Přiznám-li, že jsem ve Slavonicích, kouzelném městečku na česko-rakousko-moravském pomezí, byla letos poprvé v životě, budu nejspíš vypadat jako ignorant. Možná mě však částečně omluví, že můj původně zamýšlený víkendový flirt se změnil po pár krocích na lásku. A nejen to.
Okouzlili mě také lidé, kteří kvůli Slavonicím opustili velkoměsto, stali se součástí městečka a Slavonice se staly součástí jejich života. Žijí tu už řadu let. Jací jsou, co se v nich změnilo? A jak změnili oni Slavonice?
Příběh první:
Besídka pana Boháče
Že nevíte, co je Besídka? Příběh členů Divadla Sklep a renesančního domu, na jehož koupi se před patnácti lety složili, by vydal na knížku. „Všechno to byla náhoda. Zdeněk Žampa, náš kamarád a kolega z Divadla Sklep, nás pozval do Jemnice na slavnosti. Nocovali jsme u něj ve Slavonicích. Když jsem šel tenkrát spát a otevřel jsem v pokoji okno, uviděl jsem tenhle nádherný renesanční dům,“ vypráví Jan Boháč. „Řekl bych, že to byl osud. Ano, jak říkáte, láska na první pohled. Zbláznili jsme se všichni. Dali jsme dohromady
peníze a koupili si tu kouzelnou stavbu. A brali jsme to hrozně vážně. Při opravách jsme chtěli uchovat genius loci, ale zároveň jsme se snažili vtisknout do těch kamenů i zprávu o naší době, o lidech, kteří sem po listopadu 1989 přišli.“
Zní to na první poslech trochu nadneseně, ale pravdou zůstává, že přistěhovalci to neměli zpočátku ve Slavonicích zrovna lehké. Místní lidé se na ně dívali jako na vetřelce.
„Za patnáct let si už na nás zvykli. A hlavně na Besídku. Dnes je to už také jejich hospoda. Když jsme ji rekonstruovali a budovali hotel, chodili nám pomáhat a byli stejně nadšení. Myslím, že kdo přijde nějak do styku s Besídkou, trochu se změní. A mě změnily zase Slavonice. Daly mi víc, než jsem vůbec čekal,“ říká Jan Boháč. Pražský divadelník je dnes už jediným majitelem Besídky. Ta sice prosperuje, ale po letech užívání budova začala zase chátrat. Až nadešel další rozhodující okamžik, kdy bylo třeba přemýšlet, jestli takový podnik má ještě smysl. „Musel jsem se rozhodnout, zda dům prodám, anebo přistoupím k zásadní opravě. K takové, která také celé dění kolem Besídky posune dál a trochu jinam. Rozhodl jsem se pro druhou variantu. Museli jsme začít tedy znovu.“ Ve Slavonicích vznikl design hotel.
Každý, kdo zrekonstruovanou Besídku viděl (v době, kdy tyto řádky čtete, je už v provozu osm úplně nových hotelových pokojů), žasne a raduje se. Hlavní architekt projektu, Roman Koucký, má nejspíš zaděláno na další ocenění.
A pan Boháč? I když pobývá ještě jednou nohou v Praze, víc už se cítí být Slavoničanem. „Člověk má tendenci si hledat nějaké jistoty a tady mi to přijde všechno stabilnější, poklidnější.“ Jeho elegantní hotel je zase chloubou města. Odvážím si tipnout, že Besídka se brzy stane také místem, kam se budou sjíždět milenci z celé republiky.
Jen tak mimochodem – já jsem si zamluvila jeden pokoj s ,výhledem na renesanci‘ už na příští víkend.
Příběh Druhý:
Malá smrt u kostela
Jen pár kroků od slavonického farního kostela, na malém náměstí, které vytvářejí zadní trakty starobylých domů, se v rohu krčí kavárna. Na první pohled nenápadná, ale věhlas zdejšího tiramisu a kávy dávno překročil hranice města.
Zastavím se tady na skleničku portského před spaním a povídám si s majitelkou kavárničky Alenou Schulz.
„Když jsem poprvé přijela do Slavonic, cítila jsem se podobně jako vy. Byla to prostě láska na první pohled, i když byl tehdy podzim, všude mlha a spadané listí. Bylo to vlastně hrozně depresivní a melancholické, ale krásné. Začala jsem sem jezdit pravidelně. Až mě to unavilo: Proč pořád jezdit tam a zpátky, řekla jsem si, když si tady můžu koupit domek. To bylo před deseti lety. Tohle město je skvělé, neznám žádné lepší,“ usmívá se paní Schulz a za barem jí přitakává drobná pihovatá dívka s dredy. Jmenuje se Markéta a stejně jako Alena ke kavárně La Petite Mort patří: „Jedno léto, bylo to před pěti lety, jsem už měla Prahy dost. Věděla jsem, že tady, v nedaleké Maříži, se dají malovat hrnky, a tak jsem se sem vypravila. To léto jsem se seznámila s Alenou, popíjely jsme vínko, povídaly si o životě. Netrvalo dlouho, půjčila jsem si peníze, opravila starý dům, a od té doby jsem tady. A už tady nejspíš zůstanu napořád.“
Obě dámy jsou výtvarnice, kavárnu si otevřely společně. Nestačí jim však jen vařit v ní dobrou kávu. Od letošního léta v La Petite Mort pořádají také hudební festival. A že není ledajaký. Připravují ho ve spolupráci se skupinou mladých vídeňských umělců a tamním klubem Fluke. Když Rakušané přijeli do Slavonic poprvé, samozřejmě také nejprve zkoprněli úžasem, pak se nadchli a hráli zdarma. „Slavonice mě neustále inspirují, není rok, abychom nevymysleli nějaký nový projekt, či aby se alespoň nezrodil nový nápad. Život tady se neustále vyvíjí, vše se posouvá kupředu. Kdyby to bylo rok co rok o tom samém, začala bych se určitě dříve nebo později nudit. Kavárna je ovšem zajímavý prostor, živý prostor – konekonců stejně živý jako tohle krásné město,“ říká Markéta.
Příběh třetí:
Z Bruselu na českou samotu
Snad nejznámější dům ve Slavonicích má číslo popisné 518. Je to Fárův dům. Jeho osvícená majitelka, Anna Fárová, ho koupila před sedmi lety, zrekonstruovala a proměnila v úžasné rodinné bydlení v minimalistickém stylu. Jak jinak – za realizací stál zase Roman Koucký. V domě vybudovala Anna Fárová také depozitář a galerii svého životního partnera, výtvarníka Libora Fáry. Oba Fárovi dnes už k Slavonicím neodmyslitelně patří. Jen málokdo však ví, že to byla jejich dcera Isabela, kdo se tady vlastně první usadil.
„Tenhle kraj pro nás nebylo žádné novum, jezdíme sem už dávno, protože máme chaloupku v nedalekém Klášteře. Vždycky nám tu bylo dobře,“ vysvětluje a provádí mě svým sochařským ateliérem v obci Maříž. Stojí skoro na samotě, za ním jen jen louka a les. Musíte projet celou vesnicí, v níž se po roce 1989 usadila také celá řada umělců z Prahy a kde vznikla také známá keramická dílna, než najdete Isabelin dům. Žije v něm se svým mužem fotografem a dvěma dcerami.
„Holky můžou za to, že tady dneska bydlíme. Když jsme sem přijeli poprvé, nebylo tady nic, jen louka a tenhle kaštan. Mé dcery, kterým tehdy bylo osm a deset let, na něj vylezly... a bylo to jasné. Sbalili jsme kufry v Bruselu a po třinácti letech v emigraci jsme se přestěhovali do Maříže. Ne, za bydlení ve velkoměstě bych to už nikdy nevyměnila: nevešli bychom se do žádného bytu. Tady mám tři ateliéry, každý pro jeden typ materiálu, s nímž pracuji. Kde jinde bych to mohla mít? Kde jinde bych se mohla při práci dívat z ateliéru rovnou na rybník s labutěmi? A kromě toho, každé ránu vyjdu ze dveří hned do trávy. V Praze? Do betonu.“
Isabela se usmívá a vede mě ještě do stáje. Člověk přivyklý betonu už nemá, co by dodal. Co chcete také říct, když stanete tváří v tvář dvěma nádherným běloušům... „Když člověk nemá náladu na nikoho, může se tady zavřít a být úplně sám. Ve městě taková možnost není, pořád se setkáváte s lidmi: na patře v baráku, v autobuse, na ulici. Ale neříkám, že takový život na poloviční samotě je pro každého to nejlepší. Když přijde září a odjedou všichni turisti, žijeme tady půl roku sami. Napadne sníh a připadáte si jako na Aljašce. Krajina zvážní, je melancholická. Pak přichází autoreflexe.“
Isabela žije na Slavonicku osm let a nezdá se, že by něco postrádala. Spíš naopak. Říká, že ji tamní krajina neustále ovlivňuje a posouvá dál. Změnila se nejen ona, ale také se proměnila její umělecká tvorba. „Tohle prostředí mě přivedlo ke kamenům. Každé léto teď dělám tak čtyři sochy z mramoru a několik dalších ze žuly. To je něco úplně nového, pro mě velký objev.“
Kolik odvahy to chce, aby člověk pustil k vodě vyhlídky na uměleckou kariéru v Belgii, sbalil kufry a přestěhoval se do českého pohraničí? Kolik sil je potřeba pro opravu polorozpadlého renesančního domu, pro otevření kavárny nebo hotelu, pro život mezi venkovany? Nad těmi otázkami přemýšlím celou zpáteční cestu do Prahy. Ale proč o tom vlastně přemýšlet? Když má člověk touhu, má ji proměnit v čin. Jak prosté.
Domácí : hosté
Zjišťovali jsme, jaké je skóre...
Díky ,přistěhovalcům‘ se Slavonice v posledních patnácti letech proměnily k nepoznání. Žijí zajímavým kulturním a společenským životem. „Kdyby nebylo Pražáků, je to tady hrozná nuda. Ještě že tady jsou a vymýšlejí zajímavé akce. Festival La Petite Mort byl jednou z těch povedených, konečně jsme měli šanci si doma ve Slavonicích zahrát,“ říká sedmnáctiletý Petr, člen hiphopové partičky Arzenal (na obr. vpravo dole). „Měli jsme tady taky skatepark, ale lidi z radnice nám ho zrušili. Prý děláme moc hluku. Zdejší lidi jsou stále dost konzervativní a my mladí je vlastně jen rušíme v zaběhnutém klidu. Pražáci to dělají taky. Naštěstí.“ Slavonický renesanční prostor je tedy stále rozdělen mezi domácí a hosty. Všechny bariéry, jež oba tábory rozdělují, ještě nepadly. Ale zdá se, že třeba v Besídce se už ,hraniční kameny‘ poztrácely.
Okouzlili mě také lidé, kteří kvůli Slavonicím opustili velkoměsto, stali se součástí městečka a Slavonice se staly součástí jejich života. Žijí tu už řadu let. Jací jsou, co se v nich změnilo? A jak změnili oni Slavonice?
Příběh první:
Besídka pana Boháče
Že nevíte, co je Besídka? Příběh členů Divadla Sklep a renesančního domu, na jehož koupi se před patnácti lety složili, by vydal na knížku. „Všechno to byla náhoda. Zdeněk Žampa, náš kamarád a kolega z Divadla Sklep, nás pozval do Jemnice na slavnosti. Nocovali jsme u něj ve Slavonicích. Když jsem šel tenkrát spát a otevřel jsem v pokoji okno, uviděl jsem tenhle nádherný renesanční dům,“ vypráví Jan Boháč. „Řekl bych, že to byl osud. Ano, jak říkáte, láska na první pohled. Zbláznili jsme se všichni. Dali jsme dohromady
peníze a koupili si tu kouzelnou stavbu. A brali jsme to hrozně vážně. Při opravách jsme chtěli uchovat genius loci, ale zároveň jsme se snažili vtisknout do těch kamenů i zprávu o naší době, o lidech, kteří sem po listopadu 1989 přišli.“
Zní to na první poslech trochu nadneseně, ale pravdou zůstává, že přistěhovalci to neměli zpočátku ve Slavonicích zrovna lehké. Místní lidé se na ně dívali jako na vetřelce.
„Za patnáct let si už na nás zvykli. A hlavně na Besídku. Dnes je to už také jejich hospoda. Když jsme ji rekonstruovali a budovali hotel, chodili nám pomáhat a byli stejně nadšení. Myslím, že kdo přijde nějak do styku s Besídkou, trochu se změní. A mě změnily zase Slavonice. Daly mi víc, než jsem vůbec čekal,“ říká Jan Boháč. Pražský divadelník je dnes už jediným majitelem Besídky. Ta sice prosperuje, ale po letech užívání budova začala zase chátrat. Až nadešel další rozhodující okamžik, kdy bylo třeba přemýšlet, jestli takový podnik má ještě smysl. „Musel jsem se rozhodnout, zda dům prodám, anebo přistoupím k zásadní opravě. K takové, která také celé dění kolem Besídky posune dál a trochu jinam. Rozhodl jsem se pro druhou variantu. Museli jsme začít tedy znovu.“ Ve Slavonicích vznikl design hotel.
Každý, kdo zrekonstruovanou Besídku viděl (v době, kdy tyto řádky čtete, je už v provozu osm úplně nových hotelových pokojů), žasne a raduje se. Hlavní architekt projektu, Roman Koucký, má nejspíš zaděláno na další ocenění.
A pan Boháč? I když pobývá ještě jednou nohou v Praze, víc už se cítí být Slavoničanem. „Člověk má tendenci si hledat nějaké jistoty a tady mi to přijde všechno stabilnější, poklidnější.“ Jeho elegantní hotel je zase chloubou města. Odvážím si tipnout, že Besídka se brzy stane také místem, kam se budou sjíždět milenci z celé republiky.
Jen tak mimochodem – já jsem si zamluvila jeden pokoj s ,výhledem na renesanci‘ už na příští víkend.
Příběh Druhý:
Malá smrt u kostela
Jen pár kroků od slavonického farního kostela, na malém náměstí, které vytvářejí zadní trakty starobylých domů, se v rohu krčí kavárna. Na první pohled nenápadná, ale věhlas zdejšího tiramisu a kávy dávno překročil hranice města.
Zastavím se tady na skleničku portského před spaním a povídám si s majitelkou kavárničky Alenou Schulz.
„Když jsem poprvé přijela do Slavonic, cítila jsem se podobně jako vy. Byla to prostě láska na první pohled, i když byl tehdy podzim, všude mlha a spadané listí. Bylo to vlastně hrozně depresivní a melancholické, ale krásné. Začala jsem sem jezdit pravidelně. Až mě to unavilo: Proč pořád jezdit tam a zpátky, řekla jsem si, když si tady můžu koupit domek. To bylo před deseti lety. Tohle město je skvělé, neznám žádné lepší,“ usmívá se paní Schulz a za barem jí přitakává drobná pihovatá dívka s dredy. Jmenuje se Markéta a stejně jako Alena ke kavárně La Petite Mort patří: „Jedno léto, bylo to před pěti lety, jsem už měla Prahy dost. Věděla jsem, že tady, v nedaleké Maříži, se dají malovat hrnky, a tak jsem se sem vypravila. To léto jsem se seznámila s Alenou, popíjely jsme vínko, povídaly si o životě. Netrvalo dlouho, půjčila jsem si peníze, opravila starý dům, a od té doby jsem tady. A už tady nejspíš zůstanu napořád.“
Obě dámy jsou výtvarnice, kavárnu si otevřely společně. Nestačí jim však jen vařit v ní dobrou kávu. Od letošního léta v La Petite Mort pořádají také hudební festival. A že není ledajaký. Připravují ho ve spolupráci se skupinou mladých vídeňských umělců a tamním klubem Fluke. Když Rakušané přijeli do Slavonic poprvé, samozřejmě také nejprve zkoprněli úžasem, pak se nadchli a hráli zdarma. „Slavonice mě neustále inspirují, není rok, abychom nevymysleli nějaký nový projekt, či aby se alespoň nezrodil nový nápad. Život tady se neustále vyvíjí, vše se posouvá kupředu. Kdyby to bylo rok co rok o tom samém, začala bych se určitě dříve nebo později nudit. Kavárna je ovšem zajímavý prostor, živý prostor – konekonců stejně živý jako tohle krásné město,“ říká Markéta.
Příběh třetí:
Z Bruselu na českou samotu
Snad nejznámější dům ve Slavonicích má číslo popisné 518. Je to Fárův dům. Jeho osvícená majitelka, Anna Fárová, ho koupila před sedmi lety, zrekonstruovala a proměnila v úžasné rodinné bydlení v minimalistickém stylu. Jak jinak – za realizací stál zase Roman Koucký. V domě vybudovala Anna Fárová také depozitář a galerii svého životního partnera, výtvarníka Libora Fáry. Oba Fárovi dnes už k Slavonicím neodmyslitelně patří. Jen málokdo však ví, že to byla jejich dcera Isabela, kdo se tady vlastně první usadil.
„Tenhle kraj pro nás nebylo žádné novum, jezdíme sem už dávno, protože máme chaloupku v nedalekém Klášteře. Vždycky nám tu bylo dobře,“ vysvětluje a provádí mě svým sochařským ateliérem v obci Maříž. Stojí skoro na samotě, za ním jen jen louka a les. Musíte projet celou vesnicí, v níž se po roce 1989 usadila také celá řada umělců z Prahy a kde vznikla také známá keramická dílna, než najdete Isabelin dům. Žije v něm se svým mužem fotografem a dvěma dcerami.
„Holky můžou za to, že tady dneska bydlíme. Když jsme sem přijeli poprvé, nebylo tady nic, jen louka a tenhle kaštan. Mé dcery, kterým tehdy bylo osm a deset let, na něj vylezly... a bylo to jasné. Sbalili jsme kufry v Bruselu a po třinácti letech v emigraci jsme se přestěhovali do Maříže. Ne, za bydlení ve velkoměstě bych to už nikdy nevyměnila: nevešli bychom se do žádného bytu. Tady mám tři ateliéry, každý pro jeden typ materiálu, s nímž pracuji. Kde jinde bych to mohla mít? Kde jinde bych se mohla při práci dívat z ateliéru rovnou na rybník s labutěmi? A kromě toho, každé ránu vyjdu ze dveří hned do trávy. V Praze? Do betonu.“
Isabela se usmívá a vede mě ještě do stáje. Člověk přivyklý betonu už nemá, co by dodal. Co chcete také říct, když stanete tváří v tvář dvěma nádherným běloušům... „Když člověk nemá náladu na nikoho, může se tady zavřít a být úplně sám. Ve městě taková možnost není, pořád se setkáváte s lidmi: na patře v baráku, v autobuse, na ulici. Ale neříkám, že takový život na poloviční samotě je pro každého to nejlepší. Když přijde září a odjedou všichni turisti, žijeme tady půl roku sami. Napadne sníh a připadáte si jako na Aljašce. Krajina zvážní, je melancholická. Pak přichází autoreflexe.“
Isabela žije na Slavonicku osm let a nezdá se, že by něco postrádala. Spíš naopak. Říká, že ji tamní krajina neustále ovlivňuje a posouvá dál. Změnila se nejen ona, ale také se proměnila její umělecká tvorba. „Tohle prostředí mě přivedlo ke kamenům. Každé léto teď dělám tak čtyři sochy z mramoru a několik dalších ze žuly. To je něco úplně nového, pro mě velký objev.“
Kolik odvahy to chce, aby člověk pustil k vodě vyhlídky na uměleckou kariéru v Belgii, sbalil kufry a přestěhoval se do českého pohraničí? Kolik sil je potřeba pro opravu polorozpadlého renesančního domu, pro otevření kavárny nebo hotelu, pro život mezi venkovany? Nad těmi otázkami přemýšlím celou zpáteční cestu do Prahy. Ale proč o tom vlastně přemýšlet? Když má člověk touhu, má ji proměnit v čin. Jak prosté.
Domácí : hosté
Zjišťovali jsme, jaké je skóre...
Díky ,přistěhovalcům‘ se Slavonice v posledních patnácti letech proměnily k nepoznání. Žijí zajímavým kulturním a společenským životem. „Kdyby nebylo Pražáků, je to tady hrozná nuda. Ještě že tady jsou a vymýšlejí zajímavé akce. Festival La Petite Mort byl jednou z těch povedených, konečně jsme měli šanci si doma ve Slavonicích zahrát,“ říká sedmnáctiletý Petr, člen hiphopové partičky Arzenal (na obr. vpravo dole). „Měli jsme tady taky skatepark, ale lidi z radnice nám ho zrušili. Prý děláme moc hluku. Zdejší lidi jsou stále dost konzervativní a my mladí je vlastně jen rušíme v zaběhnutém klidu. Pražáci to dělají taky. Naštěstí.“ Slavonický renesanční prostor je tedy stále rozdělen mezi domácí a hosty. Všechny bariéry, jež oba tábory rozdělují, ještě nepadly. Ale zdá se, že třeba v Besídce se už ,hraniční kameny‘ poztrácely.
