Stav zamilovanosti je možná jednou z největších záhad, které nám příroda nachystala. Klinicky lze hovořit o stavu snížené příčetnosti. Slyšel jsem také, že je to lest matky přírody, protože jinak bychom se k sobě vůbec nedokázali přiblížit, ovládáni svou rozumností.
Samozřejmě je přinejmenším pozoruhodné, když vídáme známého dvacet let jen zamračeného, a on se náhle rozzáří a odchází ze vztahu, který byl důvodem oné zamračenosti. Co se to vlastně ve skutečnosti stalo?
Jak muži, tak i ženy mají v sobě skrytou opačnou část své vědomé pohlavní orientace. U mužů mluvíme o animě, která tak často byla chápána jako duše. Nevědomé mužství u žen označujeme termínem animus. Tyto síly bývají v naší psychice obvykle hluboko ukryté, a proto nevědomé. Může se ale stát, že při určitém setkání s někým, potenciálně vhodným protějškem, se animus i anima náhle prudce aktivizují, a to až natolik, že přebírají aktivitu. Naprosto přesně se této situaci říká – láska na první pohled. Znamená to asi tolik, že druhý člověk má v sobě cosi, co velmi silně rezonuje s naší animou či animem. Při první lásce dokonce vzniká něco jako otisk, takže onen člověk se potom stává na celý život ztělesněním našeho nevědomého ženství nebo mužství. Spojují se tak lidské a božské vlastnosti, které v sobě nosíme, což ovšem samo o sobě může později vytvořit silný konflikt.
V každém případě to ale vysvětluje, proč zamilovanost vnímáme jako opravdu božský stav a zároveň proč se v tomto stavu muži náhle nebrání své citovosti – usmívají se a i jinak projevují své city otevřeněji. Ženy zase silně aktivizují svůj úsudek, takže žena sice také vyzařuje do okolí štěstí zamilovanosti, zároveň však – pokud to s oním vztahem začíná myslet vážně – začíná promýšlet, zda budoucnost tohoto vztahu je opřená také o něco reálného. Jestli je, jak se někdy říká, zaparkovaná do reality.
Lze říci, že v tomto stavu muž vnímá svou partnerku beze zbytku jako svou animu a naopak. Sám se pro ni stává oním pověstným princem na bílém koni. Božství k nám sestoupilo přímo z nebe a zcela nás naplňuje. Jsme náhle velkorysí i k ostatním lidem a partner je pro nás ztělesněním našich nejtajnějších snů a přání. Vedle něho jsme neporazitelní a nebojíme se vůbec ničeho. Lásky máme na rozdávání.
Tenhle stav by zřejmě nemohl pominout, kdyby náš partner byl opravdu beze zbytku také naším nevědomým božským protějškem. Jenže on má také svou vlastní, zcela lidskou realitu, která se dříve nebo později začne prosazovat. Naše nevědomá očekávání jsou náhle zklamávána. Partner se někdy zachová dokonce jako nějaký méněcenný tvor. A tehdy se ocitáme na zcela zvláštní křižovatce. Jedna cesta vede k opuštění tohoto vztahu a hledání jiného, lepšího. Jsou lidé, kteří nezůstanou ve vztahu déle než dva roky, po které lze ještě stav zamilovanosti navzdory realitě udržet. Pak vyhledají jiný objekt a vše se opakuje.
Richard Bach ovšem popisuje v knize Most přes navždy ještě jinou variantu. Právě po odeznění stadia zamilovanosti totiž přichází příležitost náš vztah začít opravdu prohlubovat. Získáváme k realitě úplně jiný vztah, když si uvědomujeme, že ideál – anima nebo animus – je vynikající ukazatel směru, ale naprosto nesmyslný cíl. Slevujeme ze svých nároků směrem ven a prohlubujeme svůj vnitřní život. Tahle fáze může trvat různě dlouho, ale docela klidně ji můžeme vnímat jako přechod pouště. A pokud se nám společně podaří takovou poušť překonat, otevře se před námi skutečná Láska, ve které toho druhého přijímáme takového, jaký je a jakého jej vidíme – bez omezujících podmínek.
Samozřejmě se může stát i to, že se jeden druhému na té poušti ztratíme, naše cesty se rozejdou nebo se po jejím překonání neotevře zahrada Lásky, ale třeba jen dobrého přátelství, případně naše city vyhoří a žijeme jen vedle sebe jako cizinci.
Tehdy je teprve smysluplným důvod začít uvažovat o rozchodu. Obvykle se pokouším doporučovat, aby rozchod byl tím až úplně posledním, na co pomyslíme, když už jsme vyčerpali všechny možnosti. Pak totiž také ze vztahu odcházíme s čistým svědomím a nepřenášíme si nedořešené věci do dalšího spojení.
Bez zamilovanosti tedy k opravdové Lásce dojít nemůžeme, ale samotná zamilovanost k tomu ještě nestačí.
