Komentáře k minulému článku – přirozeně anonymní – jsou učebnicovým příkladem jednoho duševního jevu, který je starý jako lidstvo samo a neobyčejně komplikuje naši vzájemnou komunikaci. Psychologové mu říkají projekce. Skutečně se totiž zdá, že v mnoha ohledech se chováme stejně jako například promítací přístroj v kině. Každý z nás promítá sebe sama do okolního světa, a přirozeně zejména do ostatních lidí.
To by samo o sobě ještě nemuselo vadit, kdybychom své projekce nezačali považovat za skutečnost. Jenže jak vlastně máme vůbec rozeznat nějakou objektivnírealitu? Některé objevy moderní fyziky jsou krajně znepokojivé právě z duševního hlediska. Jak se například vyrovnat s tím, že svět kolem nás vůbec není barevný? Všude kolem jsou jen různé odstíny šedi podle toho, jak ten který povrch odráží nebo pohlcuje sluneční světlo. Přitom naprostá většina z nás přece zcela reálně vidí, a hlavně prožívá barvy. Nejnovější výzkumy mozku ukazují, že vjem barevnosti skutečně vytváří teprve mozek. Proboha! Nepromítá nám tedy nějaký Demiurg celý svět i s jeho reálností a přesvědčivostí do našich mozků, zatímco naše fyzická těla jsou vězněna v kdovíjaké platónské jeskyni? Filmový matrix tedy existuje? Paranoikové všech zemí, spojte se! A kdo nám zaručí, že další vědecké objevy nepostaví na hlavu ty dosavadní?
Dobrá. Možná opravdu o takzvaném objektivním světě nic nevíme a ani vědět nemůžeme. Proč si tedy nevzít příklad z velkého řeckého filozofa, který vůbec nepotřeboval celý ten náš supermoderní technický aparát k tomu, aby vyjádřil celou svou životní zkušenost v jediné osvobozující větě: „Vím, že nic nevím.“
Hluboká duševní i duchovní nevědomost dnešních lidí se ovšem projevuje především v tom, že si vůbec neuvědomujeme, na jak vratkých základech stojí naše takzvané pravdy. Obvykle za poznání považujeme to, čím jsme kolektivně programováni a hypnotizováni. Naše duše ale rozpozná i ten nejchytřejší sebeklam, takže nám chybí prosté lidské štěstí, stejně jako pocit smyslu a naplnění. S čím větší jistotou potom vynášíme své soudy, tím hlubší vnitřní pochybnost chceme přehlušit. A čím více potlačujeme a vytěsňujeme své pochybnosti, tím jsme blíže fanatismu, který zatím nikomu nic dobrého nepřinesl.
V mezilidskékomunikaci potom s jakousi nepochopitelnou naivitou předpokládáme, že druhý člověk uvažuje stejně jako my, že má stejné priority a vůbec po všech stránkách je naší lepší nebo horší kopií. Pak jej buď obdivujeme, závidíme mu, případně jej zatracujeme do horoucích pekel.
Samozřejmě je jasné, že na druhého člověka neustále promítáme sebe sama, nemůžeme jej vůbec vnímat, takže musí zákonitě docházet k neustálým nedorozuměním. Ten druhý se buď snaží naše představy naplnit, až do úplného vyčerpání, případně nám je hází zpět na hlavu a ještě k tomu přidává své vlastní projekce, takže výsledkem je skutečný a naprostý chaos, kterému jsme se naučili říkat život, ačkoli se skutečným životem má jen pramálo společného.
Co kdybychom místo této vnitřní i vnější arogance začali více pěstovat vědomí, že druhý člověk představuje zcela samostatný vesmír? Je tedy pro nás Tajemstvím. Stejně jako my pro něho. Navíc se sem přišel možná naučit něco zcela jiného než my? Co kdybychom se učili druhému člověku opravdu naslouchat? Samozřejmě bychom přitom museli omezit své nutkavé komentáře a arogantní potřebu neustále ty druhé – a přirozeně i sebe sama – posuzovat. Co kdybychom svět a lidi prostě přijali do svého srdce takové, jaké je vidíme? Hmmm. Kolik lidí už takové návrhy předkládalo, že? A my jsme si vždycky řekli: „Ano. Ten to krásně řekl.“ Nebo jsme si řekli: „Jistě, ale to přece nejde.“ Případně: „Cože? Vůbec nerozumím.“ A podobně. Takže žijeme, jak žijeme… Naštěstí je kolem nás pořád dost těch, na které můžeme ukazovat a při tom je posuzovat a odsuzovat, dokonce je můžeme i trestat. Kupodivu si při tom neklademe tu jedinou smysluplnou otázku: Jak to, že nic z toho nepomáhá zlepšení našeho života ani našich vztahů?
Když se krátce po politickém převratu diskutovalo o zrušení trestu smrti, moje babička, tehdy již skoro devadesátiletá žena, která zažila obě světové války, byla zneklidněna představou, že by skutečně tento trest přestal existovat. Říkal jsem jí tehdy, že je to přece jen poněkud zarážející, když se skupina klidných a klinicky zcela příčetných lidí rozhodne nechat usmrtit jiného člověka, a dokonce v tom spatřuje něco společensky prospěšného. Když někdo někoho zabije v afektu, dokážu to snad ještě nějak lidsky pochopit, ale rozhodnout o něčem takovém jakousi chladnou úvahou…
Podívala se na mne, jako bych zrovna přiletěl z Marsu: „Sama bych je věšela.“ Na to jsem opravdu nenašel odpověď. Odcházela krmit králíky, ale ještě jednou se vrátila.
„Víš, proč je to na světě tak špatné?“
„To opravdu nevím. Už tak dlouho se na to snažím přijít.“
„Protože nejsou všichni jako já…“
Pjér la Šé'z, hlubinný psycholog, muzikant, divadelník a spisovatel. Sympatizuje s návratem k přírodě.
