Zelená pro dům

Vypozorovala jsem, že existují dva druhy lidí: jedni věří, že vnější svět se je snaží dostat, a ti druzí jsou přesvědčeni, že tou největší hrozbou je nepořádná a toulavá mysl. Já patřím do skupiny druhé – když mě bolí břicho, spíš než nad tím, co jsem snědla, myslím na to, že bych se neměla tolik stresovat.

Proto jsem strávila jen málo času uvažováním nad tím, které potenciálně nebezpečné suroviny mohu nepozorně používat ve svém bytě. Ochrana životního prostředí nikdy nebyla mým tématem číslo jedna – člověk se nemůže zajímat o všechno. Domnívala jsem se, že o životní prostředí se zajímají lidé, kteří na to mají čas a peníze.

Pravděpodobně bych se tímto tématem nikdy ani zabývat nezačala, nebýt mé kamarádky Lindy, která je životním prostředím přímo posedlá– protože její dcera by mohla být ohrožena chemikáliemi jedenadvacátého století. Jejímu tlaku jsem odolávala dlouho, nakonec mi to však nedalo. Rozhodla jsem se obrátit na odborníky a zjistit, jak na tom jsem. Ještě než ke mně manželé Hodkovi z občanského sdružení Ekodomov přišli, aby se mnou prohlédli můj byt a řekli mi, co dělám špatně, udělala jsem si malou rekapitulaci.

Pohled kolem mě příliš nepotěšil, na pár věcí jsem ale byla hrdá: třeba že jsem se zbavila závěsů v koupelně. Proč hrdá? Linda mi už vysvětlila, že v měkkých plastech se vyskytují ftaláty, které mohou mít vliv na vývoj pohlavních orgánů dítěte v prenatálním období, zvláště mužských. Ftaláty také způsobují nižší počet spermií a benigní nádory varlat. V loňském roce navíc studie na University of Rochester School of Medicine and Dentistry odhalila, že těhotné ženy, které byly vystaveny nejvyššímu množství některých ftalátů, zpravidla porodily chlapce s genitáliemi podprůměrné velikosti.

Ruka talíř myje

Když manželé Hodkovi ze sdružení Ekodomov přišli, uvařila jsem jim zelený čaj a čekala na jejich rady.

„Tady je to ale hezky prostorné,“ velebí hned v úvodu mé doupě Kateřina Hodková. Tím ale chvála z její strany končí, paní Hodková nasazuje ‚zelené brýle‘ a jde prozkoumávat kout všech ekologických neřestí, moji kuchyň. Jako první vezme do ruky mycí prostředek na nádobí. „Ten asi nebude zrovna ekologicky šetrný,“ pípnu nesměle své očekávání. Paní ekoložka se jen usměje a spustí výčet ekologických značek mycích a čisticích prostředků. „Ecover, Sonett, Don Gemini…“ Přiznám se, že jsem dosud neznala název ani jednoho z nich. A co víc, ani mě nenapadlo, že takové prostředky u nás na trhu jsou. „To víte, člověk je zvyklý nakoupit si v supermarketu vše, co potřebuje, a jít do nějaké specializované prodejny ho ani nenapadne,“ omlouvám se alibisticky. Paní Hodková mě s nadšením upozorní, že i v těchto obchodech jsou k mání bioprodukty – v koutcích s biopotravinami a zdravou výživou.

Na chvíli se ještě zdržíme u obalu inkriminovaného čističe. Jak mi během tohoto setkání ještě několikrát dojde, třídím asi jen třetinu odpadu, než bych ve skutečnosti měla. Vůbec mě třeba nenapadlo, že ta uměle a chemicky vyhlížející nádoba patří stejně jako PET lahve do plastů. „Ideální by ale bylo koupit si koncentrát, ten ředit vodou a plnit jím stále tutéž nádobu. Jednak nepoběžíte do obchodu tak často, jednak využijete obal, který byste jinak vyhodila,“ radí mi Kateřina Hodková.

U dřezu už nic neekologického neshledávám a chci se rovnou přesunout k myčce, ale paní ekoložka mě zarazí. „Tyhle houbičky na nádobí se také dají nahradit ekologickou variantou.“ (Když jsem později zapátrala na netu, zjistila jsem, že se jmenují Memo a dají se sehnat například na www.biosfera.cz).

Na myčku jsem hrdá: jednak je to úsporný typ A, jednak v ní vůbec nemyju, protože opláchnout těch pár kousků ve dřezu ještě zvládnu. „Myčka je fajn, sama ji používám, ale ta vaše mohla být klidně užší.“ Má pravdu, ale jak jsem mohla při nákupu tušit, že do tří let nebudu mít početnou rodinu strávníků?

Ekočističů do myčky existuje celá řada, vždy ale platí, že méně škody napáchá tekutý přípravek. Paní Hodková však přiznává: „Sama používám tablety, je to přece jen praktičtější.“ Protože moje myčka zeje prázdnotou, vrátíme se ještě jednou ke dřezu. Sice neplýtvám energií, ale při mytí nádobí mi pod rukama utečou litry vody. Kateřina Hodková mi nabízí praktické řešení. „Dávejte si do dřezu hrnec s vodou na odmočení nebo opláchnutí nádobí.“ Když ovšem srovnám velikost svého pididřezu a talíře, který má větší průměr než největší hrnec, pouštím tuto variantu z hlavy. Inu, asi bude platit to, co při sprchování. Rychle namydlit, rychle opláchnout.

Šetření a plýtvání

Nalevo od dřezu se stejně skromně jako myčka rozkládá moje varná deska. Co si budeme namlouvat, to, že je myčka netknutá, úzce souvisí i s minimálním využitím elektrické plotny. A upřímně řečeno, i mé ledničce občas ‚kručí v břiše‘. Hodkovi mě rychle prohlédli, přesto jsem se dočkala další várky ekologických tipů. Protože jsem pro život dobře vybavená, mohl si Tomáš Hodek prohlédnout moji sbírku hrnců a pánví. Pochválil mi, že mají silné dno, takže udrží teplo. (Nejlepší jsou v tomto směru prý rendlíky švýcarské značky Zepter.) Energii šetří také vaření pod pokličkou, v tlakovém hrnci, když sporák vypnete předčasně a necháte ho ‚dojít‘ a když si vodu na těstoviny předehřejete v rychlovarné konvici. Šetrnější je rozpékat pečivo v toustovači než v troubě, troubu nepředehřívat a vypínat ji o pár minut dříve. A také ji zbytečně neotvírat.

Vedle trouby (tedy ne přímo vedle ní, to by bylo energetické faux pas) stojí lednička. Přiznám se, že před návštěvou Hodkových jsem do ní pořídila pár potravin a mezi nimi jeden biokefír. Vím, že je to málo a že trh s biopotravinami nabízí mnohem víc. Dokonce si z www.bioobchod.cz můžete objednat pravidelnou zásilku sezonního bioovoce a zeleniny. To ale není luxus pro mě, protože mám problém dojíst i ty méně hodnotné potraviny, které si nakoupím v běžných supermarketech. A odtud už jsme jen krůček k odpadkům a jejich třídění.

Kam s ním?

Odmala jsem byla vedená k třídění papíru do sběru. Proto mám pod dřezem schovanou velkou papírovou tašku, do které schraňuji staré papíry, noviny, časopisy a reklamy. Na to jsem byla pyšná. Když mi ale Tomáš Hodek prohrábl odpadky v koši, mou pýchu následovala hanba. Ústřižky z oblečení jsou taky papír a mikrotenové sáčky jsou plast. K tomu jsem si donedávna myslela, že PET lahve se třídí bez víček, ta plastová víčka jsem pak s ledovým klidem házela do směsného odpadu. „Myslím, že lidé stále ještě nemají jasno, jak správně třídit odpad,“ uklidňuje mě Kateřina Hodková. „Přitom je to tak jednoduché. Nemusíte například vymývat kelímky od jogurtů ani od šamponů či mýdel. Nemusíte ani vystřihovat foliová okénka z obálek ani pracně odstraňovat kovové svorky z papírových dokumentů.“

Je pravda, že pokud je třídění odpadu opředeno těmito mýty, spousta lidí asi raději podnikne dva kroky ke svému koši než procházku k barevným kontejnerům.

Já mezi ně patřit nechci, a tak pozorně naslouchám dalším pravidlům třídění. Zajímá mě, co podniknout s plechovkami, hliníkovými víčky od jogurtů a zvláště stříbrným obalem od čokolády. „Kovové obaly se dají vyhodit do sběrných nádob, případně odnést do sběrného dvora či výkupu surovin. Pokud se ale ve vašem okolí nic takového nenachází, tak je prostě vyhoďte do směsného odpadu,“ říká paní Hodková. Na sběrný dvůr patří také nebezpečný odpad, jako jsou baterky, žárovky či ledničky, dále elektronika, starý nábytek a jiné objemné věci. Abyste se s těmito věcmi nemuseli pachtit daleko, zjistěte si, kdy bude kolem vás projíždět pojízdná sběrna nebezpečného odpadu nebo kdy bude k vašemu domu přistaven velkoobjemový kontejner.

Co osobně vítám s nadšením, je černý kontejner, který se teprve nedávno zjevil vedle barevné trojice. Do té doby mi připadalo, že pít džus a mléko z kartonových obalů snad musí být trestné. Teď si konečně nepřipadám jako přírodní škůdce. Až na ta plastová víčka, která jsem dříve vyhazovala bokem… (Tip: Vše, co chcete vědět o třídění odpadu, se dozvíte na www.jaktridit.cz.)

Pochvaly a prohřešky

Po téměř dvouhodinové exkurzi v kuchyni došlo i na další části bytu. Pan Hodek mi pochválil dřevěná okna, která mají dlouhou životnost a dobře se renovují. Také zdůraznil, že je dobré dávat přednost kvalitnímu dřevěnému nábytku před plastovým. Myšlenku na nové designové umělohmotné židle, si tedy budu muset ještě promyslet…

Protože jsem odjakživa zimomřivá a věčně mám zkřehlé prsty, snažím se doma za každou cenu zahřát. Abych se ale v té líhni nedusila, musím zároveň větrat. A tady se dopouštím zásadního hříchu. Topení a větrání dohromady znamená velké plýtvání. „A vypínáte si topení alespoň na noc?“ ptá se zkoumavě paní ekoložka. „No, někdy zapomenu a pak mě v noci vzbudí nesnesitelně suchý vzduch,“ odvětím. „Tak si pořiďte termostat, který vám bude regulovat teplotu v průběhu dne a noci,“ nabízí řešení Kateřina Hodková. Další možnost je ta, že se doma naučím větší disciplíně a trochu se přiobleču.

Lesk a bída koupelny

Ve svatyni čistoty a krásy jsem získala pochvalu za dvoustupňové splachování a umístění záchodové štětky (nemá prý být zavěšena na stojanu, ale ponořena do nádobky s dezinfekcí). Než manželé Hodkovi přišli, dočetla jsem se, že výrobky, jejichž součástí jsou vůně nebo parfémy, zpravidla obsahují ftaláty – takže jsem se už zbavila osvěžovače vzduchu. To však bylo všechno: na jiné aromatické čisticí a kosmetické výrobky odmítám sáhnout. Naštěstí manželé Hodkovi je nikterak nekomentují, takže zůstávám v klidu.

Moje sprchová hlavice také obstála, je prý úsporná. Úsporně se však ve vaně nechovám já, sice ji nenapouštím, ale sprchuju se horkou vodou tak dlouho, dokud se celá nezahřeju. Přitom rychlé namydlení a osprchování znamená nejen úsporu vody, ale i času. Podobný nešvar, který se ale snažím odstranit, je to, že při čištění zubů nechávám puštěnou vodu (kam se poděly kelímky?). U praní pak platí totéž, co u umývání nádobí. Pračka by měla být vždy naplněná, prací prášek ekologický (jejich seznam naleznete na www.ekospotrebitel.cz) a aviváž je prý zbytečná, místo ní stačí pár kapek voňavého esenciálního oleje.

Dozvídám se i to, že ženské potřeby mohu vyměnit za ekologickou variantu (vložky, tampony, a dokonce i dámské hygienické ubrousky nabízí značka Natracare). Pokud byste chtěla svůj nový životní ekostyl brát vážně, vězte, že v koupelně můžete mít ručníky, kosmetické tampony či vatové tyčinky z biobavlny. „A tu mycí houbu ze syntetického materiálu bych nahradila přírodní mořskou houbou,“ uzavírá ekoložka Hodková.

Věci, které si neuvědomuji

Denně spolknu jednu antikoncepční pilulku, jejíž hormonální obsah se vylučováním dostane do vody, odtud do ryb a s nimi zpátky na můj stůl. Několikrát týdně si dopřávám v oblíbeném fastfoodu kávu s mlékem. Kelímek zahodím a víc už neřeším. Do obchodu si sice beru stále tutéž igelitku, ale když při placení dostanu účtenku, zmuchlám ji a vyhodím už v obchodě. Doma třídím odpad, ale v práci se tím tak úzkostlivě nezabývám – dokonce si nechám přinést oběd v jednorázovém plastovém obalu. Zbytečně tisknu, protože mě nebaví číst dlouhé texty z internetu. Je to řada ‚drobností‘, které si často ani neuvědomuji.

Po setkání s Hodkovými budu asi nad věcmi víc přemýšlet. Nejen nad tím, co s nimi bude, až je vyhodím. Je třeba zapojit ‚zelenou‘ kůru mozkovou ještě před tím, než si vůbec něco koupím. Z čeho je to vyrobené? Jaký to má obal? Jde o materiál, který se dá recyklovat? Kam to pak vyhodím?

Při odchodu se Kateřina Hodková ještě sehnula a pohladila moji rohožku. „To je fair trade, ne?“ (tedy produkt, který nezatěžuje životní prostředí ani nezneužívá postavení pracovníků v zemích třetího světa). Pokrčila jsem rameny, nicméně mě paní ekoložka přivedla ještě na jednu otázku: Za jakých podmínek byla ta věc vlastně vyrobená?

Myslím, že až se o tom všem naučím přemýšlet automaticky, učiním hlavní šetrné našlápnutí směrem k přírodě.