Často můžeme zaslechnout – zejména z ženské strany - jakýsi povzdech, který vyznívá přibližně v tom smyslu, že příroda je k ženám nespravedlivá. Proč? Především – ženy stárnou rychleji než muži. Jako by Příroda s ženami počítala pouze do té doby, dokud jsou schopny přijít do jiného stavu. Jakmile však přestanou ‚mít své dny’, zdá se jim, že se o ně přestávají zajímat muži i Příroda. Kdysi v dávném pravěku možná byly takové ženy vypuzeny z kmene a předhozeny šelmám jako každý, kdo už nemůže být ničím užitečný. Jenže i v současnosti se mnoho žen v této situaci cítí velmi podobně.
Zkusme si ale položit otázku, proč se vlastně této choulostivé a jistě velmi náročné etapě v životě žen říká – přechod. Odkud kam se asi přechází? Od plodnosti k neplodnosti? Od užitečnosti k neužitečnosti?
Stejně, jako je tomu pokaždé, můžeme i v této situaci nahlížet na její podstatu ze dvou stran. Jestliže bylo vědomí dotyčné ženy připoutáváno k vnějškovým atributům života, pak se skutečně cítí být vyřazena ze života jako takového. Možná začne ve zvýšené míře využívat technických a technologických vymožeností, které jí současný stav vědy a techniky nabízí. Něco si nechá zvětšit a něco zase zmenšit. Začíná děsivá soutěž mezi generacemi žen, která z nich vlastně může být déle přitažlivá. Hlavně u těch starších to může znamenat závody v tom, co všechno jsou schopny nechat se svým tělem dělat.
Bývají to smutné případy toho, jak daleko může dojít připoutanost k vnějškovosti a fyzickému povrchu. Jako doklad toho, jak prastará je to otázka, existuje pohádka o Sněhurce a kouzelném zrcadlu, které královně jednoho dne neodpoví na její otázku – Kdo je v celé zemi nejkrásnější – podle jejího očekávání, nýbrž ji upozorní, že je tu kdosi krásnější – Sněhurka. Tato královna se chová stejně jako každý, kdo je připoután k pouhé vnějškovosti, takže Sněhurce vyhlásí nesmiřitelnou válku, jejíž výsledek je všeobecně známý.
Zkusme si ale představit, že Sněhurka reprezentuje jakousi část vnitřního duchovního potenciálu a zrcadlo prostě královnu upozorňuje na to, že má v sobě cosi, co je třeba začít rozvíjet. Například hlubší lidství.
Jestliže tedy žena stojí na takovém přechodu, je to pro ni jistě výzva, aby se rozhodla, čemu dá vlastně přednost. A pokud se rozhodne pro rozvíjení svých duchovních potenciálů, možná časem zjistí, že se může cítit zcela žensky, a k tomu navíc ještě lidsky. Pro mne je krystalickým příkladem takové ženy, která velmi úctyhodným způsobem zvládla tuto životní křižovatku, Květa Fialová.
Samozřejmě, čistě statisticky vzato je zřejmé, jaký je asi poměr mezi těmi ženami, které se snaží dohonit vlak, když cítí, že jim ujíždí, a mezi těmi, které obrátí pozornost ke své duši a soustřeďují se na rozvoj vlastní vnitřní bytosti. Kdyby těch prvních nebylo daleko více, asi by tolik neprosperoval průmysl nejrůznějších kosmetických zásahů. A asi by také neexistovala anekdota, která ukazuje, že přece jen panuje jakési obecné povědomí o tom, která cesta může někam vést a která je slepá:
Jedna žena, která dosáhla pozdějšího středního věku, se náhle dozvěděla, že je smrtelně nemocná. Velmi lituje, že musí tak brzy zemřít. Protože je její lítost upřímná, dojme i samotného Boha, který ji navštíví a slíbí jí darovat ještě dalších třicet let života. Ona je tak nadšená, že se rozhodne tohoto daru opravdu pořádně užít. Absolvuje snad veškeré myslitelné kosmetické úpravy, zmodernizuje svůj šatník a spokojeně vyrazí do města. Jenže na přechodu pro chodce ji přejede nějaký řidič, který přehlédl červenou, takže je ta žena na místě mrtvá. Ihned po smrti zamíří k nejvyššímu a trpce mu vyčítá, že nedodržel svůj slib.
„Jejda,“ škrábe se Bůh ve svých dlouhých vousech. „Promiň. Já jsem tě nepoznal...“
