Když se pokoušíme porozumět různorodosti lidských vztahů – a hlavně těch partnerských – můžeme nejednou pocítit jisté rozpaky. Někdo prožije v jednom vztahu celý život, jiný je střídá jako na běžícím pásu. Někdo je spokojený, jiný možná dokonce šťastný. Existují však také lidé, kteří jako by vůbec nemohli v partnerství dosáhnout pražádné harmonie. Víc než patnáct let jsem měl souseda, který byl schopen křičet na členy své rodiny v noci i několik hodin, přičemž svůj psychický stav dokázal ‚prosadit‘ i přes metrové stěny poctivé secesní stavby. On nespal, tak my také ne. Samozřejmě že jsem si kladl i otázku, jak to jeho žena může snášet…
Jako terapeut se setkávám s velikým množstvím vztahových peripetií a přirozeně se pokouším nějak prozumět tomu, co může být jejich zdrojem. Zatím jsem dospěl k jakémusi zobecnění asi v tom smyslu, že v rovině partnerství existují v zásadě vztahy pracovní, případně bytostné.
Pracovní vztahy vznikají asi tak, že si sami u sebe něco podstatného neuvědomujeme. Žena si například není vědoma své závislosti na otci, a proto si vybere partnera, který se buď otci co nejvíc podobá, nebo se mu – pokud možno – podobá co nejméně. Obvykle však o tom na začátku nemá tušení a zjišťuje to až v průběhu vztahu. Muž je například nevědomě submisivní, a proto si k sobě přitáhne ženu, která jím bude manipulovat. Ani on to samozřejmě na začátku vztahu ‚neví‘, ale každopádně s tím bude časem konfrontován.
Jednoduše lze tedy říci, že pracovní vztahy navazujeme a žijeme všude tam, kde si sami u sebe něčeho podstatného nejsme vědomi. Na ty nejpodstatnější ‚mezery‘ potom narážíme víceméně s každým člověkem, takže se nám může stát, že je generalizovaně přisoudíme jako základní povahové vlastnosti celému lidstvu.
Každopádně se zdá, že pokud žijeme v partnerství, které je založeno na jakési podstatné nevědomé mezeře, a nehledáme z něj překotně snadný únik, bude náš vztah dříve nebo později připomínat něco mezi pracovním lágrem a mnišskou celou. Existuje zajímavá kniha Manželství je mrtvé, ať žije manželství, jejíž autor Adolf Gugenbühl-Craig konstatuje, že podobně jako v lágru nebo v klášteře lze dříve či později dojít k osvobození, může podobně zafungovat ochota setrvat v pracovním typu vztahu až do jeho naplnění, kterým je právě zaplnění oné nevědomé mezery, jež byla pravou příčinou vzniku takového vztahu. Potom takové partnerství buď skončí, případně se tranformuje blíže ke vztahu bytostnému.
To právě vysvětluje ony situace, které jsou jinak vlastně nepochopitelné. Například když se jednoho dne žena ráno probudí, a najednou naprosto zřetelně cítí, že je konec. To, co jí ještě včera připadalo jako nepřekonatelná nevyhnutelnost, vnímá náhle jako naprosto nepodstatnou záležitost. Často ani není nutné složitě analyzovat, co a proč se to vlastně stalo. Bylo zkrátka třeba něco si ‚odžít‘ a k tomu také došlo.
Bytostný vztah je potom jakýsi ideál, kdy se nemusíme na svého partnera nijak vylaďovat, protože jsme na něj prostě přirozeně vyladěni, nesnažíme se mu rozumět, jelikož mu přirozeně rozumíme, zbytečně se s ním nedohadujeme, prostě jsme s ním nějak vnitřně srozuměni. Jednoduše řečeno – přijímáme bez nějakých zvláštních podmínek toho druhého takového, jaký je, přičemž od něj dostáváme totéž. Jedině tak se totiž můžeme ve vztahu cítit volně a svobodně.
A jelikož jsme lidé a v našich životech neexistují žádné příliš ostré hranice, každý z nás patrně žije do jisté míry svůj vztah jako pracovní i bytostný. A nalézání rovnováhy je to podstatné, o co jde především. Jinak totiž trváme na tom, aby náš partner splňoval naše nevědomá ideální očekávání, případně rezignujeme na vztah jako takový a žijeme v něm jen jako v nějaké instituci. Ani jedno, ani druhé nám žádné skutečné naplnění přinést nemůže.
Pjér la Šé'z, hlubinný psycholog, muzikant, divadelník a spisovatel. Sympatizuje s návratem k přírodě.
