Profesor Machovec jednou řekl, že žena, která si váží sama sebe a svého ‚genetického materiálu‘, ovládá umění oddalování.
„I ta slepice přece kličkuje, když utíká před kohoutem,“ řekl doslova.
Proč ovšem dnešní ženy až příliš často berou projevy mužského zájmu okamžitě tak, jako by se týkaly přímo té které dotyčné? I povrchní úvahou může přece dospět k tomu, že ji nemůže znát, když po pěti minutách společně prožitých v tramvaji mladík, stojící vzadu na plošině, přistoupí k dívce a začne se jí dvořit. Nebo se snad domnívá, že ten mladík je jasnovidec, který je okouzlen hloubkou její duše?
Samozřejmě že hlavní důvod, proč se to ženám děje, pojmenoval už profesor Machovec zcela přesně – neváží si samy sebe. A ve skrytu duše jsou lapeny na tuto vějičku. Muži o ně projevují zájem, to tedy znamená, že nejsou až tak nicotnými bytostmi, za které se ve skrytu duše považují.
Modelová situace tedy vypadá asi takto: v té pomyslné tramvaji se potkává žena, která nemá ráda sama sebe, s mladíkem, který k sobě také nemá dobrý vztah. On se cítí být k ní přitahován – je to přece žena, a navíc pohledná –, co kdyby si zkusil s ní něco začít? Posílil by tím své sebevědomí. Právě proto okamžitě dává svůj zájem najevo, což ji velmi potěší, ovšem přece jen jí fungují instinkty alespoň do té míry, že si jej nějakou dobu drží od těla, čímž jej velmi motivuje ke zdolání jejího odporu.
Psychologové v těchto případech konstatují, že největší úspěchy v navazování vztahů mají muži, kteří dovedou o ženu co nejdéle projevovat vytrvalý zájem. Pozoruhodné přitom je, že právě tohle obvykle nejlépe dovedou muži s nízkým sebevědomím. Žena po čase začíná věřit tomu, že tento muž – ačkoli už dávno postřehla, že si s ním vlastně příliš nerozumí – má o ni opravdu vážný zájem. Ostatně onen muž už tomu po nějaké době také sám věří.
Dochází tak k paradoxním situacím, ve kterých se méněcenní muži nejlépe dovedou sblížit se sebevědomými ženami, a naopak.
Situace se však začne proměňovat, když spolu ti dva onen ‚vážný‘ vztah opravdu navážou. Ona zřejmě začne pociťovat, že jeho vztah k ní vlastně není osobní. Je pro něj v nejlepším případě sexuálním objektem a pečující bytostí, jenže důvěrnost a blízkost se stále jaksi nedostavuje. A přitom právě trvalý a prohlubující se prožitek vzájemné blízkosti je podle mne jediným vnitřním kritériem skutečně naplňujícího vztahu. Proto se žena pomalu začíná rozhlížet, zda její vyvolený princ nemůže být někde jinde. Ví, že by to dělat neměla, možná už spolu dokonce založili rodinu, ale nějak si nemůže pomoci. Za čas jsou pro ni možná všichni ostatní muži přitažlivější než ‚ten její‘. Onen muž už ostatně také není tímto vztahem naplňovaný. Jeho nejsilnější pocit by mohla vyjádřit snad nejzásadnější mantra dějin mužského ducha – moje žena mi nerozumí.
Jelikož i on se už dávno rozhlíží, a nejen rozhlíží, mohl také zjistit, že mnoho žen právě na tuto mantru velmi silně reaguje – tvoje žena ti nerozumí, ach, jak já ti rozumím…
A postupně jsme všichni více a více zaplétáni do složitých vztahových peripetií, které tak krásně vyjádřil jeden renesanční myslitel, když řekl: „Neměli bychom spát s ženami svých přátel. Dobrá. Ale jak se dostat k ženám svých nepřátel?“
Proto lze doporučit všem ženám, aby opravdu vyčkaly ve své oprávněné rezervovanosti a nebraly mužský zájem jako něco, co má od první chvíle osobní charakter. Vždyť tím sebe i nás připravují o radost, kterou může přinášet nevinné flirtování.
Všimněme si, kam v tomto ohledu dospěla situace třeba v takové Americe, kde může být muž souzen za to, že podal ženě tužku, která jí upadla na zem. To je snad dostatečně odstrašující příklad…
