„Můžete mi vysvětlit, proč můj muž nenajde na svém pracovním stole rozečtenou knihu jen proto, že jsem mu ji při úklidu posunula o deset centimetrů?“ zeptala se mne jednou sympatická paní.
Zdánlivě nevinná otázka. Ženám to skutečně připadá, že jejich muži musejí trpět parciální slepotou, protože opravdu nevidí věci, které mají přímo před očima. Já například nejsem schopen objevit v ledničce máslo, ačkoli podle mé ženy se na něj přímo dívám. Možná se na něj dívám, ale prostě ho nevidím. A hlavně – dívám se přesně na to místo, na které jsem máslo naposledy položil. Naivně totiž očekávám, že tam bude ještě pořád ležet. Můj dědeček mne učil, že mám každou věc položit přesně tam, odkud jsem ji vzal. A mně to opravdu usnadňuje život. Cítím se v bezpečí, když onu věc nalézám přesně tam, kam jsem ji položil. Samozřejmě, má to i své odvrácené stránky, dané mou vlastní nedůsledností. Odhodím například něco nepotřebného na zem, ale vlastně neočekávám, že na ten odpadek ještě někdy narazím. Pak bývám poněkud překvapen, když ona věc leží několik dní stále na stejném místě a trpně vyčkává, až ji hodím mezi ostatní odpadky. Moje žena totiž právě tuto věc zcela přehlíží. Pedagogicky!!! To samozřejmě musím chápat.
Ovšem nasnadě je daleko podstatnější otázka. Milé ženy, proč hýbete našimi věcmi na našich pracovních stolech, a tím je pro nás činíte neviditelnými? Proč nedáte máslo přesně tam, odkud jste ho vzaly? Nebo – proč se místo, které je v lednici vyhrazeno máslu, musí třikrát do měsíce změnit, aniž by se na lednici objevil jasný nápis a plánek, věštící, kde od nynějška máme máslo hledat?
Jistě. Muži i ženy mají v tomto ohledu zcela odlišné postoje k tomu, čemu říkáme řád, pořádek nebo uspořádání. Z pohledu žen tíhnou muži spíše k nepořádku, který ovšem muži chápou spíše jako dynamický systém, v němž se obvykle velmi dobře orientují, dokud nedojde k zásahu z vnějšku. Z pohledu mužů bývají zase ženy poněkud přehnaně úzkostlivé až pedantické. Dodnes jsem se zcela nevyrovnal s pocitem, který ve mně vyvolala jedna dáma, kterou jsem při průjezdu Švýcarskem spatřil zametat smetáčkem a lopatkou před domem hlínu v jakémsi křovisku.
Co je ale kořenem těchto rozdílů? Mám za to, že je to opět rozdílnost v uspořádání našich vnitřních světů. Ženy mají v sobě onu mužskou stránku – anima, který bývá pro svou nerozvinutost značně nevyzpytatelný, divoký, a tudíž nebezpečný. Tato stránka bývá natolik nevědomá, že ji ženy promítají do vnějšího světa, který jim tudíž připadá nebezpečný. Zdá se tedy být naprosto pochopitelné, když se ženy instinktivně chrání před tímto chaosem snahou dostat pod kontrolu prakticky cokoli. Animus je ovšem aktivní i tak, takže je čas od času žena náhle zasažena pocitem, že žije uprostřed stereotypu, načež sama přeskupí nábytek v celém bytě, v němž se muž po návratu ze zaměstnání nemá šanci orientovat…
Mužský přístup k řádu je jakoby více uvolněný, ovšem právě proto muž po žádných dalších změnách již netouží. Chce se přece především zabývat koncepty záchrany světa a jeho dokonalejšího uspořádání, a právě proto nutně potřebuje poslepu sáhnout po zapalovači na záchodovém splachovadle.Pastičku na myši tam opravdu neočekává. Jak tedy tyhle dva přístupy harmonicky skloubit pod jednou střechou? Ze zkušenosti vím jen o jedné možnosti. Nemohu najít máslo? Zcela jistě tu někde je. Kam jen je má milá žena mohla uložit? Vsadím se, že je ponechala někde uvnitř ledničky. A vida, tady je. Nikdy bych je na takové místo sice nedal, ale nevadí…
A na druhé straně žena při úklidu může uvažovat takto: Ale, ale… copak tu knihu neumí ani zavřít? No nic. Utřu tu aspoň prach, ať ho děti nemusejí dýchat, a odnesu ty hnijící ohryzky…Že by opravdu stačilo tak málo? Jistěže tak málo stačí. Pak se totiž můžeme vzájemně doplňovat a není nutné si konkurovat a vnucovat jeden druhému svou vlastní psychologii. Ženy tak mohou získávat víc uvolněnosti a muži zase více řádu. Nacházíte řadu výjimek z těchto obecných zjištění? Jistě. Ovšem právě to je nakonec na životě to nejzajímavější…
