Anna Feldeková – Peru, Bolívie
fotografka
Začalo to loni na jaře. Šest neděl se tehdy toulala s batohem a fotoaparátem po Bolívii a Peru. Když se vrátila, byla trochu jiná: „Našla jsem tam klid. A soustředění. Jsem fotografka, samozřejmě, že i v Limě nebo v horách fotím, tedy pracuju. Ale ta práce mě nestresuje. Praha je daleko, nezvoní mobil, nejsou jiné zakázky. Jen ta barevná země, lidé a příroda. Jdu solnou pouští a soustředím se pouze na ni.“ Nemůže jinak. Na konci července sbalí batoh a vydá se zase na letiště.
Proč Latinská Amerika? To byl dávný sen mé švagrové. Tak dlouho mi o ní vyprávěla, až jsem se začala učit španělsky. Na cestu jsme se připravily. Hotýlky, kde se platí pět dolarů za pokoj, jsme našly v anglickém průvodci Lonely Planet, na www.lonelyplanet.com a dalších stránkách je spousta informací: o nejkrásnějších místech i o zlodějích. Ty jsme ale skoro nepotkaly. Když se nás jednou kdosi pokusil okrást, seběhl se dav vesničanů a zloděje zahnal. Od té doby jsme si tu cizokrajnou jízdu už jen vychutnávaly.
Hned jsem se tam cítila doma. Snad to bylo díky lidem, kteří jsou milí a pohostinní. Nejdříve jsme se stravovaly v restauracích, kde jídla i ceny odpovídaly evropským poměrům, ale brzy došlo na domácí speciality. A na ovoce, které je tam úžasné a strašně levné. Přivezla jsem si také sešit jihoamerických receptů. Co je nejlepší? Rocoto! Tak skvělou zapečenou papriku jsem ještě nejedla. A jak pálí!
Barvy a vůně. To si vybavím vždycky, když si chci ta místa připomenout. A kvůli barvám – třeba těm, které dominují na tržištích a které prostě v Evropě neznáme, se tam vrátím. Letos jedu do Mexika s přítelem, který se tam narodil. Je malíř, poznali jsme se v Praze po mém návratu z Peru. Přišlo to přirozeně, prostě mě Jihoameričani zajímají a baví. Však s nimi budu zase celé léto. Budeme šest týdnů jezdit po vesnicích, přítel bude malovat, já fotit, snad z toho pak v Praze vznikne knížka. A pak? Za rok pojedu znovu.“
Natálie Veselá – Indie
produkční
Do Indie se původně vypravila díky svému příteli, který tam jezdí pravidelně a chtěl jí tu zemi ukázat. „Hned napoprvé jsme tam strávili tři měsíce a procestovali ji od jihu na sever. Nejtěžší je zajistit si to volno. Ostatní nestojí víc než čtrnáctidenní dovolená v přímořském letovisku kdekoli v Evropě. Nejdražší na cestě do Indie je letenka a očkování. Můj rozpočet byl 8000 Kč na měsíc a připadala jsem si bohatá jako nikdy předtím. Nejlepší průvodce, kromě mého, je klasický Lonely Planet.
Holka se v Indii sama cestovat bát nemusí, lidé se o vás zajímají, někdy vám i nabídnou sňatek, ale ve vší počestnosti. V místech, kde nemají moc turistů, hodně překvapíte, svléknete-li se do plavek.
Nejzábavnější je cestovat vlakem. Seznámíte se se spoustou lidí a zažijete Indii takovou, jaká je. Je až neuvěřitelné, jak dokonale může být organizovaná železnice v zemi, kde jinak čas prakticky nic neznamená.
Indická kultura a životní styl mě nadchly i se svou špínou a chudobou. Hlavně opravdovostí, jednoduchostí a hodnotovým systémem lidí. Zůstat bych tam ale nemohla. Nikdy se nemůžete stát Indem. Třeba Britové si v Indii královsky žijí z podpor v nezaměstnanosti. Nemusí hnout ani malíčkem a často se k Indům chovají jako k méněcenným. Myslím, že to není fér, svádí to k lenosti a rozmařilosti. A hlavně vás to v životě nikam neposune.
Největší dojem na mě udělaly hory. Poznala jsem tam, co to je, být šťastná. Není to fráze a nedá se to jen tak popsat.
Největší potíže jsem měla po návratu. Téměř jsem v Indii zapomněla, jakou roli u nás hraje čas, na uzavřenost lidí a složitost našeho ,systému‘. Letos bych chtěla odjet zas. Aspoň na měsíc.“
Pavlína Brzáková – Sibiř
etnoložka a spisovatelka
Tendence k dobrodružnému životu, okouzlení pohádkami a zájem o šamany – to vše dovedlo Pavlínu ke studiu etnologie a nakonec i mezi kočovné Evenky. Na Sibiři byla už osmkrát: „Obvykle jezdím na čtyři měsíce, ale vloni mi to kvůli práci vyšlo jen na měsíc. Teď, když jsem zaměstnaná, už to není tak jednoduché jako v době studií. Jet na delší dobu znamená dát výpověď. Asi pětkrát jsem už pak doma začínala úplně od nuly...“
Obdivuju způsob života na Sibiři. A miluju místa, kde lidé žijí v přírodě a jsou její součástí. Jeden k druhému tam má blíž, protože na něm závisí. Na Sibiři jsem se naučila vážit si třeba síly slibu. Když se na něčem lidi domluví, je otázkou cti, aby své slovo dodrželi. Častokrát na tom závisí život.
Nic se nedá plánovat, člověk improvizuje. Ani při jedné cestě na Sibiř se mi nepovedlo vrátit na stejné místo. Čím jedete severněji, tím je doprava složitější, zvláštní a jiná. Pokaždé jsem se tam dostávala různě: s rybáři na loďkách, ale třeba i s požárníky vrtulníkem. Kde najít nějaké rady pro takovou cestu? Sama nevím, ale své zkušenosti jsem popsala v knížce Modřínová duše.
Když pobývám s kočovníky v jejich stanech, jsem na nich závislá. Peníze tam prakticky nejsou k ničemu, jím, co tajga nebo řeka dají. Něco málo se dá koupit ve vesnicích, třeba suroviny na pečení chleba. Z Čech obvykle vozím domácí sádlo a med, to je pro Evenky pochoutka. V rodinách, kde bydlím, vařím a chodím na ryby, takže si svůj pobyt odpracuju.
Přemýšlela jsem o tom, že bych na Sibiři zůstala. Nejsem si ale jista, jestli je moje místo opravdu tam. V Čechách mám rodiče, kvůli nim stále zůstávám. Člověk nemá tolik blízkých lidí, aby je mohl opouštět. Když jsem odjížděla poprvé, měla jsem představu, že tam někde v dálce je šaman, který mi řekne, jak mám žít. Když jsem jej pak potkala, divil se, co tam dělám. Mé cesty mi vlastně ukázaly, že člověk by měl žít tam, kde se narodil.“
fotografka
Začalo to loni na jaře. Šest neděl se tehdy toulala s batohem a fotoaparátem po Bolívii a Peru. Když se vrátila, byla trochu jiná: „Našla jsem tam klid. A soustředění. Jsem fotografka, samozřejmě, že i v Limě nebo v horách fotím, tedy pracuju. Ale ta práce mě nestresuje. Praha je daleko, nezvoní mobil, nejsou jiné zakázky. Jen ta barevná země, lidé a příroda. Jdu solnou pouští a soustředím se pouze na ni.“ Nemůže jinak. Na konci července sbalí batoh a vydá se zase na letiště.
Proč Latinská Amerika? To byl dávný sen mé švagrové. Tak dlouho mi o ní vyprávěla, až jsem se začala učit španělsky. Na cestu jsme se připravily. Hotýlky, kde se platí pět dolarů za pokoj, jsme našly v anglickém průvodci Lonely Planet, na www.lonelyplanet.com a dalších stránkách je spousta informací: o nejkrásnějších místech i o zlodějích. Ty jsme ale skoro nepotkaly. Když se nás jednou kdosi pokusil okrást, seběhl se dav vesničanů a zloděje zahnal. Od té doby jsme si tu cizokrajnou jízdu už jen vychutnávaly.
Hned jsem se tam cítila doma. Snad to bylo díky lidem, kteří jsou milí a pohostinní. Nejdříve jsme se stravovaly v restauracích, kde jídla i ceny odpovídaly evropským poměrům, ale brzy došlo na domácí speciality. A na ovoce, které je tam úžasné a strašně levné. Přivezla jsem si také sešit jihoamerických receptů. Co je nejlepší? Rocoto! Tak skvělou zapečenou papriku jsem ještě nejedla. A jak pálí!
Barvy a vůně. To si vybavím vždycky, když si chci ta místa připomenout. A kvůli barvám – třeba těm, které dominují na tržištích a které prostě v Evropě neznáme, se tam vrátím. Letos jedu do Mexika s přítelem, který se tam narodil. Je malíř, poznali jsme se v Praze po mém návratu z Peru. Přišlo to přirozeně, prostě mě Jihoameričani zajímají a baví. Však s nimi budu zase celé léto. Budeme šest týdnů jezdit po vesnicích, přítel bude malovat, já fotit, snad z toho pak v Praze vznikne knížka. A pak? Za rok pojedu znovu.“
Natálie Veselá – Indie
produkční
Do Indie se původně vypravila díky svému příteli, který tam jezdí pravidelně a chtěl jí tu zemi ukázat. „Hned napoprvé jsme tam strávili tři měsíce a procestovali ji od jihu na sever. Nejtěžší je zajistit si to volno. Ostatní nestojí víc než čtrnáctidenní dovolená v přímořském letovisku kdekoli v Evropě. Nejdražší na cestě do Indie je letenka a očkování. Můj rozpočet byl 8000 Kč na měsíc a připadala jsem si bohatá jako nikdy předtím. Nejlepší průvodce, kromě mého, je klasický Lonely Planet.
Holka se v Indii sama cestovat bát nemusí, lidé se o vás zajímají, někdy vám i nabídnou sňatek, ale ve vší počestnosti. V místech, kde nemají moc turistů, hodně překvapíte, svléknete-li se do plavek.
Nejzábavnější je cestovat vlakem. Seznámíte se se spoustou lidí a zažijete Indii takovou, jaká je. Je až neuvěřitelné, jak dokonale může být organizovaná železnice v zemi, kde jinak čas prakticky nic neznamená.
Indická kultura a životní styl mě nadchly i se svou špínou a chudobou. Hlavně opravdovostí, jednoduchostí a hodnotovým systémem lidí. Zůstat bych tam ale nemohla. Nikdy se nemůžete stát Indem. Třeba Britové si v Indii královsky žijí z podpor v nezaměstnanosti. Nemusí hnout ani malíčkem a často se k Indům chovají jako k méněcenným. Myslím, že to není fér, svádí to k lenosti a rozmařilosti. A hlavně vás to v životě nikam neposune.
Největší dojem na mě udělaly hory. Poznala jsem tam, co to je, být šťastná. Není to fráze a nedá se to jen tak popsat.
Největší potíže jsem měla po návratu. Téměř jsem v Indii zapomněla, jakou roli u nás hraje čas, na uzavřenost lidí a složitost našeho ,systému‘. Letos bych chtěla odjet zas. Aspoň na měsíc.“
Pavlína Brzáková – Sibiř
etnoložka a spisovatelka
Tendence k dobrodružnému životu, okouzlení pohádkami a zájem o šamany – to vše dovedlo Pavlínu ke studiu etnologie a nakonec i mezi kočovné Evenky. Na Sibiři byla už osmkrát: „Obvykle jezdím na čtyři měsíce, ale vloni mi to kvůli práci vyšlo jen na měsíc. Teď, když jsem zaměstnaná, už to není tak jednoduché jako v době studií. Jet na delší dobu znamená dát výpověď. Asi pětkrát jsem už pak doma začínala úplně od nuly...“
Obdivuju způsob života na Sibiři. A miluju místa, kde lidé žijí v přírodě a jsou její součástí. Jeden k druhému tam má blíž, protože na něm závisí. Na Sibiři jsem se naučila vážit si třeba síly slibu. Když se na něčem lidi domluví, je otázkou cti, aby své slovo dodrželi. Častokrát na tom závisí život.
Nic se nedá plánovat, člověk improvizuje. Ani při jedné cestě na Sibiř se mi nepovedlo vrátit na stejné místo. Čím jedete severněji, tím je doprava složitější, zvláštní a jiná. Pokaždé jsem se tam dostávala různě: s rybáři na loďkách, ale třeba i s požárníky vrtulníkem. Kde najít nějaké rady pro takovou cestu? Sama nevím, ale své zkušenosti jsem popsala v knížce Modřínová duše.
Když pobývám s kočovníky v jejich stanech, jsem na nich závislá. Peníze tam prakticky nejsou k ničemu, jím, co tajga nebo řeka dají. Něco málo se dá koupit ve vesnicích, třeba suroviny na pečení chleba. Z Čech obvykle vozím domácí sádlo a med, to je pro Evenky pochoutka. V rodinách, kde bydlím, vařím a chodím na ryby, takže si svůj pobyt odpracuju.
Přemýšlela jsem o tom, že bych na Sibiři zůstala. Nejsem si ale jista, jestli je moje místo opravdu tam. V Čechách mám rodiče, kvůli nim stále zůstávám. Člověk nemá tolik blízkých lidí, aby je mohl opouštět. Když jsem odjížděla poprvé, měla jsem představu, že tam někde v dálce je šaman, který mi řekne, jak mám žít. Když jsem jej pak potkala, divil se, co tam dělám. Mé cesty mi vlastně ukázaly, že člověk by měl žít tam, kde se narodil.“
