Ženy a transformace

Čím to může být, že jaksi přibývá postižených dětí? Je to stále kontaminovanějším prostředím, které samo o sobě už začíná být životu nebezpečné? Nebo je to konzumním způsobem života, který stále více oslabuje naše už tak zbídačené tělesné schránky? Může to být také vlivem trvalého a stále narůstajícího stresu, který proniká snad už i do našich koupelen… Možná je to i vlivem vzrůstajících nároků, které na své členy klade naše přetechnizovaná doba. Případně to může být prostě tím, že lidí stále přibývá. Anebo jsou prostě postižené děti čím dál víc vidět, protože pomalu mizí bariéry, které je vždy oddělovaly od takzvaně normálního světa.
Patrně to bude souhrn všech jmenovaných příčin a mnoha dalších…
Jakou výzvu tyhle odlišné děti asi přinášejí zejména svým rodičům?
Myslím, že je to prosté. Tyhle odlišné bytosti totiž nelze domestikovat. Není prostě možné aby se otec rozzuřil, když se jeho autistický syn odmítá obout, protože místo toho zkoumá už třetí den malíček své levé ruky. Samozřejmě že onen zoufalý otec se rozzuřit může, jenže tím rozhodně nedosáhne toho, aby s ním jeho syn začal více spolupracovat.
Existují přirozeně instituce, kam je možno takové děti jaksi odložit, jenže stále více rodičů raději volí tuto cestu jen jako chvilkovou úlevu, přičemž mají raději své děti v rodinné péči. To samo o sobě je velmi potěšující, stejně jako zvláštní proměny, ke kterým velmi často v těchto rodinách dochází. Jako by nastávalo jakési uvolnění a osvobození. Jako by členové rodiny v sobě objevovali hlubší kořeny lidství. A ono to skutečně může být osvobozující, jsme-li přinuceni vzdát se oněch obvyklých ambicí, které bývají spojeny s narozením dětí. Nejen, že u postižených dětí je hranice jejich reálných možností značně posunuta, především je musíme přijmout a milovat právě takové, jaké jsou.
Postižené děti představují velmi nekompromisní výzvu celému našemu systému a nastavují neúprosné zrcadlo našemu neustálému posuzování a kritizování všeho a všech. Navíc – právě proto, že nebývají spoutány přemírou racionality – si často uchovávají dětsky otevřená srdce a s tím spojenou schopnost zcela nezištné a ničím nepodmíněné lásky. Jedna indiánská šamanka, která si říká Malá babička, se přímo vrací k původnímu postoji všech přírodních národů, pro které byli tito lidé vždy posvátní. Navíc se právě z nich často stávali šamani. Malá babička říká, že postižení lidé jsou posvátní, protože pomáhají na této planetě udržovat vibraci čisté lásky.
Pokud v sobě nacházíme schopnost prožívat jejich odlišnost jako přínos, možná se nám dokonce podaří s nimi také začít otevřeněji komunikovat, což nás může jedině obohatit. Ve světle takto prohloubené komunikace pak dokonce můžeme uvidět, že tyto bytosti jsou vlastně postižené pouze deformovaností našeho chorobného systému. Nejpřesnější by asi bylo uvědomění, že jestli je na téhle planetě někdo opravdu postižený, pak jsme to spíše my se svým systémem věčných konfliktů, se svými válkami, tajnými službami, policií, armádou a jadernými zbraněmi, jež hodláme začít umisťovat snad už také v mezihvězdném prostoru.
Takzvaně postižení lidé nám ostatním prokazují neocenitelnou službu, protože často dokážou obměkčit naše zatvrzelá srdce. Snad bude tento proces postupovat dále a začneme více chápat skutečná poselství, která nám tito odlišní lidé přinášejí…