V poslední době se čím dál víc žen potýká s potížemi, které pramení z jejich přirozené citlivosti a empatičnosti. Při setkání se starostmi a strastmi druhých lidí se jim nedaří své přátele a známé prostě vyslechnout, podpořit, případně jim zkusit nabídnout nějakou dobře míněnou radu. Tyto ženy si část sdílené bolesti odnášejí ve svém srdci, což se nakonec obrací proti nim samotným. Často jsou potom samy zarmoucené a zdá se jim, že na světě je pramálo radosti. Kdyby měly to štěstí a setkaly se s nějakým indiánským šamanem, asi by se jich hned zeptal: „A kdy jsi vlastně přestala tančit a zpívat? A proč znovu nezačneš?“
Jenže to se většinou neděje, a tak mnoha ženám není ani do zpěvu, ani do tance. Posmutněle a melancholicky se rozhlížejí kolem sebe a nějak z toho všeho nevidí žádnou cestu… Nakonec si ještě mohou postesknout, že je to všechno tím jejich otevřeným srdcem. Ony pomohou každému, ale kdo nakonec pomůže jim?
Možná to bude znít trochu podivně, ale takové věci prožíváme především tehdy, pokud je naše srdce otevřené jen částečně. Jsme vůči druhým lidem přístupní, ale nejsme prostupní. Naše srdce je tak otevřené jen z jedné strany, jako nějaká taška, do které ukládáme nejrůznější dojmy a bolesti druhých lidí. Jenže ony tam potom zůstávají, hromadí se, až tu tašku nedovedeme pořádně ani unést. Navíc se tam ony citové dojmy postupně mění v sentiment, takže se do nás postupně vkrádá pocit smutku a beznaděje.
Představme si, že by naše srdce bylo průchozí. Pak bychom mohli s druhými sdílet prakticky všechno, co lze sdílet společně. Ať už je to trápení, nebo třeba něco veselejšího, pustili bychom to do svého srdce, které sdílený obsah jaksi prozáří, a nic by se v nás zbytečně nehromadilo, protože by to všechno prostě pokračovalo dále svou vlastní cestou. Někdo může mít snad dojem, že je to pouhá teorie, jenže prakticky tenhle stav zná skoro každý z nás. Říkáme mu zamilovanost a naplňuje nás pocitem, že dokážeme zvládnout prakticky cokoli. Proč se asi vždycky zamilovanost zobrazovala malůvkou srdce prostřeleného šípem? No přece právě proto, že takové srdce je zcela prostupné, a tudíž nezranitelné.
Každý, kdo prožil zamilovanost, velmi dobře ví, jak se v té době radoval ze života, jak náhle velmi dobře rozuměl ostatním lidem a neváhal se rozdávat bez pocitu, že by tím o něco přicházel nebo příliš riskoval. A navíc – milovanou bytost jsme viděli jako bezmála božskou. Ano. Při zamilovanosti chápeme velmi dobře, že lásku nemůžeme ani ničím podmiňovat, ani si ji nijak vynucovat, nebo dokonce vnucovat ji druhému. Pouhá existence milovaného člověka je zdrojem neutuchajícího štěstí a dokonce i trápení má v sobě něco povznášejícího…
Kam tohle všechno zase zmizí? Proč po nějakém čase marně pátráme po onom božském miláčkovi, na jehož místě je najednou jen nějaký protiva nebo morous? Je to samozřejmě tím, že jsme své srdce neudrželi otevřené. Pod tlakem všednosti a ubíjejícího stereotypu jsme se zase vrátili ke svému původnímu stavu, takže už nežijeme naplno, ale vlastně opět jen přežíváme. Možná se na nás osud časem usměje a my se znovu zamilujeme. Existují lidé, kteří jsou zamilovaní prakticky permanentně, takže jen časem vyměňují objekty své zamilovanosti. Ovšem každá droga je časem méně a méně účinná, takže se dávky musejí zvyšovat, a lidské bytosti navíc obvykle těžko snášejí pocit, že si s nimi někdo jen zahrává.
Proto je jistě nejlepší cestou, když udržujeme své srdce zcela otevřené a průchodné. Možná nějaký ten sentiment v nás bude namítat, že je to sobectví, když na sebe nebereme trápení druhých lidí. Jenže to je typická lest, kterou uplatňuje naše ego, které potřebuje, abychom se trápili, protože negativní emoce jsou vlastně jeho potravou.
Zkusme raději to, co radí indiáni – přestaňme své ego vyživovat strachem a zlostí. Místo toho mu nabídněme lásku. Nejdřív mu asi příliš ‚chutnat‘ nebude. Ale časem se to jistě změní a spolu s potravou změní ego i svou povahu.
A díky tomu můžeme zůstávat empatičtí a vnímaví, aniž by se v nás hromadily negativní emoce. Můžeme být druhým prospěšní a nemusíme na nich být zbytečně závislí.
