Jakási americká psychologická společnost vyhlásila před časem konkurz, ve kterém hledala šťastné manželské páry, s nimž hodlala realizovat nějaký výzkum. Psychologové byli překvapeni nečekaně vysokým počtem manželských párů, které se do konkurzu přihlásily. Všichni ti manželé a manželky o sobě svorně prohlašovali, že spolu žijí velmi šťastně. Snad to bylo zejména díky tomu, že účast při výzkumu byla dobře honorovaná.
Vynořily se přitom ale hned dva rozpory. Jednak – jestli existuje v Americe tolik šťastných manželství, jak je možné, že je tato země zmítána tolika společenskými konflikty, a zejména nebývalou kriminalitou? A druhý – mnohem praktičtější rozpor byl v tom, jak posoudit pravost onoho štěstí, které tak přesvědčivě demonstrovaly všechny ty manželské páry. Připadalo v úvahu značné množství různých kritérií, ale které z nich je opravdu spolehlivé? A protože Američané jsou lidé pragmatičtí, dali přednost zcela věcnému kritériu – totiž společně trávenému času.
Je jistě snadnější udržet si pocit štěstí v takzvaném víkendovém manželství. Oba partneři se na sebe mohou těšit a zároveň se příliš neomezují. Víkend je nezatěžuje pracovními povinnostmi, takže si mohou volný čas užívat po svém. Navíc to není tolik času, aby se mohly více projevit hlubší rozpory mezi partnery. Každý z nich se ovšem postupně učí fungovat více či méně samostatně a převážná část jejich vztahu se přesouvá do roviny projekcí, takže vážnější potíže mohou nastat, když se situace změní a oni už nežijí odloučeně.
Jeden námořník, který byl zvyklý trávit na moři i půl roku, mi vyprávěl zajímavou historku. Po delší době se vrátil domů poněkud dříve, než bylo původně hlášeno. Nebylo to ještě v době mobilních telefonů a neměli doma ani pevnou linku, takže o tom nemohl dát včas své ženě vědět. Byl tedy poněkud napnutý, co ho doma čeká. Vrátil se během dne. Žena byla sice překvapena, ale jinak se nedělo nic mimořádného. Až do chvíle, kdy v půl druhé v noci někdo zazvonil u dveří. Ona to chtěla ignorovat s tím, že se někdo určitě musel splést. Ovšem on šel zvědavě ke dveřím, za nimiž čekal soused s lahví vína. Zaskočeně, ale celkem duchapřítomně prohlásil něco v tom smyslu, že si přišel půjčit nějakou videokazetu a na oplátku přinesl víno. Námořník odtušil něco v tom smyslu, že tahle videopůjčovna teď bude půl roku zavřená, a popřáli si vzájemně dobrou noc. Následovala samozřejmě poněkud trapná konfrontace s manželkou, která mu nakonec řekla, že půl roku je pro ni tak dlouhá doba, že to bez mužské náruče prostě nevydrží. On jí řekl, ať si z toho nic nedělá, že on je na tom úplně stejně…
I takhle tedy může vypadat štěstí víkendových – v tomto případě dokonce kvartálních – manželství.
Pokud se na celou tuhle otázku pokusíme podívat střízlivě, musíme připustit, že na americkém pragmatismu něco je. Jestliže totiž jsou spolu lidé šťastni navzdory tomu, že spolu tráví mnoho času, je zřejmé, že mezi nimi musí opravdu panovat harmonie.
Určitě není od věci, když si ženy více začnou všímat toho, jaké mají pocity, když se ozve v zámku klíč, který věstí příchod jejich manžela. V jakém asi přichází rozpoložení? Byla to dnes opravdu cestou domů jen dvě piva? Všímejte si hlavně toho, co se vám děje kolem žaludku. Pokud jste úplně v klidu, a naopak se na svého muže těšíte i po dvaceti a více společně prožitých letech, žijete asi opravdu ve šťastném páru.
Také muži by jistě měli věnovat pozornost svým myšlenkám a pocitům, s nimiž se blíží ke svému domovu. Jestli je tam čeká klid a harmonie, domov a útočiště, stabilita a spolehlivost, a dokonce snad i společný humor, mohou se cítit velmi dobře. Možná si ale kladou otázky, co se bude zase dneska řešit, jaká série výčitek a obvinění na ně čeká, kolik zazní refrénů o jejich omezenosti a egoismu.
Pak je jistě praktické položit si otázku, zda je namístě, abychom se s nadšením účastnili onoho pomyslného konkurzu manželského štěstí, když například spolu vyrážíme do společnosti…
