Už jste se někdy cítili být doslova pod tlakem partnerových potíží? Případně jste měli dojem, že ten druhý má vůči vám jen pramálo empatie? To jste patrně narazili na jedno ze základních partnerských úskalí, které zdůraznil také Carl Gustav Jung ve svém eseji Manželství jako psychologický vztah.
Ať už je náš vztah velmi harmonický, nebo je naopak plný konfliktů, tak jako tak není prostě možné, abychom ve všech oblastech, které obsahuje lidská duše, byli stejně rozvinutí. Každý z nás má v sobě množství nedořešených věcí a je příznačné, že na druhé lidi působíme hlavně tím, co o sobě nevíme. Máme možná pocit, že jsme právě na ostatní udělali velký dojem, zatímco jsme je možná spíše uvedli do rozpaků. Odcházíme s pocitem velkého vítězství, zatímco si ostatní přejí už nikdy se s námi nesetkat…
Ve společenském životě je relativně snadnější vyhýbat se lidem, s nimiž se necítíme dobře. I když je to třeba v zaměstnání, pořád to nemusíme prožívat jako hlavní část svého života. S životním partnerem je to ale něco jiného. Bývá přece tou nejpodstatnější součástí našeho světa. Děti přicházejí a odcházejí, o zaměstnání už jsem se zmínil, přátelé jsou pro život prakticky nepostradatelní, ovšem setkáváme se s nimi a poté každý z nás míří do svého vlastního světa. A tam právě žijeme se svým životním partnerem. Z toho důvodu je pro nás žádoucí, abychom si mohli být blízcí také vnitřně. Pokud tomu tak totiž není, pak právě partner nám – obvykle s těmi nejlepšími úmysly – působí velmi hluboká a bolestivá zranění, což přirozeně platí i naopak.
Přesně z toho důvodu píše Jung o tom, že v každém životním partnerství máme tendenci dříve nebo později zaujmout role zahrnujícího, případně zahrnovaného. Co to znamená? Jednoduše lze říci, že tím, co o sobě nevíme, de facto svého partnera zahrnujeme, zatímco on je tím tedy zahrnován. Tomu se asi není možné úplně vyhnout, a navíc patrně v nějaké sféře duševního života svého partnera zahrnujeme, zatímco v jiné jsme jím zahrnováni. Přitom existuje zajímavý paradox. Často právě tam, kde svého partnera zahrnujeme, máme tendenci považovat jej za méněcenného. Chováme se jako nějaký buldozer, a jakmile toho druhého zcela zahrneme, můžeme jej pak ještě převálcovat. Samozřejmě jen tehdy, pokud nám to dovolí. Může se ale také stát, že zahrnovaný provede včas nějakou vzpouru, případně palácový převrat. A pak jsme velmi udiveni tím, že vlastně vůbec není tak méněcenný, jak jsme si mysleli. Samozřejmě pokud něco takového vůbec připustíme. Tyhle souvislosti nejlépe postřehne nezaujatý pozorovatel.
Vše, co bylo dosud zmíněno, je více či méně zákonité, tudíž nevyhnutelné, takže to není nic, co by partnerství znemožňovalo. Naopak – často to tvoří základní téma našich vztahů, jejich dynamiku, a dokonce nám to poskytuje mnoho námětů pro dobrou společnou zábavu, pokud udržíme otevřenou vzájemnou komunikaci a nepřevládne manipulace. Jestliže jsme jeden druhému jakýmsi zrcadlem, do kterého se dokážeme podívat i po ránu, můžeme časem méně zahrnovat a také být méně zahrnováni.
Může to ale dopadnout i tak, jak mi krásně ukázal jeden manželský pár, se kterým jsem měl tu čest setkávat se několik dní u hotelové snídaně. Z vnějšího pohledu mezi nimi nefungovala už vůbec žádná komunikace. Přesto spolu seděli každé ráno u stejného stolu. Nezdálo se dokonce, že by měli právě takzvanou tichou domácnost. Třetího dne se během snídaně žena odebrala na toaletu. Nedalo mi to a zeptal jsem se toho pána: „Nezlobte se, ale vy spolu vůbec nemluvíte?“ Muž s mírným údivem zdvihl oči od novin: „My už jsme si všechno řekli.“ Ještě chvíli na mne hleděl a potom dodal: „A něco dokonce i dvakrát…“
