V diskusi, která se rozvinula kolem minulého článku, se čtenářka Erika zmínila o velmi zajímavé eventualitě mužské transformace. Čím dál vyššímu počtu myslících a cítících lidí, kteří momentálně žijí na této planetě, začíná být více a více zřejmé, že je třeba cosi zásadního na našem životním způsobu změnit. Je evidentní, že naše egoistická mysl, pramenící pouze z egoistického rozumu, již neumí tomuto světu dát nic zajímavého. Žádnou skutečnou vizi. Jakmile však naše mysl začíná proudit ze srdce, náš svět se zásadně mění. Od konkurence všech se všemi přecházíme ke spolupráci. V tomto ohledu jsou ženy momentálně rozhodujícím prvkem, protože vzhledem k jejich vědomému založení nebývají pro ně sociální otázky pouhou proklamací, nýbrž jakousi bytostnou skutečností.
Praktikující psychoterapeuti obvykle zjišťují, že ženy jsou daleko ochotnější k dialogu i ke spolupráci na zlepšení svého vztahového prostředí. Jestiže je zdrojem problému mužská arogance, nebývá třeba počítat s tím, že by se takový muž ochotně dostavil k lékaři. V době, která dohrává své poslední patriarchální peripetie, existuje stále mnoho mužů, kteří odmítají připustit změnu a s pozoruhodnou tvrdošíjností trvají na patriarchálním modelu v soužití mužů a žen. Čím více nevědomě cítí neudržitelnost svého stanoviska, tím více fanatismu se u nich projevuje. Právě v tomto ohledu pro ně může být ženská citovost nesmírně léčivá.
Jednou jsem zažil při skupinové léčbě neuróz velmi pozoruhodný příklad takové terapie. Mezi asi dvanácti pacienty se objevil muž, který působil tak, jako by patřil někam do pravěku – ovšem do onoho pravěku, jak si ho obvykle představuje náš společný předsudek. Do oněch fantaskních dob, ve kterých si muž vybral ženu tím, že ji omráčil kyjem a odvlekl do své jeskyně, kde mu ona pak po zbytek svého ubohého života otrocky posluhovala.
Tento pacient měl léčbu nařízenou soudně, protože opravdu brutálně napadl svou ženu, což naštěstí ostatní netušili. Jinak by totiž na něj zejména ženy jen sotva reagovaly s jakousi až mateřskou shovívavostí. Onen muž totiž svůj značně svérázný postoj projevil hned na první skupinové terapii.
Po obvyklých úvodních, poněkud rozpačitých komunikačních předehrách si tento dvoumetrový rozložitý alfa samec vzal slovo. Vysvětlil přítomným ženám, které ostatně i v této skupině tvořily výraznou většinu, že jsou slepice, které mají především držet krok a zobák. Muž je vládce a lovec, který přináší domů kořist. Na ženě zůstává, aby tiše a spořádaně dohlížela na pořádek v jeskyni, připravovala jídlo a ve volném čase žvýkala kůže. Tento muž zcela přehlížel tiché zděšení žen, které sice nejprve zkoušely poněkud chabě argumentovat, ovšem rychle to vzdaly, když zjistily, že po chlapákovi jejich argumenty stékají jako voda po labutím peří. Tak plynul čas, až uběhlo pět týdnů. Muž – vládce pronášel své monotónní monology a ženy si tiše vyměňovaly soucitné pohledy.
Pak nastal poslední den terapie, kterou onomu muži vyměřil soud. Vše se opakovalo zdánlivě beze změny, až náhle přišlo cosi jako zázrak. Mužův mechanický proud řeči se náhle zpomalil, až se zcela zarazil. Náhle nebyl schopen dalšího slova, ačkoli mu již dávno nikdo ani neoponoval. Zajíkl se a jakoby zasažen čímsi nenadálým se kolem sebe rozhlížel. „Bože, já jsem úplný idiot…“ vyhrkl a konečně se rozplakal. Ženy se začaly usmívat a jaly se jej nadšeně uklidňovat.
Samozřejmě nevím, jak se příběh tohoto muže rozvíjel dál. Zda tuto chvíli jakéhosi náhlého zjasnění opět vytěsnil, nebo naopak proměnil svůj život a vyšel z oné ponuré jeskyně, kterou dosud vnitřně obýval. Ale jsem si skoro jistý, že jako ten nejvíce léčivý faktor v tomto případě zapůsobila citová atmosféra, kterou po dlouhou dobu vytvářely ženy, sedící okolo tohoto atavistického tyranosaura.
Občas si takhle zkouším představovat vědomí matky země. Tiše a láskyplně obklopuje naši ignorantskou zpohodlnělost a jen čeká... čeká na Zázrak?
Pjér la Šé'z, hlubinný psycholog, muzikant, divadelník a spisovatel. Sympatizuje s návratem k přírodě.
