Každé ráno se úderem půl deváté scházejí na recepci obřího byznyscentra. Čeká je běžný pracovní den. Češka Barbora bude se svým týmem zase pátrat po lidech, kteří byli během války nasazeni na nucené práce a dnes mají nárok na finanční odškodnění. Peruánka Luisa Marina bude celý den zvedat telefon a odpovídat na dotazy lidí, kteří volají do informačního centra. A Švéd Urban se bude starat, aby veškeré zprávy z ústředí IOM plynuly všemi směry hladce, srozumitelně a bez zádrhelů.
IOM je mezinárodní organizace pro migraci. Sídlí v Ženevě a zabývá se problémy migrace a různými aspekty, jež se stěhováním osob souvisejí. A kdo jsou lidé, kteří pro IOM pracují?
„Jsme vlastně také migranti,“ smějí se Luisa Marina, Barbora i Urban a do jisté míry to myslí vážně. Od svých ,klientů‘ se ovšem liší v tom zásadním – svůj způsob života si vybrali svobodně. Žijí v Ženevě, pracují v mezinárodních organizacích, většinu dne tráví v jejich prosklených kancelářích. Žijí tu sami pro sebe, ale i pro druhé. Vědí, že jsou ve Švýcarsku dočasně, jen netuší, jak dočasně to přesně je.
Ženevu a zvláštní svět ,dobrovolných imigrantů‘, kteří se na dálku snaží ze svých kanceláří pomáhat lidem z celého světa, jsem poznala díky přítelkyni Barboře.
Barbora začala pracovat pro IOM před pěti lety. V rámci ,German Forced Labour Compensation Programme‘ měla nejprve se svým týmem navrhnout strategii a pak podle ní vyhledávat lidi, kteří byli za druhé světové války nuceně nasazeni na práci, mučeni v koncentračních táborech anebo přišli kvůli Němcům ve válečném konfliktu o majetek, a dnes jsou rozprchlí po celém světě. Měla za úkol vymyslet, jak tyto lidi co nejlépe a přitom jednoduše informovat o tom, že mají nárok na finanční odškodnění a co mají udělat, aby peníze získali. Barbora se této práci věnuje už pět let a se svým týmem ještě zdaleka není u konce. Jezdím za ní občas do Ženevy, a tak jsem se jejím prostřednictvím mohla seznámit také s Luisou Marinou a Urbanem.
Peruánka Luisa Marina mluví plynně španělsky, anglicky, francouzsky, portugalsky, italsky a německy. Pracuje v klientském informačním oddělení IOM, zvedá tedy telefony, píše e-maily a vlastně po celé dny naslouchá příběhům lidí různých národností, ras i vyznání. Jsou to někdy hrozné příběhy. Mezi Luisiny ,klienty‘ patří například lidé, kteří přežili pseudolékařské pokusy nacistů v koncentračních táborech.
A co v ústředí IOM dělá Urban? Stará se o to, aby informace získané od lidí, kteří do ženevské centrály volají a hledají radu nebo pomoc, nezapadly, ale byly okamžitě k dispozici všem misím IOM.
Všichni tři se každý den potkávají na chodbách skleněného centra. Spolu s nimi tu pracují stovky dalších lidí. Přijeli sem, aby pomáhali druhým, získávali zkušenosti či odborné znalosti, anebo je do Ženevy přivedla prostě jen touha změnit na čas styl života i působiště. Motivace se možná různí, ale úkol je těmto lidem dnes už společný: jsou všichni na jedné lodi, respektive pod vlajkami světových organizací, jež mají v popisu práce starat se o blaho lidstva a být nápomocny všem trpícím, pronásledovaným a nemocným. V Ženevě mají svá ústředí kromě IOM také Světová zdravotnická organizace (WHO), Mezinárodní organizace práce, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), Mezinárodní Červený kříž a sídlí tu také jedno z center OSN, které má v popisu práce kontrolu nad dodržováním lidských práv.
V Ženevě můžete tedy pracovat třeba pro WHO a večer usínat s dobrým vědomím, že zachraňujete život mnoha afrických dětí. Můžete bojovat proti obchodu se ženami a radovat se, že díky vaší informační kampani se dívky nenechávají už tak snadno zlákat k atraktivní práci tanečnice v italském klubu. Můžete se starat o rekvalifikační programy pro imigranty a alespoň zčásti jim tak pomoci začlenit se do nové společnosti…
Barbora patří přesně k tomuto typu lidí. Dříve působila v české, bosenské, maďarské a bulharské misi IOM a podílela se na programu prevence obchodu s lidmi.
Nabídku ze ženevské centrály dostala poté, co se jí tyto kampaně podařilo dovést do úspěšného konce. „Na této – řekněme – kariéře jsem nijak plánovitě nepracovala. Kdybych se ale nedostala ke kampaním pro IOM, zřejmě bych stejně dělala něco podobného, z čeho bych měla pocit potřebnosti a naplnění,“ vysvětluje své počínání.
Luisa Marina přijela do Ženevy před 15 lety, původně jen navštívit sestru a zdokonalit se ve francouzštině. Návrat do Peru jí zkomplikovalo setkání s mužem, do něhož se zamilovala. Dnes se směje, když říká, že se nevrátila domů kvůli svému budoucímu exmanželovi. Když zůstala se dvěma dětmi sama, neměla naštěstí potíže s hledáním zaměstnání. Se znalostí několika jazyků se skvěle uplatnila u IOM. Přiznává, že právě tato práce, byť je velmi časově i psychicky náročná, je důvodem, který ji stále drží v Ženevě. Navíc jí poskytuje dostatek prostředků k tomu, aby se dokázala postarat o dcery Danielu a Alessii.
Nejpragmatičtější přístup k věci má Urban: „Pracoval jsem ve stejném oboru doma, vážně mě moc baví. Pak jsem si čistě náhodou přečetl v novinách, že ženevská IOM vypisuje výběrové řízení. Tak jsem to zkusil a pokus vyšel. Pár let tu pobudu.“
Co se kosmopolitnosti týká, nemohou se ani milionové metropole jako Praha, Řím nebo Paříž srovnávat se sotva dvousettisícovou Ženevou. Ve městě u modravého jezera žije dnes neuvěřitelná směsice lidí z celého světa. Na první pohled vedou velmi zajímavý způsob života.
Mají práci, které dávají všechno a o níž nemusí pochybovat, jestli má, nebo nemá smysl. Vědí, že jsou prospěšní jiným. Přitom jsou osobně nezávislí, v Ženevě bydlí na velmi dobré adrese a stýkají se se zajímavými lidmi, cítí se tedy jistě i úspěšní (a to doslova v mezinárodních rozměrech).
Druhý pohled už nevyznívá tak růžově, i když je zarámován do ženevského poklidu, solidnosti a blahobytu. Co je nejtíživější pro cizince, kteří tady pracují? Žijí daleko od svých blízkých. Rodiče, přátelé, sourozenci, ale i partneři zůstali doma, některé vztahy už přestaly existovat anebo se potácejí na hraně zapomnění… „Málokdo z nás ví, jak dlouhou dobu v Ženevě stráví, a tak se tady člověku ani nechce navazovat nějaký vztah,“ říká Urban. „Nechcete žít přece s někým jen proto, že neumíte být sami! A protože víte, jak těžké je vůbec s někým plánovat společnou budoucnost, ani se vázat nemůžete. Nechci hodit jednou všechno za hlavu, od základu změnit sebe, svou práci i život a následovat případného partnera.“
V Ženevě jsou tedy lidé sice většinou sami, ale přitom se stýkají se spoustou přátel a známých, většinou kolegů z práce, a s nimi si vytvářejí nový svět. „Je to tady takový dětský prázdninový tábor, všichni jsou rozpustilí, užívají si, ale někde uvnitř vědí, že tyhle prázdniny nebudou trvat věčně,“ dodává Barbora. „Taky netrvají. Jednou ráno se vzbudíte a lidé, které jste tady potkali nebo našli, na které jste si zvykli a se kterými si velmi rozumíte, jsou pryč. Skončila jim mise, a tak se buď vrátili domů, anebo nastoupili k jiné misi – třeba na Filipínách.“ Luisa Marina žije v Ženevě déle než Barbora nebo Urban, ale jako oni si také ještě nedokázala zvyknout. „V Peru jsem vyrůstala uprostřed velmi silných vztahů, obklopena velkou rodinou a mnoha přáteli. Díky blízkým byla všechna moje trápení jakoby dělená a radosti násobené. V Ženevě jsem na veškerou odpovědnost za holčičky sama. A to je těžké.“
Jak se dá čelit té podivné ženevské samotě? Lidé z IOM a dalších institucí se snaží vytvořit si alespoň jakési komunity, systémem života skutečně trochu připomínající prázdninové tábory nebo vysokoškolské koleje. Kolegové z práce se zvou na obědy a večeře, někdy spolu i vaří, často sportují, scházejí se o víkendech… „V zimě je to jasné. Bydlíme čtyřicet kilometrů od nejúžasnějších lyžařských center v Evropě, a tak všichni lyžujeme,“ směje se Barbora. Urban jezdí s přáteli na jazzový festival v Montreaux, Luisa Marina je zase ráda zve domů: „Čas od času připravíme peruánský večírek, Daniela s Alessií tančí a zpívají, já podávám jihoamerické lahůdky.“
Ať přítomnost v Ženevě zvládají s úsměvem, nebo občas se slzami v očích, přede všemi stojí otázka: Co bude za pět, deset let? Až skončí program, na kterém se v mezinárodní instituci podílejí, vrátí se třeba domů a budou zase na začátku. A ten nebude nijak lehký, to si všichni asi uvědomují. Díky zkušenostem ze Švýcarska bude možná obtížné najít doma zaměstnání, které by mohli považovat za výzvu. Když to nezvládnou, možná se z nich stanou věční stopaři po zeměkouli, kteří budou hledat uplatnění v dalších a dalších mezinárodních strukturách.
„Nepřemýšlím o budoucnosti, teď jsem tady,“ pokrčí rameny Urban, ale pak přizná, že se rád vrátí domů, do Švédska.
Luisa Marina se rozhodla zůstat v Ženevě: „Moje holčičky se tu cítí doma, narodily se tu, jsou tu spokojené. Vím, že v Peru by bylo obtížné najít práci, která by mi umožnila poskytnout dcerám srovnatelné zázemí. V tomto směru nemám co zvažovat. Ženeva je pro moje děti a dnes i pro mne prostě ideální místo, ať už mluvíme o bezpečnosti, možnostech vzdělání, lékařské péči nebo životním prostředí. Do Peru se už vrátit nemůžu.“
A co moje přítelkyně Barbora, rodilá Pražanka? Zrovna teď zvažuje cestu do Malajsie, kde IOM zahajuje další ze svých misí. Usmívá se, když říká: „Ještě nevím, jestli tam opravdu pojedu. Ať už bude moje další působiště kdekoli, nechtěla bych každopádně to, co jsem se naučila, zahodit. Chci své zkušenosti předávat dál, a být tak prospěšná pro jiné.“
Jak najít svou misi
Potřebujete touhu, znalost několika jazyků a ambici být nejlepší v oboru.
V mezinárodních organizacích v Ženevě dnes už pracují desítky Čechů. Předpokladem pro to, abyste mohli rozšířit jejich řady a získat smysluplnou práci, je být výborný ve srovnatelném oboru ve své zemi. Při zahraničních misích se především uplatní špičkoví sociologové, lékaři, právníci, ale velká poptávka je i po odborném technickém personálu. Pochopitelně, všichni adepti musí být jazykově skvěle vybaveni. Mluvíte-li tedy několika jazyky (samozřejmostí je dokonalá znalost angličtiny a francouzštiny, další jazyky jsou jen vaše plus) a máte touhu pomáhat potřebným z celého světa, můžete se o místo v ženevských centrálách začít ucházet hned. Více informací najdete na webové stránce společné pro všechny organizace: https://jobs.un.org/Galaxy/Release3/vacancy/vacancy.aspx
IOM je mezinárodní organizace pro migraci. Sídlí v Ženevě a zabývá se problémy migrace a různými aspekty, jež se stěhováním osob souvisejí. A kdo jsou lidé, kteří pro IOM pracují?
„Jsme vlastně také migranti,“ smějí se Luisa Marina, Barbora i Urban a do jisté míry to myslí vážně. Od svých ,klientů‘ se ovšem liší v tom zásadním – svůj způsob života si vybrali svobodně. Žijí v Ženevě, pracují v mezinárodních organizacích, většinu dne tráví v jejich prosklených kancelářích. Žijí tu sami pro sebe, ale i pro druhé. Vědí, že jsou ve Švýcarsku dočasně, jen netuší, jak dočasně to přesně je.
Ženevu a zvláštní svět ,dobrovolných imigrantů‘, kteří se na dálku snaží ze svých kanceláří pomáhat lidem z celého světa, jsem poznala díky přítelkyni Barboře.
Barbora začala pracovat pro IOM před pěti lety. V rámci ,German Forced Labour Compensation Programme‘ měla nejprve se svým týmem navrhnout strategii a pak podle ní vyhledávat lidi, kteří byli za druhé světové války nuceně nasazeni na práci, mučeni v koncentračních táborech anebo přišli kvůli Němcům ve válečném konfliktu o majetek, a dnes jsou rozprchlí po celém světě. Měla za úkol vymyslet, jak tyto lidi co nejlépe a přitom jednoduše informovat o tom, že mají nárok na finanční odškodnění a co mají udělat, aby peníze získali. Barbora se této práci věnuje už pět let a se svým týmem ještě zdaleka není u konce. Jezdím za ní občas do Ženevy, a tak jsem se jejím prostřednictvím mohla seznámit také s Luisou Marinou a Urbanem.
Peruánka Luisa Marina mluví plynně španělsky, anglicky, francouzsky, portugalsky, italsky a německy. Pracuje v klientském informačním oddělení IOM, zvedá tedy telefony, píše e-maily a vlastně po celé dny naslouchá příběhům lidí různých národností, ras i vyznání. Jsou to někdy hrozné příběhy. Mezi Luisiny ,klienty‘ patří například lidé, kteří přežili pseudolékařské pokusy nacistů v koncentračních táborech.
A co v ústředí IOM dělá Urban? Stará se o to, aby informace získané od lidí, kteří do ženevské centrály volají a hledají radu nebo pomoc, nezapadly, ale byly okamžitě k dispozici všem misím IOM.
Všichni tři se každý den potkávají na chodbách skleněného centra. Spolu s nimi tu pracují stovky dalších lidí. Přijeli sem, aby pomáhali druhým, získávali zkušenosti či odborné znalosti, anebo je do Ženevy přivedla prostě jen touha změnit na čas styl života i působiště. Motivace se možná různí, ale úkol je těmto lidem dnes už společný: jsou všichni na jedné lodi, respektive pod vlajkami světových organizací, jež mají v popisu práce starat se o blaho lidstva a být nápomocny všem trpícím, pronásledovaným a nemocným. V Ženevě mají svá ústředí kromě IOM také Světová zdravotnická organizace (WHO), Mezinárodní organizace práce, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), Mezinárodní Červený kříž a sídlí tu také jedno z center OSN, které má v popisu práce kontrolu nad dodržováním lidských práv.
V Ženevě můžete tedy pracovat třeba pro WHO a večer usínat s dobrým vědomím, že zachraňujete život mnoha afrických dětí. Můžete bojovat proti obchodu se ženami a radovat se, že díky vaší informační kampani se dívky nenechávají už tak snadno zlákat k atraktivní práci tanečnice v italském klubu. Můžete se starat o rekvalifikační programy pro imigranty a alespoň zčásti jim tak pomoci začlenit se do nové společnosti…
Barbora patří přesně k tomuto typu lidí. Dříve působila v české, bosenské, maďarské a bulharské misi IOM a podílela se na programu prevence obchodu s lidmi.
Nabídku ze ženevské centrály dostala poté, co se jí tyto kampaně podařilo dovést do úspěšného konce. „Na této – řekněme – kariéře jsem nijak plánovitě nepracovala. Kdybych se ale nedostala ke kampaním pro IOM, zřejmě bych stejně dělala něco podobného, z čeho bych měla pocit potřebnosti a naplnění,“ vysvětluje své počínání.
Luisa Marina přijela do Ženevy před 15 lety, původně jen navštívit sestru a zdokonalit se ve francouzštině. Návrat do Peru jí zkomplikovalo setkání s mužem, do něhož se zamilovala. Dnes se směje, když říká, že se nevrátila domů kvůli svému budoucímu exmanželovi. Když zůstala se dvěma dětmi sama, neměla naštěstí potíže s hledáním zaměstnání. Se znalostí několika jazyků se skvěle uplatnila u IOM. Přiznává, že právě tato práce, byť je velmi časově i psychicky náročná, je důvodem, který ji stále drží v Ženevě. Navíc jí poskytuje dostatek prostředků k tomu, aby se dokázala postarat o dcery Danielu a Alessii.
Nejpragmatičtější přístup k věci má Urban: „Pracoval jsem ve stejném oboru doma, vážně mě moc baví. Pak jsem si čistě náhodou přečetl v novinách, že ženevská IOM vypisuje výběrové řízení. Tak jsem to zkusil a pokus vyšel. Pár let tu pobudu.“
Co se kosmopolitnosti týká, nemohou se ani milionové metropole jako Praha, Řím nebo Paříž srovnávat se sotva dvousettisícovou Ženevou. Ve městě u modravého jezera žije dnes neuvěřitelná směsice lidí z celého světa. Na první pohled vedou velmi zajímavý způsob života.
Mají práci, které dávají všechno a o níž nemusí pochybovat, jestli má, nebo nemá smysl. Vědí, že jsou prospěšní jiným. Přitom jsou osobně nezávislí, v Ženevě bydlí na velmi dobré adrese a stýkají se se zajímavými lidmi, cítí se tedy jistě i úspěšní (a to doslova v mezinárodních rozměrech).
Druhý pohled už nevyznívá tak růžově, i když je zarámován do ženevského poklidu, solidnosti a blahobytu. Co je nejtíživější pro cizince, kteří tady pracují? Žijí daleko od svých blízkých. Rodiče, přátelé, sourozenci, ale i partneři zůstali doma, některé vztahy už přestaly existovat anebo se potácejí na hraně zapomnění… „Málokdo z nás ví, jak dlouhou dobu v Ženevě stráví, a tak se tady člověku ani nechce navazovat nějaký vztah,“ říká Urban. „Nechcete žít přece s někým jen proto, že neumíte být sami! A protože víte, jak těžké je vůbec s někým plánovat společnou budoucnost, ani se vázat nemůžete. Nechci hodit jednou všechno za hlavu, od základu změnit sebe, svou práci i život a následovat případného partnera.“
V Ženevě jsou tedy lidé sice většinou sami, ale přitom se stýkají se spoustou přátel a známých, většinou kolegů z práce, a s nimi si vytvářejí nový svět. „Je to tady takový dětský prázdninový tábor, všichni jsou rozpustilí, užívají si, ale někde uvnitř vědí, že tyhle prázdniny nebudou trvat věčně,“ dodává Barbora. „Taky netrvají. Jednou ráno se vzbudíte a lidé, které jste tady potkali nebo našli, na které jste si zvykli a se kterými si velmi rozumíte, jsou pryč. Skončila jim mise, a tak se buď vrátili domů, anebo nastoupili k jiné misi – třeba na Filipínách.“ Luisa Marina žije v Ženevě déle než Barbora nebo Urban, ale jako oni si také ještě nedokázala zvyknout. „V Peru jsem vyrůstala uprostřed velmi silných vztahů, obklopena velkou rodinou a mnoha přáteli. Díky blízkým byla všechna moje trápení jakoby dělená a radosti násobené. V Ženevě jsem na veškerou odpovědnost za holčičky sama. A to je těžké.“
Jak se dá čelit té podivné ženevské samotě? Lidé z IOM a dalších institucí se snaží vytvořit si alespoň jakési komunity, systémem života skutečně trochu připomínající prázdninové tábory nebo vysokoškolské koleje. Kolegové z práce se zvou na obědy a večeře, někdy spolu i vaří, často sportují, scházejí se o víkendech… „V zimě je to jasné. Bydlíme čtyřicet kilometrů od nejúžasnějších lyžařských center v Evropě, a tak všichni lyžujeme,“ směje se Barbora. Urban jezdí s přáteli na jazzový festival v Montreaux, Luisa Marina je zase ráda zve domů: „Čas od času připravíme peruánský večírek, Daniela s Alessií tančí a zpívají, já podávám jihoamerické lahůdky.“
Ať přítomnost v Ženevě zvládají s úsměvem, nebo občas se slzami v očích, přede všemi stojí otázka: Co bude za pět, deset let? Až skončí program, na kterém se v mezinárodní instituci podílejí, vrátí se třeba domů a budou zase na začátku. A ten nebude nijak lehký, to si všichni asi uvědomují. Díky zkušenostem ze Švýcarska bude možná obtížné najít doma zaměstnání, které by mohli považovat za výzvu. Když to nezvládnou, možná se z nich stanou věční stopaři po zeměkouli, kteří budou hledat uplatnění v dalších a dalších mezinárodních strukturách.
„Nepřemýšlím o budoucnosti, teď jsem tady,“ pokrčí rameny Urban, ale pak přizná, že se rád vrátí domů, do Švédska.
Luisa Marina se rozhodla zůstat v Ženevě: „Moje holčičky se tu cítí doma, narodily se tu, jsou tu spokojené. Vím, že v Peru by bylo obtížné najít práci, která by mi umožnila poskytnout dcerám srovnatelné zázemí. V tomto směru nemám co zvažovat. Ženeva je pro moje děti a dnes i pro mne prostě ideální místo, ať už mluvíme o bezpečnosti, možnostech vzdělání, lékařské péči nebo životním prostředí. Do Peru se už vrátit nemůžu.“
A co moje přítelkyně Barbora, rodilá Pražanka? Zrovna teď zvažuje cestu do Malajsie, kde IOM zahajuje další ze svých misí. Usmívá se, když říká: „Ještě nevím, jestli tam opravdu pojedu. Ať už bude moje další působiště kdekoli, nechtěla bych každopádně to, co jsem se naučila, zahodit. Chci své zkušenosti předávat dál, a být tak prospěšná pro jiné.“
Jak najít svou misi
Potřebujete touhu, znalost několika jazyků a ambici být nejlepší v oboru.
V mezinárodních organizacích v Ženevě dnes už pracují desítky Čechů. Předpokladem pro to, abyste mohli rozšířit jejich řady a získat smysluplnou práci, je být výborný ve srovnatelném oboru ve své zemi. Při zahraničních misích se především uplatní špičkoví sociologové, lékaři, právníci, ale velká poptávka je i po odborném technickém personálu. Pochopitelně, všichni adepti musí být jazykově skvěle vybaveni. Mluvíte-li tedy několika jazyky (samozřejmostí je dokonalá znalost angličtiny a francouzštiny, další jazyky jsou jen vaše plus) a máte touhu pomáhat potřebným z celého světa, můžete se o místo v ženevských centrálách začít ucházet hned. Více informací najdete na webové stránce společné pro všechny organizace: https://jobs.un.org/Galaxy/Release3/vacancy/vacancy.aspx
