžeme nic říct, vyvolává v ostatních divácích ještě větší opovržení, ale už jsme ještě zarudlejší a jen lapáme po dechu.
Celou druhou půlku do sebe šijeme lokty, abychom neusnuli a vychutnali si věhlasný Mariinský balet.
Neuvěřitelný, neuvěřitelný zážitek za 14 000. Za jednoho.
„A to, že jsme usnuli – to už nesmíme říct fakt NIKOMU. Nikomu, jo?“
„Nikomu… JO!“
