Velice často se setkáváme s podvědomým stanoviskem, které jako by říkalo – mít rád sebe sama se nesluší, protože je to egoistické. U kořene tohoto postoje bývá ovšem podmíněná láska rodičů, kteří nám projevovali svou náklonnost pouze tehdy, když jsme si ji podle jejich názoru zasloužili. Jelikož děti milují své rodiče bez jakýchkoli podmínek, naučili jsme se postupně plnit jejich očekávání, abychom byli akceptováni.
Děje se to už ve velmi raném věku. Zkuste se zeptat dvou- nebo tříletého dítěte, jak se má, a dostanete odpověď zcela přímočarou, spontánní. Pětileté dítě už nejspíš bude zkoumat, jakou odpověď byste asi chtěli slyšet.
Vnitřní logika takové výchovy je zřejmá. Dítě si vštípí asi toto: Jsem-li sám/sama sebou, není to akceptováno. Když chci získat přijetí, nemohu být tím, kým jsem. Logickým důsledkem je proto závěr – nemohu milovat sebe sama a místo sebe sama musím vytvořit nějaký společensky přijímaný ideál.
Jestliže tento postoj zastává většina společnosti, pak přirozeně vytvoří něco jako společenskou normu – mít rád sebe sama se nesluší, protože je to egoistické.
Podvědomě se tedy potom snažíme vyhovovat společenským očekáváním, abychom nalezli přijetí. Když už nemáme rádi sami sebe, snad nás budou mít rádi alespoň ti druzí, takže skrze ně získáme pocit, že si svou existenci přece jen nějak zasloužíme. Jenže se tím zároveň vzdalujeme sami sobě. Ponižujeme sami sebe a necháváme se ponižovat. Stáváme se otroky různých států a jiných firem či institucí, které z nás vysávají životní sílu a pak nás prostě odhodí. Narůstá v nás vztek a napětí, které ventilujeme nejrůznějšími sebezničujícími způsoby. Zkuste se projít větším městem v pátek a sobotu pozdě večer, a možná si toho také povšimnete.
A v našich vztazích je to stejné. V nich je ovšem takřka nemožné nesetkat se s potlačovanými stínovými stránkami – ať už jsou to ty naše vlastní, anebo se týkají našeho partnera. Život běží dál a dál a ve skutečnosti se pořád nějak nemůžeme dobrat onoho skutečného přijetí, o které přece tolik usilujeme. Nakonec možná zůstáváme uprostřed všeobecného neporozumění a ignorace docela sami, navíc ještě s tím nemilovaným tvorem – se sebou. Můžeme snad ještě naříkat na špatný osud nebo nepříznivou karmu, a přitom všem nám pořád uniká ta jediná smysluplná možnost – totiž to, abychom se konečně potkali sami se sebou.
Ještě pořád je tu totiž množství úniků od sebe sama. Například turistika, dobročinnost, dokonce i církve nebo alespoň sekty, případně nějaké asociální aktivity. Ovšem víc a víc narůstá tušený konflikt mezi tím, čím opravdu jsme, a čím se pokoušíme být. Snad nejtragičtějším vyústěním tohoto konfliktu je sebevražda anebo vnitřní emigrace – vražda duše.
Přitom mít rád sebe sama je tak přirozené. Jen se podívejme na malé děti. Být sám sebou a sám se sebou v harmonii přináší štěstí, které už žádnou jinou podmínku nevyžaduje. A hlavně – jestliže mám rád sebe, pak mohu teprve bez ponižujících podmínek milovat ty ostatní. To je skutečný rozdíl mezi narcismem a dobrým vztahem k sobě. Nemám potřebu nikoho ponižovat a také se nikým ponižovat nenechám. Mohu být transparentní, takže každému je jasné, co vůči němu prožívám. Nebojím se konfliktu, ale žádný zbytečně nevyvolávám. A zejména – nehledám v tom druhém onu část, kterou tak trpce postrádám, ale ke které právě proto projevuji velmi ambivalentní vztah. Jsem úplnou lidskou bytostí, která obstojí sama o sobě, a díky tomu mohu konečně uvidět právě takovou celistvou bytost v partnerovi. Právě proto mohou takoví partneři vůči sobě prožívat nepodmíněnou lásku a přijímat toho druhého takového, jaký je. Vracejí se k dětské nevinnosti a opouštějí omyly ochočené a ochočující společnosti. A tak se stávají světlem, které tma nepohltila…
