Možná znáte nějaké manželské dvojice, které se takto oslovují i veřejně. Samozřejmě to ještě nemusí vyvolávat nijak zvláštní pocity, když je to jakýsi titul, který je užíván ve vztahu k dětem. „Na tohle se zeptej taťky.“
Ačkoli také v tomto ohledu často vzniká otázka, jak vlastně chceme, aby nás děti titulovaly – taťka a mamka, nebo křestní jména? Znám případ, který ilustruje jistou absurditu této otázky. Manžel, který chtěl být oslovován křestním jménem, používal tedy před dětmi zásadně křestní jméno své ženy. Ona to měla obráceně, takže nakonec on byl pro děti taťka a ji oslovovaly křestním jménem.
Ovšem vraťme se zpět. Jistá podivnost totiž může více vysvitnout až tehdy, když ti dva, ačkoli jsou spolu sami, mají pro sebe tato oslovení – taťka a mamka a jiné zdrobněliny, ačkoli na nich samotných už dávno nic zdrobnělého není. Je totiž možné, že se z jejich vztahu začíná vytrácet něco osobního. Stává se z něho čím dál víc jen jakási instituce. Někde v hloubi nevědomých oblastí jejich vztahu ale může jít o něco, čeho se ti dva obávají ještě mnohem více. Možná že to, co vůči sobě vzájemně prožívají, je pravým opakem jakési zvláštní, neosobní roztomilosti, vyjadřované podobnými tituly.
Existuje velmi zajímavý psychologický jev, který Jung pojmenoval jako apotropaický eufemismus. Termín apotropaické chování zahrnuje veškeré aktivity, kterými má být zažehnáno zlo, ať už tím míníme vymítání ďábla, nebo jen nahlas puštěnou hudbu, která má přehlušit rozpačité pocity, pramenící například v úzkosti z existence samé. Ostatně prapůvodní účel vyzvánění na zvony spočíval právě v zahánění zla.
Eufemismus je zjemnění a je to jistě obecně daleko více známý pojem.
Apotropaický eufemismus tedy znamená takové chování, jímž hodláme bezděčně zahnat zlo, a to tím způsobem, že to, co nám nahání hrůzu, přejmenujeme nějak jinak – roztomileji. Takže například všechno to možná děsivé a obludné, co vůči partnerovi také prožíváme, skryjeme pod nějaké roztomilé oslovení, které se postupně stane mechanickým, tedy bezduchým.
Je to samozřejmě něco zcela jiného, než když se takto oslovují lidé, mezi kterými skutečně panuje živý a vřelý vztah – tam to ale nejspíše nikoho nezaráží.
Apotropaický eufemismus by jistě ničemu nevadil, kdybychom jím skutečně dokázali jakékoli zlo překonat. Místo toho se ale děje pravý opak. Jakmile sáhneme k tomuto způsobu obrany před realitou, začneme také s touto realitou ztrácet živý vztah. Ekonomové například milují slovo – růst. Sen současného lidstva bývá pojmenováván jako – trvalý ekonomický růst. Co potom ale uděláme s propadem? Inu, budeme mu říkat záporný růst. Kdybychom takto snadno mohli zažehnat současnou ekonomickou krizi, jejímž skutečným pramenem je lidská nenasytnost a egoismus, říkejme tomu klidně záporný růst. Ale pomůže nám to překonat naše sobectví a bezcitnost?
Zkusme si představit, jak by se asi stodvacetikilová ‚mamka‘ tvářila, kdyby jí jednoho dne, právě ve chvíli, kdy se mu chystá nasliněným kapesníkem očistit kolomaz na tváři, ‚taťka‘ odstrčil její ruku a řekl: „Nejsem pro tebe žádnej taťka. Jsem autonomní lidská bytost a jmenuji se tak a tak. Mám už toho všeho dost. Už jen vědomí, že spolu takhle existujeme, mne ničí. Nezkusíme s tím něco udělat?“
„Ale taťko, co to do tebe dneska vjelo?“ opáčí mamka. „Víš co? Tak já ti udělám dneska k obědu bůček… a kluk ti skočí pro točený.“
„Tak jo,“ řekne taťka a samotnému mu najednou není jasné, co to do něj před chvílí vjelo…
